Teror à la česká media

Minulý týden se z mediálního hlediska ukázal jako velice plodný a odlehčeně vzato se ty nejzásadnější událostí inspirovaly z hrůz zachycených na filmovém pásu.

Na mdlý úvod týdne navázala dvoukilometrová spanilá jízda teroristy v bílém náklaďáku po Anglické promenádě v Nice, který oproti svému idolu v podobě Olgy Hepnarové, slavné to vražedkyně, jejíž příběh byl zvěčněn ve snímku s předsazeným oslovením Já na počátku letošního roku, zabil více než desetkrát více promenujících se lidí a počítadlo obětí se tak prozatím zastavilo na čísle 84 s další stovkou zraněných.

Takřka přesně o 24 hodin později bylo rušno na odlišném konci Evropy. Každý, kdo má tak vřelý vztah k dramatu Valkýra jako já, musel uznat, že turecká inscenace neúspěšného armádního puče měla správné grády. Jedinými rozdíly snad byla absence nácků v uniformách, bomby v kufříku a jednoho zpropadeně charismatického, jednookého Toma Cruise. Armádní velení se totiž rozhodlo, že Erdoganova autoritářství už bylo dost a v návaznosti na dlouhověkou tureckou tradici se pokusili vládce svrhnout. Po obsazení státní televize, parlamentu a velení armády se zdálo, že je převrat zdárně a „sametově" dokonán. Erdogan ale videohovorem přemostěným CNN vyzval lid k protestu v ulicích a po probdělé noci plné létajícího i vystřeleného kovu bylo nad ránem dobojováno. Výsledkem jsou stovky zatčených vojáků a kolaborantů včetně státních úředníků, rozdrobená jednota uniformovaných a 290 civilních oběti nepoddajného lidu. Je to snad osud, že pučisté obou zmiňovaných dramat, dostanou přes prsty od kníratého státníka.

Jelikož obě události vyloženě nepřály uzávěrkám v tištěných médiích, obě zprávy se tak prokousali do vydání až se zpožděním (u turecké Valkýry dokonce po víkendovém volnu) a člověk staromódního ražení, co televizi zapojuje jen, když přijedou vnoučata, mohl ve čtvrtek i v pátek ještě klidně spát. I proto se v naší malé mediální aréně soustředíme na teroristu s jeho bílým ořem.

Na Novinkách zřejmě ve čtvrtek v noci poctivě žhavily dráty. Informace se totiž na jejich webu objevila už hodinu po události a jejich redakce článek přikrmovala nejnovějšími informacemi, dokud se nerozvětvil do rozsáhlého tématu. Obsah se rychle naplnil zprávařskými útržky ze zahraničních médií, twitterovými vsuvkami z místa katastrofy a vkusnou fotogalerii, která poskytuje konzervativní vhled mezi povalující se pytle s mrtvými těly. Do článku už se sice nevešlo rozuzlení logických i nadhozených otázek, v podrobné agendě z událostí na jihofrancouzském pobřeží jsou ale snadno k nalezení.

To na portálu Aktuálně.cz se s tím, jak se tak říká, nemazali. Zpráva za pár šupů z ČTK, twitterový feed stylem Search: #Nice > [3 vteřiny scrollování] > Ctrl C > Ctrl V, jedna fotka z Reuters, aby se neřeklo, žádný štráchy, bum prásk a už je vydáno. Rychlost má zkrátka asi vyšší prioritu.

Zpravodajská redakce televize Nova je snová. Jako by jim škody napáchané v přímém přenosu ústy moderátorů hlavní zpravodajské relace, kterým vkládají slova do úst, nebyly málo. Jejich web tn.cz, na který vás už tolikrát nutili se podívat, abyste z jejich zprávy něco měli, totiž nešetří na perlách, které v tomhle srovnání krásně vyniknou. 84 obětí zaokrouhleno na bezmála stovku, zčista jasna 200 zraněných a mezi obětmi je, aby toho nebylo málo, deset dětí. Myslím, že tady spojení exkluzivní informace vzali trochu za špatný konec.

Redaktoři MF Dnes nejsou ochromeni hrůzností, jakou Mohamed Lahouaiej Bouhel napáchal na prominentní promenádě v Nice. I přes nepočetně mnoho sloupců, které zaplácla jímavá fotografie na titulce je vidět, že čas, který jim dlouhé okno uzávěrky poskytlo, strávili poctivým datlováním do klávesnic, které vydalo na 4 strany deníkového prostoru. Spektrum jejich článků nereaguje na šok samotného atentátu jako spíše věci, které útoku předcházeli a můžou následovat.

Poukazují na jednoduchost a dostupnost automobilu vražedné zbraně a absence výcviku, potřebnému k jejímu použití. Na tento typ útoku bylo mnohokrát poukazováno i v minulosti a přesto neexistuje efektivní způsob, jak mu předejít. Hlavní obavou je tak tedy reakce, kterou vraždění ve francouzské, už tak dost popuzené společnosti vyvolá. Napětí mezi běžnými Francouzi a muslimskou částí populace kaboní čela bezpečnostních složek, které jednohlasně varují před občanskou válkou, která je na spadnutí. Dovětkem zmiňují, že oslava všeho francouzského: právě probíhající cyklistický závod Tour de France je velmi zranitelný a může se snadno stát terčem podobných útoků.

Deník Právo je jedním z mála, který svou titulku neoblékl do pietní černé, nebo v druhém extrému do naléhavých výkřiků. Rozhovory zde hrají prim. Svědectví českého turisty z místa činu o kousek níž doplňuje vyjádření Andreje Babiše, jehož rozhovor s Právem se pod tíhou situace obrátil od ekonomických tlachů k francouzskému pobřeží a jeho vizí Evropy bez terorismu za pomoci NATO.

Na celém vydání je tak trochu patrné, že se do něj dění v Nice nachomýtlo na poslední chvíli. Byla mu vyhrazena strana čtrnáct, která do té doby, jak hádám, zela prázdnotou. Zpravodajská bomba tak skončila až za jaderným uložištěm, žloutenkou na Liberecku, útěkem pacienta z psychiatrie nebo psím hotelem v Horních Počernicích. I po všem tom listování ale najdeme jen generické mišmaše slátané z textů zpravodajských agentur a lehké autorské editace. O kousek níže potom otiskli plejádu afektovaných výpovědí, které do drastického detailu popisují zběsilou jízdu Bouhlela.

Titulka Lidových novin si jako jediná všímá i druhé zmiňované události – tureckého puče. Její zbytek pak zaujímá ponurá fotka s popiskem upozorňujícím na desítku dětí, které při útoku přišli o život. Tento fakt podtrhuje i zmínka v samotném textu, který oznamuje dvoustovku zraněných, detaily útočníka a dlouhodobou pozici Francie, jakožto bojovníka s terorismem, jehož je nejčastějším terčem.

Z útlého víkendového vydání, po zahození všech příloh, zabírá „Teror v Nice", jak se mu zde interně přezdíváno, plnou polovinu potištěných listů. Krom obsáhlé fotoilustrace je na článcích patrná příslušnost k sesterskému plátku MF Dnes, jelikož výběr témat, která se na stránkách Lidovek vyjímají, nápadně podobá tomu z červeného tábora. Byť je šablona stejná, články se od sebe liší, ale docházejí k velmi podobným závěrům a dotýkají se témat: samotného útoku, automobilů jako zbraní, očekávatelnost podobného útoku a narůstající nesnášenlivosti mezi muslimy a francouzskou populací. Jenom to potvrzuje fakt, že jestli čtete oba deníky Babišova syndikátu, můžete si ušetřit na párek v rohlíku.

A helemese. Jako bych tu titulku už někde viděl. Vsadil bych se, že když Pražský deník natisknul na titulce stejnou fotku jako Dnes a okomentoval ji slovy „…znovu a znovu", myslel to alespoň trošku sebeironicky. Ale co, fotka dobrá, stručná výstižná. Kdo by ale čekal, že se po otočení dozví něco o tom, co se stalo v Nice, je na omylu. Deník totiž lituje všechny Čechy, kteří kvůli terorismu nevytáhnou paty z domu, protože na našem písečku je nejvíc bezpečno. Statistika je u toho sice hezká, ale těžko říct, komu se po tomhle naočkování dovolenkovou depresí bude chtít listovat, až na desátou stranu, kde se k události zjeví alespoň pár kloudných slov.

Deník nejspíš spoléhá na sečtělost svých čtenářů, kteří asi nesází na jedinou mediální značku a mají fakta načerpaná odjinud. Na straně číslo tři totiž visí nepřeberné množství srdceryvných vzkazů směřovaných na zkoprnělé azurové pobřeží, být ale hloupý Honza, tak pořád nemáte šajn, o co tady vlastně jde a proč se přes noc ze všech stali frankofilové.

Ordnung musí být a tak Deník francouzským útokem otevírá svou rubriku Svět v hloubi šedých stran. Nechybí informace o usmrcených dětech a informace o první usmrcené, kterou údajně byla muslimka. Dozvídáme se, že český autentický svědek nebyl tak úplně vyzpovídán Právem, ale ČTK, což Deník ve svém článku přiznává. Na samém dně stránky můžeme najít neviděnou grafiku, která ukazuje teroristické útoky od roku 1970 s počty obětí, které si vyžádaly, vedle ní je malinký odstavec, který vybočuje z francouzské tématiky tureckým pučem.

Blesk se, jak je mu dobým zvykem, prezentuje uřvanou první stranou, která si dává záležet na tom, abyste pochopily, že tam BYLY MRTVOLY. Temná potištěná plocha láká na svědectví Čechů, kteří masakr viděli. Fotka zachycující řadu pytlů s mrtvolami na promenádě podtrhuje výhružný rudý nápis a děsivou atmosféru.

Vnitřní strana je na rozdíl od všeho výše uvedeného doslova pastvou pro oči. Příběhy přátel zemřelých, svědectví plačících Češek, fotky poházených mrtvol, detailní záběry z místa činu, to je šťavnaté tak jak to mají čtenáři Blesku rádi – syrové, skandální a dramatické. Články líčí nepředstavitelný chaos a zmar lidí, kterým umírají rodiče na dosah ruky, pláč, trosky, armageddon, Godzilla, bůh ví co ještě.