O hříchu pýchy (aneb Vráťa Brabenec slaví 70)

Na záchodě u nějakejch intošů se válelo starý Vokno. To byl androšskej časák, kterej už před revolucí začal vydávat Čuňas. V jednom z prvních porevolučních čísel z roku 1991 jsem našel první rozhovor s Vráťou Brabencem, kterej dělal Magor Jirous. Vráťovi bude v neděli 28. dubna sedmdesát. Nevíme to jistě, ale máme pocit, že digitalizace tohodle textu je nejlepší dárek, kterej VICE může Vráťovi dát. Teda pokud odmyslíme od pravidelného vodění Vráťi v noci z hospody.

Vratislav Brabenec, saxofonista The Plastic People of the Universe

Magor: Když sme se před několika dny domlouvali, že spolu uděláme rozhovor, dohodli sme se, že se bude jmenovat „O hříchu pýchy". Dneska se tě ptám, zda s tim názvem souhlasíš.
Vráťa: Souhlasim a sem zvědavej, jak se mě budeš ptát, protože rozhovor, teda interview, sou dva monology, záleží na vobou lidech.

Správně řikáš, rozhovor sou dva monology. Ti, kteří si myslej, že lze s někym vstoupit do dialogu, sou blbci. Ale nicméně, jak říká Věra Linhartová v Meziprůzkumu nejblíž uplynulého, stejně je to řeč lásky, ať už se mluví cokoliv. Abych se vrátil k pýše. Já jsem, protože samozřejmě vedu svůj monolog, já sem v Labutích písních napsal dvojverší „A nejtěžšího mezi hříchy / prosím tě zbav mě totiž pýchy." Ty seš na rozdíl vode mě téměř vystudovanej kněz, teolog, kdežto já sem pouze katolický laik – ale cosi z katechismu mi utkvělo. Učili sme se o sedmi smrtelných hříších, jako je závist, lakomství a tak dále, a mezi nimi je taky pýcha. Já ji považuju za hřích větší než například smilstvo nebo vražda, co si o tom myslíš ty, jako teolog?
Úplně vodbočim. Teologii sem přestal studovat v den, kdy sem zjistil, že umřel Tonda Tomalík. Šel sem na fakultu na přednášku etiky. Zjistil jsem, že je to úplná blbost. Na fakultu sem už nikdy nevkročil. Hřích pýchy…

Počkej, moment, to je potřeba upřesnit. Pak se vrátíme k tý pýše. A proč si tam nevkročil, tys to měl za zlý Hospodinovi, že zabil Tondu Tomalíka?
Ne, nechtěl sem vidět ty… Už sem je nechtěl vidět, ty křesťany. Já to doplním. Po strašně dlouhých letech. Po strašně dlouhejch letech sem se dostal k chasidům a tam sem se dozvěděl o tom největším hříchu, a to je pýcha.

Já si vzpomínám, jak si asi před dvěma nebo dvěma a půl lety byl v Mexiku a poslals mi dopis, protože sme si celý ty leta psali…

No moc ne…

Já sem sice napsal filipiku proti emigraci, ale ve skutečnosti sem udržoval korespondenční kontakt s většinou svejch přátel, který v emigraci byli. Psal sem si nejvíc se Zajíčkem a hodně s tebou. No hodně, za těch deset let asi pět dopisů, že jo, vod tebe a vode mě, což je hodně.

Protože to bylo krásný, hlavně sme si psali spíš vo kytkách než vo emigraci…

Vo kytkách, vo stromech, jak vypadaj…

Vo houbách a vo ptákách, vždycky když sem pak viděl nějaký ptáky, tak sem na tebe myslel.

Vzpomínám si, jak si mi psal vo indiánech, že leží pod stromy, nepracujou a dívaj se do dálky, a byl si z nich nadšenej. A to je právě to, vo čem bych chtěl mluvit a vo čem by měl tendle rozhovor bejt hlavně. Já sem pokřtěnej u katolický církve, ty ostatně taky. A člověk nemá zrazovat svoji firmu nebo svoji značku. To sem patří, když už byla řeč vo tý etice…
Já tě přerušim. Já sem v roce, nevim, v kterým to bylo, asi osmdesát tři nebo čtyři potkal katolickýho faráře Blažka, kterej kázal v českým katolickým kostele v Torontě. Naštěstí přestali točit pivo, kdyby ho nepřestali točit, tak sem ho zabil. Protože takovýho idiota sem v životě neviděl. Kerej mi říkal v druhý větě, já sem misionář katolík a my sme v tom Peru naučili indiány číst, a dokonce už někteří chodí na univerzitu a zavedli jsme jim splachovací záchod. Tak sem mu řek, ty čuráku, nechte indiány bejt. Nepotřebujou vaše univerzity, ani ten splachovací hajzl..

Vo tomhle sem chtěl mluvit. Abych se vrátil. Sem pokřtěnej do katolický církve a nezrazuju ji. Ale kdybych si měl vybrat náboženství podle svý vůle, tak bych byl buď zen-buddhista, nebo indián. Jedno z největších svinstev, který katolická církev ve světě provedla, je, že vymyslela misionáře, který obracejí lidi z jinejch náboženství, respektive z jinýho religiózního vnímání světa na takzvanou svoji víru. Já se domnívám, že ve světě existuje několik paralelních vesmírů, které se navzájem nevylučují, protože je jedinej Bůh, kterej stvořil lidi různými způsoby. A to, jak vypadá dneska svět, v prdeli, počínaje skleníkovym efektem a konče celym ekologickym marasmem, to je výsledek našeho křesťanskýho přístupu ke světu.
To je v tom náboženství.

Magor (foto: Alžběta Kopecká)

Ano. Kdežto indiáni vědí – a proto je taky běloši zmarasmovali a zničili – indiáni jim podepsali smlouvy o půdě, protože nechápali, o čem je řeč. Indián ví, že nelze vlastnit sluneční paprsky a nelze vlastnit vítr, a stejně tak nelze vlastnit půdu. Běloši tohleto všechno zhovadili a tohle tragický náboženství, křesťanský, je jedno, jestli má katolickou formu, nebo protestantskou, furt teda snášim líp tu katolickou, poněvadž katolíci aspoň mají smysl pro umění, na rozdíl od těch utrápenejch evangelíků. Ale nicméně ta zpupnost – a teď sme u pýchy, představovat si, že tohle zhovadilý náboženství je něco, co by se mělo exportovat jinak religiózně smýšlejícím lidem, je strašná nemravnost. Já se domnívám… Takle: mně je milejší pašerák kokainu než misionář.
Já úplně vodbočim. Kdybych neska, kdyby někdo chtěl, abych založil církev, což samozřejmě nikdo nechce a já se mu taky nedivim, tak založim církev, kde by místo pánaboha byl strom. Třeba by to byla borovice. Protože si myslim, že stromy sou víc. A k tomu misionářství, to ses vlastně vykecal sám. Co k tomu mám víc dodat. Indiáni sou skvělý a já jim dávám ohromnou budoucnost. Joshua Hart zvrátil jednání několika partají a parlamentů a kanadských vlád, těchhle všech možných provincií, kolik jich tam je. Přestal chlastat. Vstoupil do toho a zastavil to. Protože zjistil, že v Severní Americe se furt vykecávaj bílý lidi, kterejm de v podstatě vo byznys, vo prachy. Ale indiánům de vo víc. Jim de skutečně vo víc. Jim jde o to, že smlouvy dodržujou, že člověk je součástí přírody… Voni už to dávno zapomněli, sou banda alkoholiků s rozpadlejma rodinama neska. Což je pravda, taková je skutečnost. Válej se po ulicích, když berou velfér (podporu), tak uměj jedinou věc, koupěj si ty nejlacinější vína a zchlastaj se tak, že zůstanou ležet přímo před tim úřadem. To sme taky celý leta dělali. My sme sice žádnej velfér nebrali, my sme prachy žebrali na bohatších kamarádech, což byli stejně prominentní hajzlové, kerý vydělávali za umění, takže my sme ty prachy vlastně posvěcovali, když sme je prochlastali.

Myslim, že bysme mohli žvanit eště hodinu a třeba bysme se rozněžnili, ale vzpomínám si, jak sme kdysi spolu, protože seš jeden z mejch nejbližších přátel dost podobnýho smýšlení a dost podobnýho životního přístupu, sme si spolu libovali v tom, že my budeme ti dva, kteří tady zůstanou válet se ve stoce, v pangejtu zarostlym lebedou a kopřivama, přivožralý těma nejhnusnějšíma drinkama jako denaturák a podobně. A dycky sem toužil po tomto společným závěrečným osudu. Nicméně ty si nakonec v jednavosumdesátým roce vodjel. Já vim, proč si vodjel, ale moh bys to říct pro tohle interview, aby to věděli i vostatní lidi?
To je strašně jednoduchý: prostě sem nevydržel. Nevydržel sem a…

Pokud vim, tak Šimák, Dvořák a Duchač, mordkomando StB, který rozšlapalo prsa Zině Freundový – tu noc, než šli k ní, tak hodinu nebo půlhodinu předtim byli u tebe. Ty si měl malý dítě v kolíbce. Je to pravda?
No, to je pravda, to souhlasí, já sem samozřejmě věděl, že to není v pořádku…

A potom si vodjel –
Vodjel sem potom, jak přišli, voni se představili jako přesvědčovací komando, takže mě přesvědčili. Mně nabídli dvě alternativy, buď sedět, nebo vodjet.

Podle mýho názoru si měl štěstí, mně se bohužel nic takovýho nestalo. Takže já sem tady v tý zkurvený zemi a v tom zkurveným národě zůstal. Ty seš teďka v Praze asi tři neděle nebo měsíc. Jakej máš názor na Prahu, jak se těšíš zpátky?
Já se těšim strašně.

Ty žiješ v Britský Kolumbii?
Žiju v Britský Kolumbii. Sou dvě magický města na světě, a to je New York a Praha. Sou to města strašně blízký, ačkoliv úplně jiný. Je to prostě vedle. Kdybys šel v Holešovicích ještě vo jednu ulici dál, tak se ti může stát, že přejdeš Šestou avenue, úplně lehce, ani si toho nevšimneš.

Já teď v souvislosti s tou Sněmovní, to víš, jak sme bojovali o ten barák, nebo bojujeme o ten barák, sem řikal, že to je můj poslední boj pro tudletu zemi. Že zaplatim dluhy, poněvadž sme v životě pořádně nevydělávali, že jo, jak řikáš, pokud sme prachy nevysomrovali. Nicméně zaplatim dluhy a du do hajzlu, a sice do New Yorku. Vodsaď pryč, přestože Prahu miluju a chtěl bych tady žít, ale ne s tím ksindlem, kterej tady dneska pobíhá.
Praha je náročná kurva. Nádherná, krásná, náročná kurva. Vod kurvy musíš jednoho dne vodejít.

Tak fajn, pozdravuj Marii a dík za rozhovor.

Vráťa a Magor a oslava Bondyho narozenin, 2008 (foto: Guerilla Lábus)

Vráťovy narozeniny se slaví v sobotu u Pilotů.