Vzácný fotky pařížskejch pankáčů z raných osmdesátek

Máme rok 2017, ale ještě pořád prahneme po vykopávkách punku, po atmosféře pozdních sedmdesátek, která zasela punk.

Bylo to bouřlivý a prohlubovaly se společenský rozdíly, všude vzdor. Když jde o punk, mluví se většinou o Anglii, ale jen přes kanál ve Francii měl taky vlastní scénu, ale kulturních vzpomínek je tam málo stejně jako dokumentace. Každopádně, pokud kopete dostatečně hluboko, a navíc víte, kam se koukat, dost možná najdete poklady – jako třeba tuhle sérii fotek pocházejících většinou z fotobudek, kde se vyfotili přátelé, co teď sdíleli své punkové mládí na Facebooku. Je to sbírka obrázků zachycujících svobodu jedné punkové rodiny trávící svůj čas hudbou, filmováním low-fi videí, módou a rebelováním proti zbytku světa.

Francouzské i-D vypátralo Laula, jednoho z kluků na fotkách a bývalého člena punkové kapely Lucrate Milk, který sdílel víc ze svého osobního archivu a zavzpomínal, jaké je to být mladým pankáčem v Paříži.

Pamatuješ si, kdy ses poprvé cítil jako pankáč?
Jo, myslím, že to bylo při sledování hudebního přenosu v roce 1976 nebo 1977. Sledoval jsem živě Sex Pistols a Damned a říkal si: „Sakra, to je ono! To je moje!" Punk byl můj život. Tihle týpci do toho dávali všechno, co měli. Bez harmonie, zato zuřivě. Není ani potřeba rozumět textu, abyste pochopili jejich vztek.

Co pro tebe tohle hnutí znamenalo?
Měl jsem přísnou výchovu, tohle byl pro mě skvělej únik. Cejtil jsem se utlačovanej a příchod punku mě z toho vysvobodil. Už předtím jsem objevoval různý stránky svý identity. Na začátku nestálo hnutí jen na nošení kožených uniforem, kiltu a číra. Bylo to dost kreativní a každej měl odlišnou interpretaci.
Jak ses oblékal?
Kradl jsem oblečení tátovi a dědovi a upravoval si ho podle svýho. Měl jsem bundu, do který bych si jinak moh dát kapesní hodinky, ale místo toho jsem je rozmontoval a připevnil části hodinek tak, aby z ní visely. Nosil jsem plátky párků jako náušnice, slupky ze šunky jako odznaky a kravatu z mopu. Zamlouvaly se nám spíš žabky než martensky. Jet metrem bylo dost riskantní, mohli mě zmlátit rockeři, chuligáni, skinheadi nebo policajti. Ale víš co, chtěli jsme být jiní. Nadávky nám nevadily, byl to druh hry.

Byl jsi v kapele?
Jo, byl jsem členem Lucrate Milk, fakt divný a dekadentní kapely. Byli jsme malá skupinka umělců, Masto a Gaboni byli fotografové, Nina malířka a já něco jako grafik. Chtěli jsme být prostě spolu, ne to dělat pro někoho dalšího. Točili jsme sice klipy, ale v televizi jsme být nechtěli. Zatímco většina pankáčů měla dlouhý tmavý vlasy a byli to pacifisti, my si odbarvili vlasy na blond a zpívali: „Ať žije válka a do prdele s pacifistama". Byla to provokace, byli jsme spratci. Nakonec jsme se rozpadli, protože nikdo z nás nehledal slávu, ale všichni nás začali mít rádi, ach… Nina byla temperamentní a brala to tak, že v sobotu nesměj bejt koncerty, protože dávaj Dallas . Je skvělá, teď je z ní malířka a myslím, že se jí dost daří.

Vypadá to, že jsi se svými přáteli trávil dost času ve fotobudkách…
Bylo to populární a mohli to dělat všichni. Budka byla vždycky po ruce. Všichni umřeme, a tak jsme chtěli zanechat nějakou stopu, jak se to dělá s graffiti. V budce zažijete spoustu srandy: pózování, ksichty, tlačíte se. Měli jsme takovou soutěž, komu se povede do budky přinýst nejvtipnější věc – maňáska, psa atd. Než teda Masto ukradl dítě z nedalekýho kočárku a dostal nandáno od jeho mámy. Dokázali jsme udělat podomácku speciální efekty, ještě než obrázky uschly: skládali jsme je, aby vznikla dvojitá expozice. Taky jsme sbírali nepovedené obrázky, co jsme pod fotobudkama našli.

Kdo jsou pro tebe lidi z těch fotek?
Jsou jako bratranci, sestřenice, rodina, kterou jsem si zvolil. Tyhle obrázky jsou jako rodinný album. Předtím jsme si měnili fotky jako fotbalový kartičky. Nikdy to nepřestalo. A jsou to reálný vzpomínky, součást minulosti.

Co si z tý doby pamatuješ?
Hledali jsme vzrušení. Nechtěli jsme bojovat nebo tak. Rádi jsme se potulovali po zapadlých místech, opuštěných budovách, hřbitovech, nemocnicích, katakombách… Vkrádali jsme se s žebříkem na hřbitov Père Lachaise a posouvali ten žebřík od hrobu k hrobu, závodili a snažili se dostat tak daleko k druhému konci hřbitova, aniž bychom šlápli na zem. Sranda, ale dost riskantní. Adrenalin je ta nejlevnější droga. Bylo to jak Amélie z Montmartru, ale punk.

Může bejt člověk pankáčem i v roce 2017?
Zrovna dneska ráno jsem o tom přemýšlel. Punk ovlivnil všechno: hudbu, design, média i módu. Všichni jsme pod jeho vlivem. Logicky by měli být pankáči všichni, ale dneska musíš být punk a zároveň eko, nebo pankáč a vegan. Punk je přesvědčení, ale nemělo by to být hnutí, který tě nutí být tím nebo tamtím. Každej člověk by měl mít vlastní verzi, své vlastní řešení. Neměli byste čekat na ostatní a teprv pak je následovat. Museli byste být blbý, nebýt dneska pankáčem.