Postavil jsem dům z odpadků a nabízel ho na Airbnb, abych vydělal

Právě jsem strávil měsíc stavbou vlastního domu, a zadarmo, čímž myslím dům z bordelu ze skládky. Oslavil jsem totiž 30. narozeniny a pomyslel na koupi vlastního domu, jen abych později zjistil, že na žádnej nemám. Jak jste si mohli povšimnout, ceny domů v civilizovaným světě se oddělily od reálných mezd a vystřelily se do fantastickýho světa náhodně generovaných čísel.

Vyděláváš miliony? Tak to je pro tebe milion zanedbatelná částka. Taky by to mohla bejt miliarda. Nebo sedm miliard! Ale srát na to, i kdyby to bylo nekonečno. Jsem právě ve stadiu, že když uvidím inzerát na stromovej dům na Antarktidě za astronomický prachy, nehnu ani brvou. Jen si pomyslím: „Na Antarktidě jsou stromy? To jsem nevěděl."

A tak jsem byl naštvanej, ano, trochu přeháním, a rozhod jsem se, že si postavím dům zadarmo (celý příběh stavby si můžete přečíst v tomhle článku). Jenže pak jsem pozval svoje rodiče na večeři. Řekli mi, že bych se měl sebrat, začít bejt normální a našetřit nějaký peníze. A měli pravdu samozřejmě. Nakonec to stejně všichni budem muset vzdát a ty prachy fakt našetřit, bohužel.

A tak jsem se rozhodl proměnit svou budku v palác a nabídl jsem ji na Airbnb. Zpočátku mi bylo divný, že mi nepřicházely žádný reakce, ale pak mi došlo, že budu muset lhát v popisu víc. Nakonec, jsem přece opravdickej realitní makléř a v manuálech začínám kapitolou  Lež dělá zázraky.

Název nabídky jsem změnil na „luxusní outdoorová mikrochata" a napsal k tomu nějaký blbosti o tom, jak je vyrobená ze „skvělýho recyklovanýho materiálu" a je „postavená na travnaté pláni". Jak taková správná pláň vůbec vypadá? Může na ní bejt skládka?

Najednou se začaly hrnout reakce. Lidi byli milí. Taky slušní a jejich maily svítily aurou optimismu. Byli to turisté, kteří snili o tom strávit prázdniny zábavně a levně, možná s ranní vyjížďkou na klokanu. Skončili u mýho inzerátu a mysleli si, že našli svůj sen.

Cejtil jsem se jako pěknej sráč. A nejen kvůli tomu, že jsem k pronájmu nabízel takovej dům. Bylo to taky proto, že jsem ho postavil z odpadků. Obrovský procento lidské populace musí žít v chatrči a uprchlických táborech, v přístřešcích, jako je ten můj. Kámoši se mě ptali na to, jestli jsem přemejšlel nad tím, že můj první článek vypadá jako parodie týhle smutný reality. To mě nikdy ani nenapadlo. A teď jsem se na tom snažil dokonce vydělat?!

Ale pak jsem najednou ucítil vůni peněz a řek si, že někteří milionáři si takovýma myšlenkama taky nelámaj hlavu. Nezdržujou se etikou. A já nechtěl investovat do dvaceti projektů, chtěl jsem jeden barák. Drž se plánu, Juliane – vydělej peníze, kup si dům.

Toto jsou Leilah a Lucca z Německa. Opravdu to pořád nechápu, ale chtěli tu zůstat. „Máme rádi dobrodružství," říkala Leilah, když jsem je vyzvedl na letišti a zamířil k chatě. „A tohle bude sranda." Ale jakmile jsme zabočili na zadělanej industriální pozemek, kde jsem chatu postavil, v autě se rozhostilo podezřelý ticho.

Zaparkovali jsme, ukázal jsem jim to přes stromy a plot a oni vstoupili dovnitř. Takhle jsem je vyfotil a už jsem přemejšlel, co o tom napíšu.

Myslím si, že jednopodlažní domy by neměly stát miliony. Dům je přece odrazem lidské potřeby nestát venku na dešti a není fér z týhle potřeby dělat byznys.

Zatímco Leilah a Lucca trávili čas v domě, promluvil jsem si s  Philipem Soosem, ekonomem a autorem knihy  Bubble Economics: Australian Land Speculation 1830-2013. Chtěl jsem se dozvědět, proč jsou domy tak drahý. Podle Philipa to všecko souvisí s deregulací bankovnictví.

„Od osmdesátých let minulého století, kdy země začaly deregulovat své bankovní systémy, jsme svědky toho, že banky půjčí peníze komukoli, kdo si o ně řekne," řekl mi. „To z bydlení dělá nestabilní hru, která během 90. let a počátkem milénia zásadně zvedla ceny. V Americe tohle vedlo k ekonomické krizi."

Zeptal jsem se Philipa, čím se to dá dokázat, když je bydlení jen základní potřebou. Jeho odpověď byla jednoduchá: „Pokud se ceny zvedají úměrně s nedostatkem, zvedají se i ceny za nájem a koupi bydlení. Tady vidíte, že to není úplně ten případ."

„Ceny domů souvisejí s neuváženým půjčováním peněz a nechutí vlád se bankám postavit."

Ráno jsem se vrátil, abych vyzvedl Leilu a Luccu. Řekli, že se dobře vyspali, i když v noci uletěl kus střechy. „Když jsme sem v noci vešli, byly tu svíčky a útulno," říká Leilah a s trochou té srandovní německé upřímnosti dodává: „Pak jsme se ráno vzbudili a já si říkala, kde to sakra jsme?"

Omluvil jsem se jim, vrátil peníze a pak je zavezl do nejbližšího hostelu.

Nic jsem si nevydělal, ale příběh o stavění domu z odpadků měl úspěch. První část článku vyšla na VICE. Ostatní novináři se o moji chatu mohli poprat ve chvíli, kdy se můj Airbnb účet zviditelnil tím, jak se na něj hrnuli různý šílenci a volali po pobytu v politicky nekorektní boudě z odpadků.

Ale končím. Už jste někdy sdíleli fotku svýho psa s kloboukem na Instagramu? Pak poznáte, co je to pozornost na internetu. No a teď si představte, jaký by to bylo reagovat na každýho, kdo okomentuje nebo lajkne vaši fotku se psem. Airbnb v opačným případě váš profil onálepkuje heslem „nespolehlivý uživatel". Byly to vysilující chvíle.

No a tady už to přestala bejt sranda. Najednou mi došlo, že jsem nepostavil dům, sestrojil jsem jen takovou velekrabici, což je slovo, který vypadá dostatečně úchylně. A postavit velekrabici byl blbej nápad, jak se vyrovnat s třicítkou na krku.

Dospělý život je těžký a domy jsou drahý, ale to je realita. Nehraju v boybandu. Nemířím do Hollywoodu. Nevynaleznu nic užitečnýho ani nebudu řešit zásadní problémy. To je teď život, a to megasídlo bez práce, který jsem čekal, že rychle nabydu, není jen tak. Jsem chlápek, jehož drobným nedostatkem jsou jen drahý domy.

Takže jsem zavolal rodičům a řekl jim, že měli pravdu. Budu muset začít šetřit a vyrovnat se se životem jako normální člověk. A pak jsem se se svým domem rozloučil navždy.