Z lásky k Česku

Jak se mi dýchá v nesvobodě

Z lásky k Česku je občas třeba udělat to, co z lásky ke své zemi dělá každý diplomat. Vzal jsem nohy na ramena, vzal jsem roha… do Číny.

by David Zábranský
25 duben 2018, 5:00am

Vzbudil jsem se bez budíku v šest hodin ráno, s bolestí hlavy, pálením v očích a s potaženým jazykem. Skoro nemůžu nabrat dech, a to jsem doteď v životě s plícemi neměl žádnou starost, když tradičně dýchaly tiše a klidně jako motor v novém BMW, audi či mercedesu. V krku k tomu všemu mám knedlík. Ten tomu nasazuje korunu, jak se říká, nebo oprátku, což je asi výstižnější.

Nemoc? Můj stav spíše připomíná silnou kocovinu, jenomže já už několik let žiju zdravěji než hodní Němci v Německu, a včerejšek nebyl výjimkou. Nekouřil jsem, nepil jsem. Jak se mám dovědět, co mi je?!

Sahám napůl slepý po telefonu. Hlavou mi při tom bleskne něco docela namyšleného, uleví se mi, snad coby kompenzace za ten strašný stav. Vteřinu, ne déle, si připadám důležitě. Napadlo mě, že bych se o svém aktuálním zdravotním stavu mohl dovědět dejme tomu na internetu, třebas i ve zprávách, ale ten dojem zase rychle zmizí.

Můj mobilní telefon mě propojuje se světem, to je nicméně stále platný fakt. Sahám po něm, abych se propojil, zasíťoval, zúčastnil se. Na tom by nic nebylo, to je běžná věc, fráze a banalita. Jenomže věc je tentokrát maličko složitější. Můj telefon mě se světem propojuje v daleko hlubším smyslu, než běžně míníme, když užíváme tuhle frázi o propojenosti díky internetu a vůbec mobilní komunikaci. Tentokrát jde opravdu o cosi hlubšího, niternějšího. Vnímám telefon jako prodloužení své tělesnosti, jako další končetinu, a tato moje znásobená ruka je teď ve spojení s nebem a zemí, především s nebem. Představuji si, že z mé postele trčí teleskopická paže s telefonem, která se napíná až k samotné nebeské klenbě a penetruje ji, vítězně, se zaťatou pěstí. Budovatelé, úderníci a vůbec revolucionáři všeho druhu v zaťatých pěstích svírali topůrka, násady, pušky a stranické legitimace, zatímco já v té své svírám praktickou Motorolu a žádám s trochu melancholickým budovatelským zápalem odpověď na zásadní otázku. Klepu na dotykovém displeji na ikonu a ptám se, jak moc zle mi je.

Tomu říkám Gaia. Tomu říkám jednota a propojenost všeho se vším, tomu říkám celoplanetární organismus.

Ptám se svého tělesného telefonu na svůj zdravotní stav a můj tělesný telefon je zároveň v přímém spojení s tím, co je nade mnou, a právě odtud pak, z nebes přichází přes mého plastového zprostředkovatele odpovědi na mé tíživé otázky.

Právě spuštěná aplikace se jmenuje „Beijing Air Quality“ a coby ikonu používá docela veselou duhu. Sotva aplikaci otevřu, hned vidím, že aktuální stav je 176 jednotek. Budějice na druhé straně planety mají něco kolem třiceti. Dýchat se tady v Pekingu nedá, a co tak vidím na displeji, červené sloupce se táhnou zpátky co hodinu už od včera zhruba od oběda. Nesoudím, jen konstatuji, že Peking a oddych, chvíle klidu a oddychu, to jaksi nejde dohromady. Nebe je zde sépiové barvy, slunce se halí do hávu z prašného oparu, z pouště sem letí písek, takže k tomu věčně chroupete prach. Zvažuji, že si v prvním obchodě koupím roušku, ale pak si zase říkám, že žádnou roušku nepotřebuji, když mám plíce oficiálně zdravé a nějakých šest týdnů v zahuštěnější a polo-pouštní Legerovce mě přece nezabije. S tou rouškou bych si navíc připadal maličko jako snob. Někteří místní roušky samozřejmě nosí kvůli zdraví, dobře, tak to může být. Mladí a pohlední ale roušky nasazují, mám podezření, spíš coby výraz své nafrněnosti, svého odmítavého postoje ke smradu lidskému i průmyslovému. Nebo jinak. Kdokoli z místních kdy přivoněl k Evropě, dal si po příletu zpátky do Číny na nohy martensky a přes pusu roušku s logem 3M. Možná je v tom i cosi víc, co já vím, možná tím zdejší mladí podporují utlačovaného (nenechte se vysmát!) Aj Wej-weje, čili nesvoboda, ticho, útisk, rouška, mlčení…

O tom místním čínském útlaku (kapitalistickém či komunistickém – neb tahle země v dnešní době zažívá všechny myslitelné útlaky v jedné turbo-kupě), o zdejším tichu a cenzuře a tak dále, o tom všem by se dalo mluvit velmi dlouze, ale to snad až příště. Pro teď je důležité říct k tématu Zábranský a Čína už jen následující. Nejel jsem sem pátrat po Jie Ťien-mingovi (to je ten ztracený komunistický kapitalista z firmy, jejíž název se mi nechce hledat), ale kdybych ho náhodou viděl, řeknu mu, slezte z toho lustru, Jie Ťien-mingu, vidím vás. A odtáhl bych ho na Hrad do Prahy, za což by mi možná i děkoval, pokud správně rozumím jeho aktuálním výhledům.

A úplně poslední věc. Jestli jste milovníci aut, tak byste se v Pekingu zbláznili… Mercedes, BMW, audi, porsche… Jsou jich tady stovky a tisíce, a v drtivé většině ty nejnovější a nejdražší modely. Předpokládám, že mají vynikající katalyzátory a že tedy k tomu vzdušnému zmaru zrovna tyhle vozy moc nepřispívají. Leč, říkám si pak, ti jejich majitelé, to budou členové správních rad a šéfové všech těch továren, co stojí a kouří po celé Číně, viďte?

To už jsem na ulici, když o tomhle uvažuju, a jdu do 7-Eleven pro roušku.