Muž a žena z Kalifornie

Do Varů jsme přijížděli už za tmy. Oznámil nám to bílý nápis na kraji města. Jeli jsme ho zmapovat před největším filmovým festivalem v zemi, a i tak nám spíše než Hollywood slibovalo Twin Peaks, jak jsme později zjistili. Vjeli jsme do města mezi dvěma kopci.

Zaparkovali jsme v centru a vyšli po třídě T. G. Masaryka nahoru k bankomatu. Na ulici nebyl nikdo vyjma hejna rusalek v červené za sklem.

Po serpentinách jsme zamířili do bývalého penzionu. Paní Anděla nás vyvedla po monumentálních schodech do našich pokojů. Přibližně v ten moment jsme naplno vstoupili do karlovarské časoprostorové bubliny. I když jsme se báli, že tak pozdě v tak odlehlé části města jsme bez šance na pivo, paní Anděla nás poslala za roh – do Kalifornie, která bude zaručeně ještě otevřená.

Usadili jsme se do kóje. Na stole ležela nabídka na variaci šesti malých panáků za šede. Rozhlédli jsme se kolem. Interiér byl nad očekávání typický. A hlavně – neuvěřitelně opravdový. Na všední den a dobu byl bar plný tak akorát. Akorát všemi stereotypy lidí, kteří v tuhle dobu bývají na malých městech stále ještě venku. Byla jsem naprosto spokojená – Lukáš v momenty, kdy jsme vyřízení z cesty a v prostředí, kde se bojím si i sednou, vytahuje foťák. Vždycky se tak trochu děsím, že mu někdo dá do držky, ale stane se pravý opak. Ihned bez problémů odchytává prvního člověka. Muže z Kalifornie.

Ten se divil se, proč si ho chceme fotit. Lukáš se mu to pokusil vysvětlit: „Do takovýho internetovýho magazínu…pro hipstry."

Muž z Kalifornie: Pro hipstry? Kdo to je?

Lukáš: No, to jsou takový mladí…kterým se líbí stejný věci jako vám.

Muž z Kalifornie: Jakože mají rádi retro?

Přesně tak to je. Chtěli jsme se ho zeptat na mnohem víc, ale jeho kamarád, opírající se o kóji, nám to nedovolil. Oslava, na kterou tam ten večer přišli, už skončila. Podezíravě si nás prohlížel. Sice měl vpředu byznys, vzadu party, ale naneštěstí pro nás k nám byl otočený čelem. Nevěřil nám, nelíbili jsme se mu. Nechápal, proč a jak jsme se tam vzali. Nakonec Muže z Kalifornie odvlekl s připomínkou, že už měl být doma.

Ještě za chůze na nás volal něco o vinárně U Lukáše. Kdo prý tam nebyl, nebyl ve Varech. Stejně jsme do ní další den nešli. Vždycky je dobrý nechat si něco na příště.

Lukáš si zapálil, protože ve svym stavu zapomněl na to, že se v hospodách nekouří. Vyběhli jsme ven a tušili, že následuje druhá část – žena v červeném. Žena z Kalifornie.

Seděla v kóji v pravém rohu s člověkem, o kterém tvrdila, že je kamarád a že ho něco velmi trápí. Představila se jako Renata a chronologicky vyjmenovala všechna čtyři příjmení, co za svůj dosavadní život měla. Přišlo jí neuvěřitelné, že se zničehonic fotí se skupinkou mladých místních kluků.

V pátek mi bude 55. Takže jsem v půlce – za pět let se budu moct zbláznit totálně, ale teď ještě ne. Mám syna, v Německu. 9 let jsem ho neviděla. Píšu mu dopisu. Ale teď ho uvidím. V pátek určitě přijede. Př eci ví, že mám 55. Já jsem ráda, že je v Německu, tam je dobře…já tam taky mohla žít, ale vybrala jsem si někoho jinýho a zůstala tady. Já kráva. Ale teď se tam možná vdám znovu. Co myslíš, měla bych?

Přisedli jsme si ke stolu. Žena z Kalifornie měla část vlasů čerstvě obarvenou narůžovo. Nemohla jsem z ní spustit oči. Můj pokoj měl úplně tu stejnou barvu. S Lukášem jsme se na sebe podívali – oba jsme přemýšleli nad tím, co za alfasamici musela v devadesátkách, o kterých nám už dvacet minut vyprávěla, být. Pak se to samovolně zlomilo. Stáli jsme přímo před Black Lodge. Zdvořile rozloučili, poděkovali a šli spát.