Z lásky k Česku

Přišel, viděl, zbořil – pár poznámek k prezidentské volbě

Kdo zná legendu o Golemovi, ten ví, že Golem se může vymknout kontrole. Takový nikým nekontrolovaný Golem se pak prochází po městě a bourá silné obvodové zdi, je z toho pohroma jak hrom.

by David Zábranský; photos by Lukáš Havlena
06 únor 2018, 6:00am

Však si na tu legendu vzpomeňte a představte si to. Vkládáte do hlavy šém, Golem vás chvíli poslouchá, pak si ale řekne, že má svoji hlavu, a jednoduše se utrhne ze řetězu. Samec, nadsamec. Velký hliněný heterosexuální muž. Úplně to slyším a mám před očima, jak se v důsledku procházky velkého hliněného Golema v prach obrací celá Praha 1, celá Letná a další pražské čtvrti. Hroutí se Liberál, na Vltavské padá ten nadchod nad čtyřproudovou silnicí. Tramvaj je Golemem odpinknutá do Vltavy a voda hučí po lučinách. Golem trhá asfalt, pod nímž je holá mazlavá země, země česká, a tak dále. Všude kouř, spáleniště, motorový olej, nabořená auta s houkajícími alarmy, opuštěné nákupní košíky z Tesca. Spisovatel Cormac McCarthy někde v okolí vinohradského Bullerbynu sedá do sutin a začíná sepisovat Cestu českého porevolučního vývoje.

Výsledek českých prezidentských voleb může působit zrovna tak. Jako vítězství pohromy. Spoušť, kterou za sebou nechal Golem beze studu a vůbec bez jakéhokoli lidství, tolerance a rozumu. Přišel, viděl, zbořil…

Po těch prezidentských volbách podle mě nikdo nemá důvod slavit. Nikdo – čili ani podporovatelé prezidenta Zemana. Ti mohou slavit jen cosi velmi povrchního, jakési zadostiučinění, dejme tomu, nebo pokračující kšefty, pokud byli na Zemanově úspěchu zainteresováni finančně. Ale opravdový důvod ke slavení podle mě není. Prohrát se Zemanem po pěti letech Zemanovy vlády, to byl od Drahoše docela výkon, člověk by totiž řekl, že Zemana po tom všem porazí kdekdo. Zázrak. A vedle toho další zázrak, který je s tím prvním zázrakem zdánlivě v rozporu, ve skutečnosti ale v naprostém souladu. Ten druhý zázrak, který mám na mysli, je těch neskutečných devětačtyřicet procent pro Drahoše.

Rozumějme si. Fakt, že mohl vyhrát Golem, který se vymknul kontrole a už pět let řádí, to je jeden zázrak. Vedle toho ale v dnešním Česku máme dalšího Golema a další zázrak. I Drahoš je totiž Golem, jenomže Drahoš je Golem jiného typu než Zeman. Drahoš je Golem, který nejenže se nevymknul kontrole – Drahoš je Golem, který se ani nerozešel. A fakt, že tenhle na dálku řízený Drahoš mohl dostat devětačtyřicet procent, to je ten už zmíněný druhý zázrak.

V naší prezidentské volbě se prostě sešli dva Golemové. Jeden údajně řízený z Moskvy (no nevím), druhý údajně (a tomhle už se leccos ví) řízený z nějaké pražské kavárny. Ten první se rozešel až moc, ten druhý se nerozešel vůbec.



Jo a abych nezapomněl… Pokud už tedy budeme souhlasit s tím, že oba borci byli řízení, pak je třeba k tomu dodat, že při hodnocení uměleckého dojmu rozhodně vyhrál Zeman. Zatímco totiž údajně řízený Zeman vytrvale působil jako neřízená střela, Drahoše jsem vnímal jako autíčko na dálkové ovládání, kterému docházely baterky. Zvlášť dobře to bylo vidět v těch dvou debatách, kdy Drahoš vypadal jako školák na trní s tahákem v uchu a s anténkou na hlavě. Projekt „sejmout Zemana“, do něhož byl po řadě proměnných dosazen jako další proměnná i Golem Drahoš, prostě znovu selhal.

Inu, souboj Golemů. V těch holt asi pravidelně vyhrává ten větší.