Reklama
Různě

Noc, kdy jsem zabil člověka

Před čtyřmi hodinami se za mnou zabouchla kovová vrata tak, jako každý den za posledních 18 let. Ten zvuk mi vždy připomene, jak jsem se sem vlastně dostal...

by Jason Rodriguez​​
27 říjen 2016, 8:13am

Ilustrace: Dola Sun

Třesu se. Křičím. Moje srdce bije. Vyskočím z postele a železné stěny se přibližují.

Stojím před tlustými mřížemi. Natahuju se po nich.

„Pomozte někdo."

Slyším hlas a nedokážu odpovědět.

„To je v pohodě, Jasone... dýchej... je to jen noční můra."

Najednou jsem vzhůru v místnosti o velikosti manželské postele, s jednou stěnou z ocelových mříží, které otevírá a zavírá neviditelná ruka. Má postel je kovová deska změkčená jen tenkou plastovou matrací. Stěny jsou pokryté zeleným smaltem, potřísněným soustavou neidentifikovatelných skvrn.

Pořád se bojím znova usnout, ale na stěny téhle cely se taky koukat nechci, tak si zakryju hlavu a zkusím odpadnout. Radši noční můru než tohle místo.

Před čtyřmi hodinami se za mnou zabouchla kovová vrata tak, jako každý den za posledních 18 let. Pořád jsem si ale nezvykl na ten zvuk – připomíná mi, jak jsem se sem vlastně dostal.

Byl červenec roku 1997. Bylo mi 18, žil jsem v brooklynském Sunset Parku a měl jsem čistý trestní rejstřík. Měl jsem nevlastního otce, který měl těžkou závislost na kokainu a alkoholu. Jen to vědomí, že se po práci vrátí domů, mě naplňovalo strachem.

Když se mu zachtělo, zfackoval mě za to, že jsem se díval na televizi, škrtil mě, bušil mi do břicha tak silně, že jsem zůstal ležet na podlaze v slzách a snažil jsem se popadnout dech. Když jsem nemohl dojíst večeři tak mi zbytky vrazil do obličeje a nutil mě klečet nahého v koutě s obličejem přitisknutým ke stěně. Nutil mě opakovat: „Byla to moje chyba. Omlouvám se, pane."

Můj otčím neulehčoval svému svědomí dárky pro mě nebo záchvaty náklonnosti, jak si můžete o násilnících myslet. Místo toho mě nutil ukájet jeho sexuální uspokojení.

Každé znásilnění ve mně zanechávalo pocit, že nevlastním svůj vlastní život.

Začal jsem užívat drogy, abych se otupil. Bylo to dva roky předtím, než jsem šel do vězení, když jsem potkal kluka jménem Steven.

Když mě Steven začal vyčleňovat, šikanovat mě za to, že jsem byl hubený a za to, co jsem nosil na sobě, nebránil jsem se. Byl jsem zvyklý vyrovnávat se se zneužíváním v tichosti, bez ohledu na to, kolik hněvu jsem cítil. Nadával mi do srabů a vyhrožoval mi, že „předělá můj zasranej ksicht" jen co se na něj špatně podívám. Kradl moje peníze, fackoval mě, házel na mě kameny, bil mě ocelovou trubkou – cokoliv, aby dokázal svou nadřazenost. Čím víc jsem ho prosil, aby mě nechal na pokoji, tím to bylo horší. V dalších měsících jsem se mu snažil vyhýbat tím, že jsem trávil čas na jiném bloku. Ale on si mě našel.

Byl jsem deprimovaný. Paranoidní. Začal jsem pochybovat o důvodu svého dalšího života. Zalíbila se my myšlenka vlastního oběšení, podřezání svých zápěstí, skočení z mostu. Rozhodl jsem se strčit si zbraň do pusy a zmáčknout kohoutek.

Tu noc, na kterou jsem naplánoval svou smrt, jsem dal vědět dvěma kamarádům – jednomu, aby koupil alkohol, dalšímu, aby přinesl marihuanu. Říkali, že mě vyzvednou v 8 večer.

Moje matka byla vytuhlá v heroinovém oparu, když jsem vešel do jejího pokoje. Otevřel jsem křídlové dveře a začal jsem se prohrabávat jejím oblečením, dokud jsem nenašel dřevěnou krabici. Uvnitř byla ta samá zbraň, kterou mi můj otčím vyhrožoval, když bych se někde chtěl zmiňovat o něm nebo někomu řekl, že mě zneužívá.

Zavřel jsem krabici a chvíli jsem čekal. Pak jsem ji znovu otevřel, vzal zbraň a dal si jí do kapsy. Cítil jsem její tíhu na svém stehně.

Když Miguel a Israel dorazili, jeli jsme si koupit alkohol. Israel koupil dva litry Bacardi, vyhodil nás v parku poblíž a odjel dodělat svou taxíkářskou směnu*. Mezitím jsem málem dopil celou láhev. Pak jsme začali kouřit blunty.

Začal jsem přemýšlet nad svou sestrou Lenamarií, která vždycky prala a žehlila prádlo a starala se o to, abych nešel spát hladový. V noci mi vyprávěla příběhy. Dokonce se mě snažila ubránit otčímově zneužívání, ale taky jí akorát profackoval a pohrozil jí. Chtěl jsem jí říct, jak moc jsem jí měl rád a poděkovat jí. Možná jsem se s ní potřeboval rozloučit.

Když jsem přišel k ní domů, došlo jí, jak moc jsem byl opilý, a chtěla, abych u ní přespal. Jakmile zašla na záchod, vypařil jsem se.

Ty myšlenky na sebevraždu byly neskutečné.

Já a Migel jsme se spojili s Israelem a řekl jsem jim, ať mě vyhodí v parku. Nejdřív se zastavili v obchůdku, kde si koupily pár piv a cigaret předtím, než odjeli.

Vystoupil jsem z auta, abych se trochu nadechl. Moje mysl se točila od vší té marihuany a alkoholu.

Když jsem pomalu vstřebával své okolí, všiml jsem si hloučku tváří známých z dětství. Příšery začaly přicházet. Byl jsem vyděšený. V tu chvíli jsem viděl někoho, kdo vypadal jako kombinace Stevena a mého otčíma, který mě bije a kope do mě. Jejich obličeje se posunuly a v mé hlavě splynuly. Slyšel jsem krev pulsující v mých uších.

Vytáhl jsem svou zbraň a zavřel jsem oči. Zazněla hlasitá rána – zvuk, který v hlavě slyším dodnes.

Otvíral jsem oči a čekal, že uvidím odlétat svou duši nebo jasné světlo. Místo toho jsem uviděl někoho ležet na zemi.

Sedím tu v téhle temné a stísněné kleci, nemůžu spát, posedlý připomínkami toho, jak jsem se sem dostal. Nemůžu se přestat nenávidět za to, co jsem udělal. Stal jsem se jednou z těch příšer.

Myslím na Stevena, ale to nemění nic na tom, že mě šikanoval. Já ho ale zabil. Dnes si říkám, že ho doma nejspíš taky zneužívali. Možná ho někdo taky zraňoval, a proto on zraňoval mě. Nevím.

Už to nejsem já. A bez ohledu na to, jak moc si přeju, aby to byla jen noční můra, mně to zabouchnutí kovových vrat vždy připomene pravdu.

*Poznámka: Izrael nesouhlasí s autorovým shrnutím událostí. Tvrdí, že se nepřátelil s Rodriguezem nebo Miguelem předtím, než je odvezl z místa činu, a že ho po vraždě Rodriguez unesl a ukradl jeho vysílačku.

Jason Rodriguez, 37 let, je uvězněn v Shawangunském nápravném zařízení ve Wallkillu ve státě New York, kde si odpykává 37,5 roku za mřížemi za vraždu druhého stupně, kterou spáchal v osmnácti. Byl také obviněn z nezákonného držení zbraně a loupeže prvního stupně. Rodriguez tvrdí, že výše uvedené provinění nespáchal.

Tagged:
Brooklyn
New York
Vice Blog
smrt
vězení
vražda
život
šikana
zneužívání
dno
svědectví
otčím
sloupek z vězení
zbraň
výstřel