Proč je mi líto papeže, který přestal být spojkou s Bohem

Posledního papeže museli z jeho úřadu vynést v rakvi. Vlastně ve třech. Jednou z mnoha výhod hlavy církve je, že vás nepohřbí v jedné rakvi. Dostanete tři, přičemž tělo je uloženo v té nejmenší a zbytek je něco jako hra na ruskou matrjošku. Naproti tomu Židé si za normálních okolností nadělují stejné borovicové rakve a Islamisté – jak nám ukazují západní zpravodajské kanály – nakládají nebožtíky v čemkoliv dřevěném na dodávku (nebo za dodávku) a hezky je povozí ulicemi měst a pak odvezou neznámo kam.

V římsko-katolické církvi se věci nedělají pořádně. Nebo se možná dělaly, alespoň do té doby, než se nejvíce konzervativní papež novověku rozhodl to všechno rozmetat. Benedikt XVI. se rozhodl odejít z úřadu. A teď pozor – je to první papež během 600 let, který takto rezignuje. Chápete, on byl vybrán jako reprezentant Boha na zemi; jako lidská schránka, která s Nejvyšším dokáže komunikovat a Nejvyšší skrze něho může promlouvat k miliónům lidem. A takovýto člověk rezignuje na svůj úkol. V konečném důsledku vlastně zavěsil telefonní hovor s Bohem. To nasere. To fakt nasere.

Jak si budeme na jeho panování pamatovat? Stručná odpověď: za toto grandiózní gesto nijak. Benedikt přišel, Bůh viděl, že to bylo dobré, a jako Bůh se pak Benedikt rozhodl zůstat sám se svými knihami. A snažil se předstírat, že se kolem něj nikdy nic nedělo.
Bohužel, tato politování hodná událost samozřejmě nijak nezmodernizuje ani způsob volby příštího papeže. Ano, ve Vatikánu se snaží být progresivní, ale postoupí maximálně někam k roku 1831. A přestože se čas moderní doby kolem Benedikta ozývá jako padající granáty z minometů, neudělal ani takovou banální věc, aby aspoň přednésl nějakou řeč na téma „změny“ - přitom stačilo přečíst něco ze stránek knihy Barryho O o rozdvojeném vhledu a realitě.

Historie ho tedy nesmí soudit laskavě. Ale na lidské úrovni si dokážeme zracionalizovat jeho důvod k odpočinku. Být pozemským kámošem Boha je pěkně těžké. Opravdu tolik, že celkový pocit z této funkce je pravděpodobně horší než spořádání půlky pytle durmanu během jednoho sobotního odpoledne. Vypěstujete si totiž setrvačnost v sebeuvědomění, že hypervědomí každé vaší akce nebo gesta vyvolá paralýzu, což zasmyčkuje vaše myšlenky ve stále se opakujících představách, jaké by to bylo, kdyby to zafungovalo. Ach můj Bože! Nemohu uvěřit, že tohle je skutečnost. Je to můj život? Nemohu uvěřit, že jsem papež. Jsem. Papež. Jsou tohle moje ruce? Ach můj Bože. Nemohu uvěřit, že tohle je skutečnost.

Takže teď je Benedikt sám. Je to ex-papež. Své slavné čapky pověsí na hřebík a klíčky od svého papamobilu předá někomu mladšímu. Když od této chvíle řekne Afričanům, že nejlepší způsob, jak se chránit před AIDS, je abstinence, mohou se jeho panické naivitě vysmát.
Pětaosmdesátiletý Ratzinger, který doteď udržoval ve svém životě doslova zběsilé tempo, bude po 28. tohoto měsíce vystaven největší životní otázce: jak vyplnit svůj čas? Brzy se u něho, jako u všech velkých mužů, kteří sešli dolů z vrcholu, objeví chronická a nevyléčitelná nuda, jíž trpí třeba i milionáři.

V nějakém tropickém ráji plném daňových exulantů bude Ratzinger hrát nekonečná kolečka golfu s Richardem Bransonem, Billem Clintonem a Tony Blairem. Možná si bude pohrávat s myšlenkou založit pod svým jménem nadaci. A napsat nabubřelou knihu memoárů. („Když jsem se poprvsé setkal s Nelsonem Mandelou, byl jsem jím hluboce inspirován. Byl neobyčejně vřelým člověkem, který bojoval proti velké přesile… ”)

Pak si možná nechá narůst vousy, stane se lehce závislým na lécích. Pak přibere. Pak zhubne. Pak bude fit. A těsně před tím než stane před nebeskou branou bude zírat na prsa ošetřující sestry a uvidí v nich něco dávno ztraceného. Můj bože. Opravdu jsem to udělal? Zbavil jsem se miliardy následovníků. Tajných porad. Byl jsem uprostřed toho všeho. A byl jsem neomylný. Můj bože.

Putování za vzpomínkami na Benedikta:

Papež mnoha čapek

Nejsvětější móda