Má sice jenom dvě písmena, ale i tak je dost těžké ho v některých situacích vyslovit. Kouzelné slovíčko, které nás rodiče k těm dětmi tolik neoblíbeným “prosím” a “děkuju” někdy úplně zapomenou naučit. Když ho navíc v dětství vypouštíme z pusy častěji, než je podle našich chlebodárců zdrávo, dostane se nám z jejich strany ostré kritiky. Přitom však jde o jediný způsob, jak si přirozeně vytyčit hranice, které má každý z nás opravdu trochu někde jinde.
Když jako malí „trucujeme”, „odmlouváme” nebo se jinak vzpouzíme – zjednodušeně řečeno, když se nám něco nelíbí nebo to nechceme dělat, takže říkáme “ne” – dostáváme za takové projevy sodu. Možná i proto si skoro každý z nás do dospělého života odnese k tomuhle slovíčku averzi. Ta se projevuje různě. Někteří nedokážeme jakoukoliv formu záporu bez urážky přijímat od ostatních, zbytek naopak trpí neschopností svůj nesouhlas bez obalu projevit.
Videos by VICE
To samozřejmě nemusí nutně znamenat, že jsme obecně neschopní ze sebe tohle jednoslabičné slovo vypravit. Každý má ale určitou oblast života, kdy se při verbalizaci svého nesouhlasu směrem k druhé straně minimálně zadrhává. Někdo neumí říkat ne v zaměstnání, jiným to dělá problémy v přátelských, milostných nebo rodinných vztazích. A není se čemu divit. Ač to s většinou z nás rodiče zcela určitě mysleli dobře, klasický model jejich výchovy nám v hlavách vybudoval v podstatě absurdní představu, že kdo říká ne, ten bude napomínán a odmítán. Že se svým názorem zkrátka nebude akceptován.
Do jak velkého průseru se díky tomuhle strachu a následnému neprojevování naší nelibosti můžeme dostat, se každý určitě alespoň jednou v životě přesvědčil. Jedno takové násilně spolknuté ne a najednou si od babičky nesete dvě plné tašky nakládané kukuřice, kterou nemáte ani nejmenší šanci spořádat, jedete na dovolenou s lidmi, které nesnášíte, nebo léta žijete s člověkem, který vás nerespektuje a zneužívá. Jo, občas nás naše neschopnost vytyčit si hranice může kromě těch nepříjemných uvrhnout i do situací přímo fatálních.
Dodnes si živě vybavuju tu prapodivnou bolest, kterou jsem cítila v krku, kdykoliv jsem chtěla jakkoliv nesouhlasit s jedním mým bývalým. Opravdu – obava z toho, že mě po projevení mého nesouhlasu přestane mít rád, byla tak silná, až mi způsobovala fyzickou bolest. Samozřejmě, že se na mě pak ne-příliš-paradoxně vykašlal kvůli holce, která ho měla na háku a dissovala ho v každé druhé větě. S odstupem času se mu ale vlastně ani nedivím. Kdo by taky chtěl chodit s člověkem, co mu všechno odkýve, ve všem se přizpůsobí. S koncem románku jsem se tenkrát naštěstí poměrně rychle smířila. S tím, že jsem si ve vztazích neuměla bouchnout pěstí do stolu se slovy „A dost!” už ale nikoliv.
Došlo mi, že opravdu nezbývá nic jiného, než se to prostě naučit. Když umím jasné a zřetelné „ne” vyslovit před rodiči, kamarády i nadřízenými, musí to přece jít i před partnery. Ono je ve výsledku totiž úplně jedno, ve které životní oblasti máte s vyjadřováním nesouhlasu potíže, a z jakého „traumatického” zážitku z dětství to pramení. Důležité je si připustit, že tenhle problém ve vašem životě vůbec existuje. Pak už je to všechno jenom o tréninku. Představte si, že je to vaše hezky procítěné a upřímné “ne” napojeno na sval. Čím častěji ho budete protahovat a dávat mu zabrat, tím bude pružnější, tím méně bude bolet. Stačí začít zlehka. „ Ne, miláčku, nechci se dívat na Planetu opic.” „Hele táto, fakt nesnáším, když mě srovnáváš s bratrem.” „O víkendu zásadně odmítám vyřizovat pracovní maily.” Díky takovému posilování si pak jednoho dne tohoto svalu úplně přestanete všímat, protože se jeho funkce zautomatizuje. V tu chvíli máte vyhráno. „Ne” si opět proklestilo cestu do vašeho každodenního slovníku.
Projít si tímhle tréninkem bychom však neměli proto, aby se z nás všech stali rozmrzelí negativisté, kteří s nespokojeností ráno vstávají a večer uléhají. Motivaci bychom měli hledat trochu jinde. Za prvé: když budete častěji a bez výčitek odmítat věci, které jsou vám nepříjemné, začnete se v životě cítit o dost pohodlněji a bezpečněji. A za druhé: ač se to nemusí na první pohled jevit jako pravda, umění říkat ne je nástrojem, jak si v životě získat respekt a to v naprosto jakékoliv oblasti. Když dáváme upřímně najevo, že se nám něco nelíbí, vysíláme tím do našeho okolí signál, že opravdu víme, co chceme. Díky „ne” dáváme najevo, že víme, kde jsou naše hranice a jaká je naše osobní hodnota. Stačí, když si vybavíte osoby, které vám v životě nějakým způsobem imponovaly, ke kterým jste už od úplného začátku cítili přirozený respekt, jejichž názory jste uznávali. Nebyli to náhodou právě ti lidé, kteří vždy uměli zcela bez okolků a v naprosto jakékoliv situaci vyjádřit svůj nesouhlas? A nebylo by fajn mezi tyhle lidi taky patřit?