Rozhovor s jediným kandidátem na prezidenta, který zavolal, že s námi chce mluvit

Jasně. Všichni kandidáti na prezidenta jsou v porovnání s Havlem na hovno. Ten současnej prezident je na hovno, to je taky jasný. Vlastně celá republika je na hovno. VICE je k hovnu dávno. A tak snad proto, když nám volali z volebního štábu Karla Schwarzenberga, abychom s ním udělali rozhovor (taky byli jediní, kdo se odvážil), tak jsme se na to chtěli nejdřív vys***, ale pak jsme si řekli, že tam radši zajdem. Vy se připravte na víkend a běžte mu to tam hodit, ať se to tady zase celý neposere.

Dobrý den. Jak se cítíte?
Uštvaně.

My jsme Vám tedy přišli ulevit od toho celého maratonu rozhovorů, co dáváte, a rozhodli jsme se, že Vás nebudeme tlačit k žádným odpovědím.
Dobře. Co to ale znamená? Že se můžete ptát Vy a my budeme odpovídat.
Já ale nemám připravenou žádnou otázku. To takhle nepůjde. Vy se ptejte.

Ne, Vy se ptejte.
Ptejte se vy, nebo se rozčílím.

Tak dobře. Na co bychom se mohli zeptat? Hm, nás zajímají jen holky, rock'n'roll a trochu příroda.
Výborně.

Tedy, jaký je Váš typ holek?
Opravdový typ nemám. Obyčejně se mi líbí štíhlejší, někdy ale i pravý opak. Nemám typ. Taky jsem přišel na to, že strašně rád se dívám na opravdu krásné holky. Ale někdy mají holky, co nejsou krásné podle klasických norem, mnohem víc sexappealu než ty, který by člověk na první pohled obdivoval. Je to zvláštní.

A na zamilovávání jste pomalejší nebo impulzivní?
Někdy to jde, někdy to potřebuje čas. To víte, každej je trošku jinej.

Jste zvědavý, o čem si každá holka chce povídat?
Samozřejmě. A jak!

Co Vám třeba říkají?
Každá něco jiného.

A nemůžou Vás takto korumpovat?
Kdyby chtěly, tak asi ano.

Můžete nám poradit recept na dlouhodobý soužití se ženou?
Vydržíte to dlouho, jenom když se vzájemně respektujete. Když tohle chybí, tak láska přejde, fascinace sexem taky a pak už by nezbylo nic.

Má to hodnotu - vydržet se ženou dlouho?
Ale jo, samozřejmě.

Jaký je Váš vztah k přírodě?
Ten je samozřejmě silnej. Za prvé jsem vyrostl na venkově, pak jsem se větší část života zabýval lesnictvím a dělalo mi to velikou radost, a příroda, její změny i ohrožení životního prostředí, to jsou témata, co mě velmi zajímají a někdy i fascinují. Neustále sleduji, jak se příroda u nás mění.

Mění se k lepšímu, nebo horšímu?
To uvidíme. Vnímám ale velké změny v našich lesích, některé jsou způsobeny člověkem, například přehnojením polí umělými hnojivy, což se dělo dlouhá desetiletí. Třeba okolo Orlíku, kde jsou pole nahoře na planině a dole ve svazích Vltavy jsou lesy, se v důsledku toho závažně změnila skladba rostlin v lese. Dnes tam objevujete kopřivu nebo bez, který v lese dříve vůbec neexistoval. Dále se přebytkem dusíku v půdě v lesích velmi rozmnožuje hniloba; jistý druh mechu, který za mého dětství běžně rostl, dnes skoro vymizel a tak dále. Je také větší sucho, na druhou stranu se prodlužuje vegetační perioda, a to i v horách.

Nemyslíte si, že některým těmto věcem může pomoci znovuobjevený, poměrně vysoký zájem o přírodu mezi mladými lidmi?
Nemyslím si, že se něco takového děje.

Ani v Rakousku i v Německu?
Tam se zajímají trochu více, ale stále jde v celé společnosti o menšinovou záležitost. Přitom se to týká všech a je i úkolem budoucí hlavy státu dbát o životní prostředí a o záchranu české krajiny, toho času dosti ohrožené. Ty negativní změny v krajině, co se udály za posledních dvacet let, jsou pozoruhodné. Například nesmyslně velké plochy zabraly sklady a různé ošklivé předměstské budovy a města se tak divně rozplizla směrem do krajiny.

Vy máte velmi dobře zmapovaný Váš rod Schwarzenbergů. Pozorujete sám na sobě, že ty Vaše geny nějakým způsobem komunikují s krajinou a místy, které vám historicky patřily?
Ale jo. Myslím ale, že to nejsou geny, ale nějaký psychologický proces, že když víte, že s vaším dědou je spjatý určitý kus krajiny, tak potom máte automatickou otevřenost vůči tomu místu.

Co mají znamenat ty černošky u obrazu prezidenta republiky? No přeci k němu obdivně vzhlížejí. Můžeme z toho trochu cítít provokaci? Ale vůbec ne. Co jiného by měly dělat než obdivně vzhlížet? A viděl to pan prezident? Ne, on nikdy mou kancelář nenavštívil.

Tady u Vás v kanceláři visí Váš plakát, kde vypadáte jak ze Sex Pistols. Jaký máte vztah k punku?
Podívejte se, mě to velmi zajímá. Punková generace je samozřejmě mladší než já, ale mě vždycky zajímá, co se novýho objeví, proč to má úspěch a z jakých proudů to vychází.

Punk Vás v sedmdesátých letech přímo nějak zasáhl?
Ne příliš. Ale pozoroval jsem ho s jistou fascinací. Ne že bych byl přímo fanouškem, už tehdá jsem byl na to trochu starý, ale zajímalo mě, jak to celou generaci změní. A to mě fascinovalo.

Co to podle Vás přineslo?
Větší a větší přijímání cizích vzorů a věcí. To číro, které je pro punk charakteristické, totiž vychází z úplně jiných kultur. A dále přineslo vědomé odvracení mladých od kultury rodičů a prarodičů a hledání něčeho nového.

Které hnutí ve 20. století Vás zasáhlo přímo?
To byla revoluce v roce 1968, co se odehrávala na západě od našich hranic. Šlo o něco úplně jiného, než se tenkrát stalo v Československu. Tam se udál největší převrat od druhé světové války, kdy byl ukončen takový trošku novodobý Biedermayer. Ten klasický Biedermayer nastal po vyčerpání Evropy z napoleonských válek a po více než dvaceti letech bojů lidé měli dost a nastal klid. Taktéž po druhé světové válce nastal v Evropě takový Biedermayer, lidé se vraceli k předválečným hodnotám i chování, ale dlouho to nemohlo vydržet. V roce 1968 vypukla proti těmto myšlenkám rebelie a evropská společnost byla po letech 1968 až 1970 úplně jiná než předtím. Ten rozdíl si vůbec nedokážete představit.

Jak jste se do toho zapojil Vy?
Já jsem se nikdy tak aktivně nepodílel, vždy jsem spíše pozoroval, co se děje. Chodil jsem na různé akce, poslouchal, četl. Symbolem té doby byl muzikál Hair, to bylo opravdu zajímavý. Pak byly ty různé happeningy, tehdy byly velmi důležité. Ve Vídni jsem doslova vyrůstal na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse, Rudolfa Schwarzkoglera a Otto Muehla. Mimochodem, běžte se podívat do DOXu, mají tam skvělou výstavu.

Na co byste se chtěl zeptat současné mladé generace?
Co chcete?

To my nevíme.
Právě, to je ten problém.

Vy jste to věděli?
Ano, věděli jsme to mnohem víc.

Vy jste to ale měl jednodušší, protože Vaše rodina musela odejít z Čech a Vy jste se chtěl vrátit.
Ano, chtěl jsem domů.

A my teď máme všechno a nevíme, co chceme.
Právě, to je to blbý.

Průběh rozhovoru. Karlova noha je ta vpravo.

Jak se tedy díváte na generaci mladých lidí, co dnes demonstruje v ulicích evropských metropolí?
To je pochopitelné. Mladá generace vždy po několika desetiletích povstane. Čekal jsem, že se to teď stane. Zajímavé je, že u nás to začíná v jižních Čechách. Jednou za čas nastane povstání proti něčemu, co je ve francouzštině nazýváno la politique de papa, proti obrazu světa, ideálům a politice fotrů. To už se několikrát stalo, například v třicátých letech, ve zmiňovaném roce 1968, na konci osmdesátých let a teď. Většinou jsem na straně mladých lidí. Ale mají také právo na blbost. Když já jsem demonstroval v jejich věku, tak jsem většinou také blbnul, tudíž jim přiznávám stejné právo. Většinou ale s jejich ideály souhlasím.

Myslíte, že ta současná rebelie mladých bude úspěšná?
Tohle povstání nebude veleúspěšný, to ale není tak důležité. Jde hlavně o následky, které se projeví po několika letech. Například z událostí z roku 1968 vzešlo v Německu hnutí zelených, které se následně rozšířilo do celé Evropy. Teď z toho také něco vznikne, zatím ale nevím co. Důležité je, že mladá generace je angažovaná, nejhorší by bylo, kdyby byla lhostejná. Lhostejnost považuji za to nejhorší.

A nemyslíte si, po tom úžasném porevolučním období, co jsme tady v Čechách zažili, že si to budeme chtít zákonitě zkazit a jít dolů, abychom se snažili to zpátky zlepšit?
Těch dvacet let je poněkud krátké období, takže se nebojím. Ale je pravda, že my Češi to nikdy nevydržíme se mít dlouho dobře. To se děje už od středověku. Za vlády Karla IV. jsme sahali až do Branibor, ale pak jsme začali občanskou válku, kterou jsme si potom zidealizovali do podoby husitských válek, přitom šlo o to, že se mezi sebou mlátili Češi, zpustošili si vlastní zemi a Braniborsko bylo ztraceno. Poté se to pomalinku dávalo do pořádku, v Rudolfinské době jsme opět byli středem Evropy, bohatí, mocní a pak jsme si dovolili další občanskou válku, která skončila ztrátou Lužice. A takhle jsme se pořád scvrkávali až do současné České republiky. To je vynikající výkon.

Foto: J. Luca Ackerman

@pavelou, @tomaszilvar