Průvodce duševním zdravím

Rozhovor s klukem, který v patnácti poprvé odvykal od kokainu

Drogově závislí náctiletí nejsou v dnešní době nic nového pod sluncem. I přesto je ale závislost na kokainu v tomhle věku poměrně vzácná. Důvodem je samozřejmě především cena tohoto stimulantu.

by Natália Antoňáková
02 srpen 2017, 11:33pm

Lidí, kteří mají k životu a jeho nástrahám co říct, je mnoho. Procento těch, co by se o své životní zkušenosti rádi podělili s okolím nebo snad s nějakou informační platformou, je už ale o poznání menší. Stejně tak není příliš časté, že by za mnou někdo sám od sebe přišel s příběhem, který by stálo za to vyprávět: většinou se po zajímavých osudech musím pídit a jejich aktéry následně přesvědčovat, aby mi, ač anonymně, něco prozradili. Před pár týdny za mnou ale přišel jeden kluk a řekl: „Měl bych pro tebe jednu story, která by tě mohla zajímat. Povím ti o tom, jak jsem v patnácti poprvý odvykal od kokainu."

Sešli jsme se na zahrádce v jednom parku. Na stole měl pivo a dvě krabičky cigaret a už z dálky se na mě usmíval. Z důvodu zachování anonymity nebudu popisovat jeho vzhled – rozhodně byste ho ale nikdy netipovali na člověka, co si už v pubertálním věku ujížděl na alkaloidech. Jeho minulost je už nicméně taková a nenese sebou pouze morální ponaučení pro děti a dorost.

Klasická otázka – jak to celé začalo?
Hlavním důvodem toho, že jsem se dal na celou tu drogově alkoholovou jízdu, bylo podle mě to, že jsem vyrůstal mezi samejma dospělejma. Když jsem byl malej, nějakou dobu jsme bydleli v zahraničí a chyběli mi vrstevníci. Sice jsem měl tenkrát svůj vlastní svět, ale v podstatě jsem postrádal jakoukoliv interakci s někým mýho věku. Od ostatních dětí jsem se postupem času odloučil natolik, že jsem si s nima už neměl vůbec co říct. Kolem třinácti jsem pak zjistil, že jediný lidi kolem, se kterýma by mě bavilo trávit čas, byli takový ty rádoby rebelové, kteří taky žili ve svý bublině, byť se dost lišila od té mojí. Ve srovnání s jejich životem mi najednou například moje počítačový hry začaly připadat úplně debilní a tak jsem se přesunul k tomu, co dělali oni. Začalo to samozřejmě kouřením, postupně se přidalo hulení a jednoho dne jsem se ocitnul ve skupině, která dělala to, o čem jsem si myslel, že bych já nikdy dělat nemohl.

To si v tomhle věku myslí asi každej…
Jasně! Ale když pak něco přece jen zkusíš, tak se tvý hranice posunou zase o kousek dál. Nechci tady ale vůbec propagovat názor, že je tráva nějakou přestupní stanicí k tvrdým drogám. Není. Znám spoustu lidí, který hulí i víc jak půl života, ale ničeho jinýho by se nikdy ani nedotkli. Podle mě jde spíš o to, že každej z nás v určitých obdobích svýho života hledá něco jinýho a někdo to prostě najde ve věcech, který pro jeho tělo nejsou úplně nejlepší. Koks jsem poprvý vyzkoušel ve čtrnácti.

Dokázal bys mi popsat tenhle tvůj první zážitek? Jak ses tenkrát cítil?
Je to docela vtipný, ale já si svý kokainový poprvý vůbec nepamatuju. Byl jsem ten večer dost zhulenej, takže jsem si stav, do kterýho jsem se dostal, následující den ani pořádně nevybavoval. I z toho důvodu u mě vůbec nenastalo takový to prvotní nadšení, co puberťáci většinou mívaj, když zkusí něco, co se jim hodně líbí. Jinými slovy jsem se tenkrát ještě úplně nenamotal. Kritický bylo spíš vědomí, že jsem překonal svou hranici, že jsem zašel tam, kde jsem si myslel, že nikdy nedojdu. Od toho momentu jsem to s koksem rozjížděl víc a víc. Nemůžu říct, že pocházím z nějaký extrémně bohatý rodiny, peněz jsem sám pro sebe měl ale vždycky dost, takže jsem si mohl dovolit tyhle drogy kupovat. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by důvodem mý tehdejší závislosti byla přemíra financí. I děcka bez peněz jsou vždycky schopný se z kapesnýho poskládat na gram, když chtějí.

Co tě přimělo k tomu, žes začal odvykat?
Dalo by se říct, že to nebylo úplně dobrovolný. Zaprvý skončila základka, přišla střední a s ní i spousta nových povinností. Týpek, od kterýho jsem si tenkrát koks kupoval, někam zmizel. Říkalo se, že ho zavřeli, což mi přijde dost pravděpodobný. Od tý doby jsem se ke koksu vlastně dost dlouhou dobu nedostal. Druhá vlna přišla až v mých osmnácti, devatenácti. To už to ale bylo o něčem úplně jiným. V těch patnácti jsem měl hrozný štěstí, že se mi z toho, ač trochu nedobrovolně, povedlo vyklouznout.

Jak to odvykání probíhalo?
Dalo by se říct, že tahle moje první odvykačka probíhala vlastně docela nenásilně, přirozeně. Začalo to tím, že jsme s partou pořád jezdili mimo Prahu, a to nejen o prázdninách, ale v podstatě kdykoliv jsme měli čas. Nebyla to asi odvykačka v úplně pravým slova smyslu, protože během pobytů na vesnici jsem si drogy snažil vždy vykompenzovat něčím jiným. Hodně jsem pil a příležitostně jsem si i zahulil. Myslím, že fyzickou závislost, pokud jsem nějakou měl, se mi tenkrát povedlo překonat hlavně díky chlastu, což není úplně učebnicový řešení, nicméně fungovalo. Vytloukat klín klínem ale opravdu není úplně ideální. V důsledku toho jsem strávil většinu střední pod parou. Naše rodina má tohle jednoduché navykání tak trochu v genech. Rozhodně tady ale nechci propagovat, že když někdo fetuje, má místo toho má začít pít. Říkám jenom, co jsem tenkrát udělal já.

Bylo kromě chlastu ještě něco, co ti odvykání usnadnilo?
Jo, a je to podle mě dost důležitý. Pomohlo mi, že jsem se začal věnovat sportu, což mou pozornost odvedlo od drog pryč. Taky jsem na základě toho změnil okruh lidí, se kterýma jsem se stýkal. Nedá se říct, že bych o svým problému s mými novými přáteli tenkrát mluvil – vlastně jsem o tom nemluvil vůbec s nikým. Podstatný pro mě ale bylo to, že jsem začal trávit čas s lidma, kterým jsem nebyl lhostejnej. Spousta lidí v tomhle věku do toho podle mě spadne proto, že buď trpí depresema nebo proto, že je jejich okolí vůbec nevnímá. Měl jsem obrovskou kliku a zároveň jsem získal zkušenosti pro svý další drogový eskapády. Poznal jsem, kde jsou moje opravdový hranice, jak moje tělo reaguje, co všechno si můžu dovolit, abych zůstal v pohodě. Taky mi podle mě hodně pomohlo, že jsem snad jenom souhrou šťastných náhod nikdy neskončil nikde na záchytce, neměl průsery ve škole. Když se na něco takovýho přijde, je jasný, že v rámci ochrany mladistvých musí lidi na příslušných místech uvědomit rodiče nebo školu. Těm ale většinou nedojde, že jakmile nějakýho puberťáka společnost veřejně ocejchuje jako feťáka a průseráře, může mu to ve výsledku mnohem víc uškodit než pomoct. Je to nálepka, kterou už jen tak nestrhneš. U nás v rodině dodnes nikdo o mým tehdejším problému neví a já jsem za to samozřejmě rád.

Takže tví rodiče neměli tenkrát ani sebemenší podezření?
Vůbec. Naučit se v dětství perfektně lhát je výsadou každýho jedináčka. Když měli podezření, že mi nějak moc rychle mizí peníze, vždy jsem si vymyslel, za co jsem je potřeboval "nutně" utratit, třeba za věci do školy nebo za svý koníčky. Mý různý stavy se mi vždy povedlo dobře zamaskovat nebo hodit na něco jinýho. Koksoval jsem v době, kdy jsme s partou zároveň začali chodit ven, chlastat levnou vodku a podobně. Když jsem pak přišel domů v podroušeným stavu, vždy se to dalo svést na to, že jsem jenom vožralej, což mi většinou v pohodě prošlo. Mámu by ani ve snu nenapadlo, že bych v sobě mohl mít něco jako kokain. Rozhodně ne, když mi bylo patnáct, což je naprosto přirozený a vůbec bych jí to nechtěl nijak dávat za vinu. Nechci tvrdit, že rodiče v tomhle dělají chybu, když svýmu dítěti věří a dají mu určitou svobodu. Na druhou stranu je podle mě ale dost málo dospělých, který by byli v tak mladým věku svýho potomka schopný podezřívat z užívání tvrdých drog. Společnost se každopádně mění, věkový hranice se pousouvaj skoro ve všem a na světě existuje spousta případů, kdy by takový podezřívavější rodiče mohli svýmu dítěti i zachránit život, nebo ho minimálně ušetřit toho, aby bylo takovouhle zkušeností navždy poznamenaný. Pořád ale zastávám názor, že za takovýhle situace si ve výsledku člověk může hlavně sám.

Myslíš si, že naše generace už bude vůči svým dětem trochu podezřívavější?
Nemyslím. Bude se to podle mě opět lišit případ od případu. Já, nebo lidi kolem mě, který si v životě už nějakou drogovou historií prošli, budou v tomhle ohledu svý děti určitě sledovat trochu víc. Víme, jak je v tomhle svět neskutečně zkurvenej, jak snadný je drogy sehnat. Taky víme, jak vypadá člověk, když je opilej, na koksu nebo na éčku. Pořád je ale spousta těch, kteří za svůj život s drogama nikdy do styku nepřijdou a tak je ani nenapadne, že se jim výrostek vrací domů najetej. Stejně, jako to nikdy nenapadlo nikoho u nás doma.

Jak se na drogy díváš teď, s odstupem let? Pořád něco bereš?
Tak tohle určitě nebude názor vhodnej pro školní učebnice. Jasně, že i teď něco beru. Na různých akcích, na párty a fakt ne vždy jenom rekreačně. Extázi a někdy i koks mě pořád baví. Jak už jsem ale říkal předtím, i díky mý brzký závislosti teď už moc dobře vím, co mi nijak nevyjebává s hlavou a jaký množství čeho si můžu dovolit, abych neskončil v totálním průseru. Podle mě je pro některý lidi dost dobře možný, aby celej život nějakým způsobem užívali drogy a přitom na nich nebyli závislý nebo neskončili v blázinci. Neplatí to samozřejmě úplně pro každýho, ale určitě to jde. V tomhle ohledu je důležitý dobře znát nejen svý tělo ale i svůj mozek. Člověk musí vědět, jaká dávka čeho je pro něj únosná, aby zůstal nejen fyzicky ale i psychicky relativně v pohodě. Platí zlatý pravidlo, že všeho musí být s mírou. Je ale pravda, že v drogách člověk najde míru jedině metodou pokus omyl. Mně osobně se naštěstí nikdy v životě nestalo, že bych se válel někde u hajzlu, polomrtvej ve vlastních zvratcích nebo úplně nepříčetnej. To je mimo jiný další důležitá věc - každej by si měl drogy vybírat tak, aby v něm neprobouzely jeho nejhorší vlastnosti. Pokud víš, že seš po chlastu hrubej a agresivní, tak nechlastej, jo? Radši si třeba zahul. Buď opatrnej a nauč se s tím pracovat. Toho se vlastně držím i dnes a proto si myslím, že celá tahle zkušenost mi ve výsledku opravdu mnohem víc dala než vzala.