Co všechno je ve Varech rok od roku horší

I když vás filmy zrovna dvakrát netankujou, určitě jste v televizi nebo na netu narazili na výživnej přísun živáků z červenýho koberce, nebo jste v horším případě shlídli v bulvárnější relaci vyšňořený osobnosti, který dostávají čočku od módní policie. Ti z vás, ve kterých se na týden v roce probudí nezvladatelná cinefílie, nebo jen rádi s foťákem postávaj u hrazení v očekávání oblíbený hollywoodský hvězdy, mají s festivalem nejspíš o něco bezprostřednější zkušenost.

Nemůžu se bohužel začlenit ani do jedný ze zmíněných skupin a možná právě v tom je ten problém. Objíždím domácí filmový podniky a těším se, že uvidím něco, co mě zaujme a pokecám o tom s lidma, kteří už roky zkušeně rozdávají hvězdičky na ČSFD. Takhle to ale ve Varech moc nefunguje a pokusy o navázání erudovanější kritický debaty většinou končí stejně tragicky jako česká stopa v hlavní soutěži festivalu.

Rád bych neznalcům v kostce přiblížil, co je mohlo naštvat i letos, kdyby se na festival rozhodli zavítat:

Zadek: nejpoužívanější část těla filmovýho fanouška

Představte si frontu, na kterou se stojí další fronta, o pár metrů dál fronta pozvolna přechází ve volně bloumající jedince, jejichž hustota se v blízkostí červenýho koberce nápadně zvětšuje, až volně přechází do dalších front na pivo, jídlo a podělanou kviffie (asi to nejdebilnější pseudocool označení selfíčka z KVIFF, který ve mně nevyhnutelně vyvolává ironický posměšek). Pamětníkem front na banány sice nejsem, ale kdyby někdo ve Varech střílel banán s panákem vodky za krásně kulatý kilo, zformování fronty by na sebe nenechalo dlouho čekat. To všechno je zasazený do romantickýho údolí plnýho malebných lázeňských budov, který przní davy hrající škatulata v honbě za neodkladnou touhou nalezení vnitřního klidu v nějaký tý frontě.

Divák tohohle fesťáku se musí před výletem do západních Čech dostat do hlubokého stádia zenu, aby jeho psychika bez úhony přežila následující dny klikatý a upocený rychlý chůze mezi projekčními sály, zklamání z pozdních rezervací a zlomený srdce, když uvaděči přímo před nimi na dobro zarazili řadu nedočkavců proudících do kina. Návštěvníci to nemají lehký a nervová vypětí často přecházejí v přetahování na život a na smrt o poslední lístek na daný snímek.

Diváckou bezradnost ze navštívených představení nejlépe zklidní něco k snědku. Festivalové centrum každoročně hostí superstan, který vyrábí stravu pro tisíce lidí denně. Vyrábí je v tomto případě myšleno doslovně. Široký výběr, který reálně představuje volbu mezi haluškami a nějakou smaženou věcí v housce, vybízí hladové návštěvníky k vztyčení prostředníčku. Hlavně, že všichni remcali, když jsme měli bagety. Co bychom za ně teďka dali. Snad jen stud brání prodejcům v zaokrouhlení ceny piva na pade. Za rok by se ale magická hranice mohla prolomit. Ať chcete sebevíc bojkotovat nekřesťanskou festivalovou přirážku, halušky před spaním vždycky přijdou k chuti a nakrmit kručící žaludek se nad ránem stejně nikde jinde nedá.

Ve Varech si na paparazzi může zahrát každý. Stačí jen zabrat místo na hrazení a čekat, až vám slavná tvář přijede pod nos

Program festivalu věrně kopíruje dění vně temných místností s plátny. Sází na snímky, který už zdárně prověřily festivalový publika v Cannes nebo na Sundance. Hlavně neurazit a nakrmit zhýčkaný diváky pořádným kusem oceněnýho žvance. Na tom není nic špatnýho: dovezený kousky takřka bez výjimky polaskaly smysly nadšenců, kteří si vybraný filmy vyhlídli už při jejich premiérovém uvedení. Horší je to ale s vlastním výběrem, který se snažily oslovit diváky v hlavní soutěži festivalu a předvést světu nový a neotřelý bijáky. Nový a neotřelý sice nepochybně byly, většina premiérových uvedení ale nepůsobila bůhvíjak přesvědčivě a jen stěží se s opěvovanou nálepkou KVIFF dostanou na poli mezinárodních fesťáků někam výš. Třešničkou na dortu je pak malá domů ve formě vítězství Václava Kadrnky a jeho snímku Křižáček, jehož sterilní poetiku můžete buď milovat nebo nenávidět. Takováhle artovka, která těží jen z vousatýho Rodena a vizuálu připomínajícího instagramovej filtr, se nejspíš záhy propadne do hlubin filmový historie jako nedotaženej výkřik, který chtěl odstartovat novou éru osobitýho českého filmu.

No, když už teda nevyšly filmy, chtělo by to alespoň nějakou hvězdnou stopu, jejíž obličej by se mohl vyjímat na panelu před hotelem Thermal. Letošní výběr byl stejně generický jako každý jiný. Někdo vytipuje hollywoodskou hvězdu, kterou uplatili Cenou prezidenta festivalu – celkem honosným těžítkem za několikadenní účast v načančaným zapadákově Český republiky, zpráva se obratem dostává do médií, aby byl pořádnej humbuk a tlačenice na červeným koberci byla důstojnou kulisou, která by zastínila rozpadající se náplavku u kanálu, a pak už se jen našel film, ve kterým daná hvězda hraje, udělá se z něj speciální uvedení, Bartoška se nechá nafotit a hollywoodská hvězda si zase jde svou cestou. Jestli něčí život dosáhne naplnění díky selfíčku s Jeremy Rennerem vážně nevím, ale živořit kvůli tomu týden ve stanovým městečku mi přijde trochu ujetý.

Dlouhý nohy a podpatky, k filmů m to má daleko, ale taková už je asi doba

Za dvaapadesát ročníků se z festivalu pro pár poválečných filmových nadšenců stala megalomanská akce, která jako by zapomínala, s jakou premisou spatřila světlo světa. Filmy se z centra dění přesunuly na periférii, protože musely ustoupit pozornosti médií, večírkům béčkovejch celebrit, a prezentaci sponzorů, aby na celou tuhle šaškárnu zase za rok přispěli. Je to pak znát na tom, že spíš než promo nicmoc programu je mediálním výstupem festivalu hromada fotek veleváženejch čecháčků s Umou Thurman a předávání cen s tak ujetým úvodem, že si ho diváci mohli užít hned dvakrát, který shazuje samo sebe řiťolezectvím prezidenta festivalu a marností části oceněných snímků.

Většina mých známých spoludiváků si z Varů odvezla smíšený dojmy. Některý zklamal program, jiný pohltily fronty, další zase diváckou roli docela vzdali a místo toho si věnovali každodennímu kalení. Ochutnal jsem od každého úskalí trochu a teď váhám, jestli si Vary žádají mou přítomnost i na dalším ročníku. Nechci ale přestat věřit, že tomu může být jinak a že festival v budoucnu zase najde svůj cit pro filmy, které se stanou jeho vlajkovou lodí.

Na stranu druhou je možný, že jsem to jen špatně pochopil. Že si tenhle fesťák nechce zahrávat s vrtošivou uměleckou formou pohyblivých obrázků a vydat se úplně jiným směrem. Možná, že vedení nadčasově odhalilo umírání filmové platformy a chce svou fanouškovskou základu obrátit k jádru pudla. V budoucnu tak možná zkratka KVIFF ztratí předposlední ef a stane se festivalem srazů samozvaných VIP, ikonizování filmových tváří a piva za skutečně světové ceny. I když kviffie by tím pádem asi navždycky zanikla.