Možná se vám zdá spojení europoslanec – VICE trochu prazvláštní, ale příběh k tomu je popravdě následující. Film Heavy Metal in Baghdad patří k tomu nejlepšímu, co VICE kdy natočil, to je bez diskuze. A velkému fanouškovi metalu Janu Zahradilovi příběh o strastech irácké kapely Acrassicauda neunikl. S pomocí naší britské kanceláře VICE pan europoslanec připravil na jaře promítání filmu přímo na půdě parlamentu v Bruselu a sklidil tam, jak jinak, úspěch. Tímto házíme indicii novinářům velkých deníků, aby provedli kvalifikovaný průzkum hudebního vkusu europoslanců.
Po Bruselu se Mr. Zahradil rozhodl uvést film v České republice, kde Heavy Metal in Baghdad ještě nikdy nebyl k vidění. Pro premiéru byl vybrán festival Brutal Assault, kde se bude promítat v pátek od 17.00. My tam budeme (jako ostatně každý rok), stejně jako Jan Zahradil, kterého jsme proklepli, jestli to s metalem fakt myslí vážně. Jak jste přišel k metalu nebo jak metal přišel k vám?
Jako každý, kdo se narodil v 60. letech a dospíval v letech 70., vyrůstal jsem na klasickém hardrocku Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath atd. Odtud pak byl už jen krůček k nové vlně britského heavy metalu z přelomu 70. a 80. let, tedy ke kapelám jako Iron Maiden, Judas Priest, Motorhead. Jinak do hospody u nás na Praze 6, řečené U Svatého, kde jsem v 80. letech sedával, chodili také metaloví muzikanti, třeba Ota Hereš, Vlasta Henych, nebo ti, co hráli v Kreator či Master's Hammer a další, jejichž jména už mi bohužel vypadla. Od těch jsem si poprvé půjčil desky kapel jako Bathory nebo Slayer. V 90. letech jsem pak objevil crossover nebo doom. Jinak musím říci, že zdaleka neposlouchám jen metal, ale spousty jiných žánrů jako například world music. Proto mě poslední dobou hodně baví, když se míchá metal třeba s nějakým folklórem. V tomto směru mě svého času oslovila Sepultura, pak třeba irská skupina Waylander, v Česku třeba Silent Stream of Godless Elegy. Zkrátka, myslím si, že metalová hudba se pořád vyvíjí a že je v ní pořád velká energie.
Jakou první metalovou desku jste si tedy koupil?
Jde o to, zda dnes Zeppelíny, Párply nebo Sabaty lze ještě považovat za metal. Pokud ano, pak by to byly tyhle desky. Pokud ne, tak první moje čistě metalová deska byla asi Number of the Beast od Iron Maiden. V Bruselu jste promítal film Heavy Metal in Baghdad o osudu irácké metalové kapely Acrassicauda. Proč a jaký to mělo úspěch?
Nutno říci, že v Bruselu, v Evropském parlamentu se promítají různé dokumentární filmy dost často. Ale bylo to asi poprvé, co tam někdo uvedl film s tématikou heavy metalu. Objevil jsem ten film náhodou, připadalo mi to jako velmi aktuální téma. Díky vstřícnosti tvůrců, producentů a majitelů autorských práv jsme na to jedno promítání dostali copyright a udělali jsme tomu slušnou propagaci, včetně účasti slavného klávesisty Ricka Wakemana z kapely Yes – ten sice metal nehraje, ale je to hudební legenda. Přišlo docela dost lidí, v podstatě, kdo chtěl, nijak jsme publikum neselektovali. Jeden nadšený divák mi pak přinesl celý seznam kapel ze středního Východu, které hrají metal a to i v tak nepravděpodobných zemích jako Egypt, Saúdská Arábie nebo Írán. To pro mě bylo opravdové překvapení.
Je v Bruselu hodně poslanců, co poslouchá metal? Jaký hudební vkus tam vládne?
Já to nikdy zvlášť nezkoumal. Brusel je takové multi-kulti město. Je tam hodně přistěhovalců zejména z frankofonní Afriky, tak bych řekl, že tam spíš letí tento ethno-styl, který mám ostatně také rád. Ale třeba můj přítel, britský europoslanec Syed Kamall, který je paradoxně muslim, má velmi rád klasický hard-rock, třeba mou oblíbenou skupinu Black Country Communion, kde hraje bývalý párplovský basák Glenn Hughes.
A jaká hudba převládala u poslanců v české poslanecké sněmovně za časů, když jste tam sedával?
Pár mých poslaneckých kamarádů ve Sněmovně jsou sami aktivní rockeři, jako třeba špičkový basák Walter Bartoš – ten by se muzikou klidně uživil – nebo kytarista Tomáš Úlehla. Když byl ještě premiérem Mirek Topolánek, vyrazili jsme spolu na koncert AC/DC. Slogan Highway to Hell pak prostořeký Mirek použil v jednom svém projevu přímo v Evropském parlamentu během českého předsednictví EU a byl z toho skandál.
V čem je podle vás příběh irácké heavy metalové kapely Acrassicauda z filmu, který uvedete na festivale Brutal Assault, zajímavý z hlediska našeho západního vnímání islámské kultury, před níž máme předsudky?
Je to další variace na stejné téma – svoboda hudební tvorby, svoboda názoru a vlastního vyjádření v konfrontaci s autoritářským režimem, který ji chce zadusit. U nás to známe z doby před rokem 1989, kdy šlo o zápas s rigidní komunistickou ideologií, která něco zakazovala, potlačovala. V Iráku jde zase o radikální náboženskou islámskou ideologii, která to dělá také, byť z jiných důvodů a pohnutek. Obojí je nepřijatelné.
Líbí se vám muzika od Acrassicaudy?
Co jsem slyšel, bylo podle mě opravdu dobré. I ty folklórní vlivy tam byly patrné. Nevím ale, zda vydali nějaký ucelený albový titul. Nicméně věřím, že by tahle kapela sklidila úspěch i na Brutal Assault, pokud existuje možnost je dovézt do České republiky.
O víkendu budou hrát na Brutal Assault alespoň na plátně. Jaký může tento film předat vzkaz místní metalové komunitě?
Vzkaz? To je možná silné slovo. Ale věřím, že diváci si uvědomí, že přes všechny problémy žijeme tady v Evropě a v ČR v poměrně stabilním a bezpečném prostředí. Žádná skupina tady dnes nezažívá to, co museli prožít muzikanti z Acrassicaudy – jenom proto, že chtěli hrát svůj oblíbený heavy metal, šlo jim o život. Je dobře, že i díky VICE můžeme lidem ten film promítnout.
Díky. V jakém metalovém tričku na Brutal Assault přijedete?
Haha, to vás asi zklamu. Žádné pořádné metalové triko nemám, měl jsem kdysi Motorhead, z něhož jsem ovšem už dávno vyrostl. Mám jen trika svých oblíbených jižanských kapel Lynyrd Skynyrd a Allman Brothers Band, která jsem si koupil na jejich koncertech a nosím je zase na jiné koncerty. Ale mohl bych to napravit na Brutal Assault a něco si tam koupit.
Jan ZahradilPřijďte ve čtvrtek na Vice.com a poslechněte si metalový mixtape od Jana Zahradila. Film Heavy Metal in Baghdad se promítá s českými titulky v pátek na festivalu Brutal Assault od 17.00 hod. ve festivalovém kině.
Po Bruselu se Mr. Zahradil rozhodl uvést film v České republice, kde Heavy Metal in Baghdad ještě nikdy nebyl k vidění. Pro premiéru byl vybrán festival Brutal Assault, kde se bude promítat v pátek od 17.00. My tam budeme (jako ostatně každý rok), stejně jako Jan Zahradil, kterého jsme proklepli, jestli to s metalem fakt myslí vážně. Jak jste přišel k metalu nebo jak metal přišel k vám?
Jako každý, kdo se narodil v 60. letech a dospíval v letech 70., vyrůstal jsem na klasickém hardrocku Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath atd. Odtud pak byl už jen krůček k nové vlně britského heavy metalu z přelomu 70. a 80. let, tedy ke kapelám jako Iron Maiden, Judas Priest, Motorhead. Jinak do hospody u nás na Praze 6, řečené U Svatého, kde jsem v 80. letech sedával, chodili také metaloví muzikanti, třeba Ota Hereš, Vlasta Henych, nebo ti, co hráli v Kreator či Master's Hammer a další, jejichž jména už mi bohužel vypadla. Od těch jsem si poprvé půjčil desky kapel jako Bathory nebo Slayer. V 90. letech jsem pak objevil crossover nebo doom. Jinak musím říci, že zdaleka neposlouchám jen metal, ale spousty jiných žánrů jako například world music. Proto mě poslední dobou hodně baví, když se míchá metal třeba s nějakým folklórem. V tomto směru mě svého času oslovila Sepultura, pak třeba irská skupina Waylander, v Česku třeba Silent Stream of Godless Elegy. Zkrátka, myslím si, že metalová hudba se pořád vyvíjí a že je v ní pořád velká energie.
Jakou první metalovou desku jste si tedy koupil?
Jde o to, zda dnes Zeppelíny, Párply nebo Sabaty lze ještě považovat za metal. Pokud ano, pak by to byly tyhle desky. Pokud ne, tak první moje čistě metalová deska byla asi Number of the Beast od Iron Maiden. V Bruselu jste promítal film Heavy Metal in Baghdad o osudu irácké metalové kapely Acrassicauda. Proč a jaký to mělo úspěch?
Nutno říci, že v Bruselu, v Evropském parlamentu se promítají různé dokumentární filmy dost často. Ale bylo to asi poprvé, co tam někdo uvedl film s tématikou heavy metalu. Objevil jsem ten film náhodou, připadalo mi to jako velmi aktuální téma. Díky vstřícnosti tvůrců, producentů a majitelů autorských práv jsme na to jedno promítání dostali copyright a udělali jsme tomu slušnou propagaci, včetně účasti slavného klávesisty Ricka Wakemana z kapely Yes – ten sice metal nehraje, ale je to hudební legenda. Přišlo docela dost lidí, v podstatě, kdo chtěl, nijak jsme publikum neselektovali. Jeden nadšený divák mi pak přinesl celý seznam kapel ze středního Východu, které hrají metal a to i v tak nepravděpodobných zemích jako Egypt, Saúdská Arábie nebo Írán. To pro mě bylo opravdové překvapení.
Reklama
Je v Bruselu hodně poslanců, co poslouchá metal? Jaký hudební vkus tam vládne?
Já to nikdy zvlášť nezkoumal. Brusel je takové multi-kulti město. Je tam hodně přistěhovalců zejména z frankofonní Afriky, tak bych řekl, že tam spíš letí tento ethno-styl, který mám ostatně také rád. Ale třeba můj přítel, britský europoslanec Syed Kamall, který je paradoxně muslim, má velmi rád klasický hard-rock, třeba mou oblíbenou skupinu Black Country Communion, kde hraje bývalý párplovský basák Glenn Hughes.
A jaká hudba převládala u poslanců v české poslanecké sněmovně za časů, když jste tam sedával?
Pár mých poslaneckých kamarádů ve Sněmovně jsou sami aktivní rockeři, jako třeba špičkový basák Walter Bartoš – ten by se muzikou klidně uživil – nebo kytarista Tomáš Úlehla. Když byl ještě premiérem Mirek Topolánek, vyrazili jsme spolu na koncert AC/DC. Slogan Highway to Hell pak prostořeký Mirek použil v jednom svém projevu přímo v Evropském parlamentu během českého předsednictví EU a byl z toho skandál.
V čem je podle vás příběh irácké heavy metalové kapely Acrassicauda z filmu, který uvedete na festivale Brutal Assault, zajímavý z hlediska našeho západního vnímání islámské kultury, před níž máme předsudky?
Je to další variace na stejné téma – svoboda hudební tvorby, svoboda názoru a vlastního vyjádření v konfrontaci s autoritářským režimem, který ji chce zadusit. U nás to známe z doby před rokem 1989, kdy šlo o zápas s rigidní komunistickou ideologií, která něco zakazovala, potlačovala. V Iráku jde zase o radikální náboženskou islámskou ideologii, která to dělá také, byť z jiných důvodů a pohnutek. Obojí je nepřijatelné.
Líbí se vám muzika od Acrassicaudy?
Co jsem slyšel, bylo podle mě opravdu dobré. I ty folklórní vlivy tam byly patrné. Nevím ale, zda vydali nějaký ucelený albový titul. Nicméně věřím, že by tahle kapela sklidila úspěch i na Brutal Assault, pokud existuje možnost je dovézt do České republiky.
O víkendu budou hrát na Brutal Assault alespoň na plátně. Jaký může tento film předat vzkaz místní metalové komunitě?
Vzkaz? To je možná silné slovo. Ale věřím, že diváci si uvědomí, že přes všechny problémy žijeme tady v Evropě a v ČR v poměrně stabilním a bezpečném prostředí. Žádná skupina tady dnes nezažívá to, co museli prožít muzikanti z Acrassicaudy – jenom proto, že chtěli hrát svůj oblíbený heavy metal, šlo jim o život. Je dobře, že i díky VICE můžeme lidem ten film promítnout.
Díky. V jakém metalovém tričku na Brutal Assault přijedete?
Haha, to vás asi zklamu. Žádné pořádné metalové triko nemám, měl jsem kdysi Motorhead, z něhož jsem ovšem už dávno vyrostl. Mám jen trika svých oblíbených jižanských kapel Lynyrd Skynyrd a Allman Brothers Band, která jsem si koupil na jejich koncertech a nosím je zase na jiné koncerty. Ale mohl bych to napravit na Brutal Assault a něco si tam koupit.