Kdo se bojí Radky Denemarkové?

Rozhovor s Radkou Denemarkovou o psaní, životě a Koboldovi

|
zář 26 2012, 1:30pm

Radka Denemarková – spisovatelka (2x Magnesia Litera, zahraniční ceny Usedomer Literaturpreis 2011, Georg-Dehio-Buchpreis 2012), překladatelka (1x Magnesia Litera, Výroční cena Mladé fronty) a čerstvá scenáristka se právě vrátila z pošty. Poslala dva doporučené dopisy. Jeden českému PEN klubu a druhý české Obci překladatelů. Oznámila v nich svůj odchod s přáním, aby s nimi nadále nebyla spojována. Může si to dovolit, protože je nezávislá. Mě zajímá její poslední kniha. Je modrožlutá, o živlech, a dá se číst z obou stran. Modrá (Přebytky něhy) je delší než žlutá (Přebytky lidí). Kniha má jméno Kobold (z němčiny - skřet, kreatura, monstrum). Koboldi žijou mezi náma: v rodině, ve škole, v práci. Nejvíc je jich v byznysu a politice. Nadprůměrná inteligence, nulová empatie. Největší kobold: prezident Klaus.

VICE: Radko, jak mám číst Kobolda?
Radka: Jak chceš. Po svém… Každý ho čte jinak. Je v něm prorostlých hodně témat. A kde začít… na Fildě provedli pokus. Část studentů knihu četla z jedné strany, část studentů z druhé. Podle toho, kde začali, příběh interpretovali a vykládali úplně jinak. Pro organizátory dílen tvůrčího psaní pro děti z dětských domovů byla třeba podstatná část, kde píšu o průserech v rodinách, kterým odeberou děti.

Jaké jsi měla dospívání?
Já jsem měla štěstí v tátovi, to byl kantor tělem i duší, studoval hru na housle, založil knihovnu, neustále něco organizoval v oblasti kultury. To on mě vzal třeba poprvé do Divadla Na zábradlí, byla to inscenace Bratři Karamazovi. Byla jsem malá holka, nevěděla jsem, co píše a co všechno obnáší jméno Dostojevskij. To byl zásadní, průzračný zážitek. Kdy nic neočekáváš, předem vůbec nehodnotíš, nejsi zbytečně zanesený školními informacemi a tupými rozbory, jen to celé na sebe necháš působit, volně. A plně a čistě vnímáš. Pak vyjdeš ven a i ten reálnej svět je najednou jinej. Je noc, hvězdy svítí jinak, město vypadá jinak, lidi zářej jinak, život je jinej. Hodně mi pomohl i v dospívání, kdy má každý se sebou velký problémy a bojuje na tolika frontách. Odtažitost, samota, niterné prožívání a promýšlení věcí, bez kompromisů. Jak je možné, že ostatní jsou se vším a s každým rychle hotoví, a já vidím, že to může být i jinak, tak nebo tak a tak, tolik možností… Nejsem náhodou blázen? Puberta je těžká v každý době, hormony si s tělem dělají, co chtějí, s psýchou cloumají vyhrocené emoce a první lásky, do toho nutnej vzdor, protože už dospělé a zvlášť rodiče vidíš takové, jací doopravdy jsou, už nám nemůžou lhát, klapky z očí spadly. Na gymplu mi doporučovali, že když jsem chytrá, měla bych jít na medicínu, ale to mě nepřitahovalo. Psaní jsem tenkrát vážně nebrala, měla jsem pocit, že je to taková normální, běžná součást mého života, prostě vnímám svět přes slova a píšu, nic mimořádnýho, jako dýchání. Nakonec mi doktor řekl, že jsem duševně zdravá, že se s mou přecitlivělostí nedá nic moc dělat, říká se tomu talent. Dětství a dospívání, tam je zárodek všeho, co přijde, ničemu neutečeš. Chodila jsem s bráchou soukromě na angličtinu a němčinu. Učitelka němčiny byla vřelej člověk, vtipná, svérázná, záhadná. Od ní jsem třeba poprvé slyšela, že Němci tady žili po staletí. Ve škole nám říkali, že odsud odešli Němci, co přišli s Hitlerem. A hotovo. To bylo poprvý, kdy jsem se rozhodla, že si sama rozpletu lež a pravdu, kudy ona hranice vlastně vede… A došlo mi, že nemám a dokonce nesmím věřit nikomu, natož takzvaným autoritám. Všechno je nutné si ověřit, osahat po svém. Každej se chce vidět jako oběť a každej, kdo vypráví o svým životě, v stáří příběh upravuje. Vinni jsou vždycky ti druzí. Ještě nikdy nikde se nestalo, aby se třeba masovej vrah ráno probudil a řekl: já jsem fakt pěknej hajzl.

A jaká byla maminka?
Maminka je svérázná.

A jak to s ní zvládáš?
Dneska už jsem silný partner. U určitých lidí nikdy nemůžeš očekávat vysvětlení nebo změnu. Prostě si tě dají. Samozřejmě matčina moc nad dítětem je obrovská. A je to jednoduchý. Když chce, tak tě zašlápne, sotva vystrčíš růžky. To, že jsem některý situace ustála, je zázrak. Obecně, tihle koboldi jdou po čuchu, instinktivně a přesně vědí, kde jsou tvoje nejcitlivější místa. A tam seknou. Potřebujou vládnout a potřebujou manipulovat. A třeba mámy jsem se ptala, s kým vlastně teda jsi, za jakej tým hraješ, když nehraješ za svoje děti? U žen je manipulace hodně maskovaná a dějí se strašný, přitom nenápadný věci. Do jejich hry totiž patří citový vydírání.

Nevnímáš to jako silnou zkušenost?
Buď tě to semele, anebo tě to posílí! Já vlastně třeba po mámě podědila obrovskou sílu. Ona tu svou sílu přetavila v negativním slova smyslu – má nebývalou schopnost přežít, je dokonale zorganizovaná. U mě je tou silou i neuvěřitelná schopnost regenerace… Po všech těch hovadinách, co jsem kdy nadělala, a průserech, kdy jsem si odžila i úplný dna, jsem si život úplně nikdy nezošklivila. Tu sílu mám z ní. Ale to jsem si dokázala pojmenovat až v dospělosti. Je to nesmírně silný partner. Ale je zajímavý, že i koboldové mají něco, na co reagují a čeho se bojí -  je to zase a jedině síla. Když jsi silnej, nedovolí si. Když ale támhle někdo bude chcípat v koutě a potřebovat pomoc, dělají, že to nevidí, nebo ho překročí, s úsměvem na rtech.

Můžeme si dovolit vlastní model štěstí, způsob života?
Můžeme, má to ale svý důsledky, jako všechno. Když myslíš a jednáš jinak než ostatní, musíš být připravený bejt sám, vydržet i fáze, kdy tě ostatní nenávidí, protože jsi pro ně nečitelnej. To jsem si taky prožila, lehký to zrovna není. Každá cesta se tváří, že je otevřená a svobodná, že my si určujeme, jak a kam povede a jakým tempem. Přitom to tak vůbec není. Polovina věcí už je přece dávno rozhodnutá narozením, do jaký rodiny se narodíš. Tím je daný, jakým jazykem budeš mluvit, tedy mateřština, případně náboženství, státní příslušnost, jestli máš vnímavý rodiče a budou tě podporovat, nebo tě zašlapou. A nenápadný nástrahy, který nasměrujou tvůj život, následují jedna za druhou. Jestli tě ohne nebo neohne a nezadupe základní školství. Rozhodnutí, čemu se věnovat profesně, jakej obor si vybrat. To tě nasměruje zas na několik let jedinou cestou. A to obrovský téma, s kým budeš sdílet život, jakýho partnera zvolíš. Já jsem sice vyrůstala v totalitě, ale lidé se nemění, je jedno, jaká je doba, záleží na jednotlivcích, svině jsou všude, tady i tam, ať už mají jakoukoliv nálepku. Hranice vedou stejně jenom od člověka k člověku a činy jsou důležitý, ne řeči. Každej má dneska plnou hubu individualismu a svobody, přitom všechno směřuje k zmanipulovanýmu davu, kde si všichni myslej ty správný věci, podobně se oblékají, patří k čitelným klanům. Jako by všem byla uložena vyčerpávající konformita. Nejhorší je maloměšťácký myšlení, to je nekonečná nuda. Vyděláme peníze, postavíme dům na kraji Prahy – když neděle, tak grilování se sousedy na zahradě, když zima, tak lyžování, když léto, tak k moři. Schovávání se pod krycí nálepky a uvelebení se v pohodlnejch uniformách nikdy nekončí: tohle jsem vystudoval, tímto titulem se honosím, tohle voblíkám, takovým autem jezdím. Jenomže dneska, když opouštíme dveře svýho bytu, je svět drsnej pro každýho stejně. Každej si to svý místo v skále musí vykutat sám. Ale to jsem se dostala někam jinam, pardon.

Bauman popsal dnešní společnost jako tekutou. K čemu vede ta naše?
Tady jsme pěkně v závětří, přes všechny problémy žijeme v blahobytný společnosti. Není válka, všichni se máme dobře. Ale děje se něco děsivýho, solidarita s lidmi, kteří se ne vlastní vinou dostanou na okraj společnosti, mizí, ti lidé jsou pomalu kriminalizováni. To je důsledek systému, ve kterým žijeme a který tady vytvořili koboldové. Protože mají pocit, že jich se to netýká, jim se to přece nemůže stát. Kobold je taky o tom, jak je těžký zůstat slušným člověkem, za všech okolností.

Proč si lidi myslí, že sex je láska?
Spíš dnes sex zaměňují za lásku. A tělo je mrcha, tělo zrazuje. Láska je pro mě možnost být beztrestně přirozený k jedinému člověku na světě. Ale společnost zdětinštěla tou nekonečnou touhou po požitcích a zábavě. Zdětinštění vidím i v tom, jak mnozí dávají ruce pryč a couvají ve chvíli, kdy se objeví jakýkoliv problém, nebo jen jeho náznak. Třeba když se investice do vztahu nevrací tak, jak si představovali. Nebo když ten druhý partner nesplňuje podivný kritéria: jsi tlustá, nesplňuješ, koktáš, nesplňuješ, nemáš šanci. Trvalej vztah smysl má, jde i o parťáctví, o jakousi zásadní loajalitu, stát si po boku, ustát to, stvořit si svůj svět. To není o rolích muž a žena. To je o rolích člověk a člověk. Válka pohlaví skončila, protože nikdy žádná nebyla.

Jak vnímáš sebeuplatnění v dnešní době?
Já si pamatuju, že když jsem odešla na volnou nohu, nikdo to nechápal. Všichni mi to rozmlouvali a vysvětlovali, že mám přece výborný místo v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a v Divadle Na zábradlí. Jenomže to nebyl můj život. Byl to sice moc hezkej život, ale nebyl to můj život. Nejde přece o nic menšího, než abych měla šanci uplatnit v soukromí i na veřejnosti svý vlastní já, mimo všechny ty nálepky a uniformy, o kterých jsem mluvila. A já chtěla psát, věnovat tomu všechnu energii. Tehdy jsem mohla psát jen v noci. Vysvětlit tohle rodině a lidem kolem byl nesplnitelnej úkol. Musela jsem si promluvit jen sama se sebou a to rozhodnutí unýst. Byla jsem ve věku, kdy jsem to musela buď udělat hned, nebo bych to neudělala nikdy. Pocit, že život není nekonečnej, ten já mám pořád. Ta vnitřní poničenost s tím souvisí, boj o nezávislost dneska vypadá takhle. Spousta lidí si do tebe kopne, zvlášť když nerozumí tý jinakosti, je to pro ně nečitelný a mate je to, ale zároveň je to pro ně něčím přitažlivý a živý. Já bych asi pro spoustu lidí byla čitelná, kdybych byla o deset let starší a byla muž, nebo kdybych seděla doma v pracovně a byla buď alkoholička v depresích, nebo na drogách. Ale to, že jsem samoživitelka a že děti vychovávám s nasazením a normálně a sama, že to nikdo jiný neodnes, a že si nejen v práci budu vždycky dělat všechno po svým, s tím už si rady nevědí vůbec.

Jak si vybíráš témata?
Žiju je. Já jsem přece pořád na začátku a nenechám si ten pocit vzít, já se nikdy neuhnízdím. Když píšu knihu, riskuju sama sebe. Za tím vším má bejt život. Ty moje dna jsou souhrou životních událostí, žiju s určitým intenzivním nasazením, mě život baví. A když něco vidím, tak si do toho hned sáhnu, přímo doprostřed, chci do toho jít, za nic se neschovávám. Když se nakupily hraniční životní situace, vyplynul z toho pokus o sebevraždu. I to byl důvod, proč jsem znovu přepisovala knížku Smrt, nebudeš se báti o Petru Léblovi. Podstatná jsou i setkání s lidmi, co jsou na dně a život mi je posílá, snažím se pomoct. Někdy to zvládnu, někdy ne, ale nemá se o tom mluvit. I proto si můžu dovolit ve své divadelní hře Spací vady dělat srandu ze sebevražd. Je to černej humor. Člověka to přeskládá jinak, nějak se z toho vyškrábe, svět se nezblázní, jde se dál. Ale určitý, běžný hry už nebude nikdy hrát. To radši bude mít kontroverzní vztahy.

Sváděli tě někdy koboldi k napsání knihy nebo scénáře na zakázku?
Koboldi mají různou podobu. Ďábel umí nastražit léčky. Má podobu nabídek, které jsou finančně velice lukrativní. První pikovteřinu ti hlavou proletí, že by to finančně zajistilo děti. Poprvé to byla nabídka napsat televizní seriál. Třeba bych do toho i šla, ale jedině, kdybych měla absolutní volnost. A ta nikdy, nikdy nebude. Tady by nikdo nic takového jako je třeba Městečko Twin Peaks nenatočil. Odmítla jsem, okamžitě. Podruhé to byla nabídka napsat knihu o Václavu Havlovi, prosvětlit jinak, pravdivě, i kontroverzně atd. Zjistila jsem, že mě to moc nezajímá. Odmítla jsem, okamžitě. A potřetí to bylo zfilmování mého románu Peníze od Hitlera. Nejdřív to vypadalo dobře. Než se ukázalo, co je za průser ta producentka, lítala v tom spousta peněz, mluvila spousta lidí. Uvědomila jsem si, že kdybych měla narážet do konce života na dvdéčkách nebo na internetu na takovéto zfilmování, tak by mě to zabilo, to nemůžu Gitě Lauschmannové udělat, je to postava, na které mi tolik záleží. Tady vůbec převažuje snaha dělat všechno stravitelný, čitelný, přehledný… pěkný věci, ale pro nedělní podvečer v televizi, ne pro velký plátno. Stírá se hranice mezi komercí a uměním. Ale film už přece ukázal, co všechno ve výrazu i obsahu umí! Byli tady Resnais, Fellini, Vláčil, jsou tu bratři Coenové, Mallick, Aronofsky, to bychom tu mohli sedět hodiny a vyjmenovávat… Jenže vysvětlit něco zásadního některým producentům nejde, naplňují zjednodušené vzorce. Nejde jim vysvětlit, že svobodná a nezařaditelná tvorba je to nejdůležitější, co člověk má. Takže obecně - když se občas nějaký kobold objeví, tak už ho poznám. A stačí říct: „Zalez“. Řada obětí udělá tu chybu, že si koboldy do života pustí. Proto říkám, že i oběť je vinna.

Máš ceny za překlad německé nobelistky Herty Müllerové. Překládáš si své knihy sama?
Myslíš do němčiny? Ne, já jsem přesvědčená, že cílovej jazyk má být překladatelova mateřština, kterou má pod kůží. Já tudíž překládám do češtiny. A proto vím, že autor do překladu nemá příliš kecat, je to tvůrčí práce. Já chci od překladatelů nasazení v podobě promýšlení textu, mojí tvorby jako celku, mě samý, kontextu. Protože ti, co nevnímají život, druhýho člověka, nemůžou vnímat umění. A ne všichni mají nastavený třeba stejnej smysl pro humor, ironii. Z čehož plyne, že ne všichni můžou překládat všechno, což je omyl filologů. Nebo můžou, může to bejt i hezkej překlad. Ale bude o něčem jiným než originál. Nejde totiž jen o jazyk. S některými překladateli to trošku boj byl, ale spřátelili jsme se. Stejně jako já jsem se spřátelila s autory, který překládám. Mí překladatelé musí rozumět stylizovanýmu světu mejch knih a vykloubenýmu jazyku. 

Čtou tvý děti tvoje knihy?
Ne. Ale všecky svý knihy jim věnuju, protože vím, že je nebudou číst.

Kdo se bojí Radky Denemarkové?
Já.

Ještě více VICE
Vice Channels