Kníry, kudly a ehxibicionisti: Amsterodamský noční život v osmdesátkách

Dneska už je to v turistických oblastech běžný jev: narazíte na člověka s polaroidovým foťákem, kterému za drobný peníz zapózujete a on vás zvěční. Hluboko v sedmdesátých letech patřili umělci Marc Miller a Bettie Ringma k prvním lidem, kteří takto v Amsterodamu chodili od baru k baru a prodávali portréty.

Betty s Marcem se přestěhovali do Nizozemí z New Yorku v roce 1979 a šest holandských guldenů za snímek se stalo jejich prvním přivýdělkem. Při svém focení zachycovali všemožné tváře a místa, tvořící tehdejší amsterodamský noční život – od drsných námořnických barů v Red Light Districtu a tureckých kaváren ke klubu transvestitů Madame Arthur nebo Whisky á Go-Go u Leidsepleinu. Jejich fotky nabízí jedinečný náhled do časů mocných knírů, všudypřítomného sexu a lomozných opilců srdečně se fotících v barech.

Videos by VICE

S mužskou polovičkou fotografického dua, Marcem Millerem, jsem se sešel, aby mi o projektu řekl něco víc.

VICE: Jak vás vůbec napadlo prodávat v barech polaroidový snímky?

Marc Miller: S Bettie jsme se zrovna přistěhovali do Holandska a potřebovali jsme prachy. V New Yorku jsme viděli člověka, který prodával snímky lidem na pláži u Coney Island. Chtěli jsme dělat to samé ve přímořském městě Zandvoort, ale písek foťáku škodí a vůbec se tam plahočit bylo unavující. Navíc tam vznikalo napětí kvůli všem těm ženským, které se tam opalovaly nahoře bez. Dařilo se nám prodávat, ale byznys model to byl mizernej. Potom nás napadlo začít s tímhle v barech a nočních klubech – tak jsme se do toho vrhli.

To jste fotili ve specifických barech, nebo jste chodili prostě kam se vám zachtělo?

Chodili jsme jen tak, bar od baru. Jednu noc jsme dělali v Red Light Districtu, příště zas v Leidsepleinu nebo Rembrandpleinu. S Bettie jsme se střídali a často jsme nasázeli padesát snímků za noc. Brzo jsme si osvojili opakující se trasy, přičemž Red Light District, tam to bylo vždycky nejzajímavější. A nejspíš to i nejlíp sypalo.

Dělali jsme ale i různý subkultury, třeba turecký bary. Všude nás tam vítali jinak. Někdy jsme přišli a majitelé nám vyhradili místo, kde lidi pózovali. Většina zákazníků pak posílala fotky domů do Turecka. Naše snímky pak byly formálnější, než bylo obvyklé, takový konvenční portrét.

Máte ve sbírce i několik nahých fotek. Byl tou dobu amsterodamský noční život divoký?

Existovalo tam jedno místo, který se jmenovalo bar Café de Zon. Říct, že to byl bar pro exhibicionisty je asi přehánění, ale pár štamgastů si tam rádo svlékalo oblečení. Přijít potom na místo, kde se chlastá a mít foťák, to vyloženě takový chování povzbuzuje . Na jednu chvíli je to vždy zavedlo do centru pozornosti a jak s tím naložili, to záviselo na jejich povahách. Pár lidí tak prostě sundalo kalhoty, nebo ukázalo poprsí. Určitě tam hrál roli alkohol.

Dostali jste se taky někdy do problémů?

Když se mrknete na naši sbírku, uvidíte, že spousta lidí chtěla fotku s Bettie. Takový snímky ukazují ten drsný chaotický život nočního Amsterodamu. Třeba ta fotka týpka s kudlou, vidíte, že on si to nedával.

Nic vyloženě špatnýho se nám nestalo, ale bylo to divoký. Bettie to zaplať pánbůh umí s lidma, a to je nezbytný – zejména jak jde o vybírání peněz. Přesně to totiž byla často nejtěžší část – zkásnout ožralý lidi.

Tahle sbírka nezačínala jako umělecký projekt, ale nakonec to tak dopadlo. Jak k tomu došlo?

Nejdřív jsme prostě prodávali portréty. Že sbírka vůbec existuje vděčí faktu, že jsme zašli do společnosti Polaroid a řekli jsme jim: “Podívejte, děláme tady perfektní výstavu, ale potřebujeme na to nějakej film.” Společnost nám dala pět set snímků. Prezentovaný fotky jsou pak ve svojí podstatě duplikáty – udělali jsme dva snímky, jeden pro nás, jeden pro zákazníky.

V jeden moment nám někdo dokonce sehnal malý grant, takže jsme natočili o projektu video. Sbírku jsme nakonec vystavovali v Amsterodamu a později i v New Yorku.

Dostalo se snímkům kladného přijetí?

Ta show v Amsterodamu probíhala v maličké galerii, ale v holandském časopise Nieuwe Revu o nás otiskli článek, který způsobil rozruch. Potom nás lidé doslova pronásledovali na ulicích. V roce 1981 jsme se s Betty vrátili do New Yorku, asi šest měsíců po publikaci. Mezi tím jsme fotili co to jen šlo, za noc jsme stihli i 150 snímků. Lidé za náma chodili od baru k baru, byla to paráda.

Zpětná vazba ale byla občas i negativní, jeden člověk nás například vinil z toho, že ho kvůli jednomu snímku opustila žena.

Měli jste nějakou konkurenci?

Když jsme začínali, tak v barech nikdo nefotil. Ve chvíli, kdy jsme odlétali do NYC, nějaký Senegalec přiletěl z Londýna zkoušel dělat to samé a pak ještě nějaký němý hoch – nejspíš ten článek lidi inspiroval.

Myslíš, že vaše fotky vystihují dobře Amsterdam takový, jaký tehdy byl?

Noční život jsme, myslím, zachytili dobře. Chci říct, byli jsme ve všech možných barech a všechny ty snímky jsou stoprocentně autentický. Lidi, které jsme fotili, si sami zvolili, že je zvěčníme a vybrali si i konkrétní pózu. My už jsme jen mačkali spoušť. Myslím, že jsme v tom byli ostatně docela dobří, někdo by to určitě nafotil hůř. Hlavně je to ale unikátní dokumentace Amsterodamu svého času.

Více podobných Polaroidů i jiných Marcových prací najdete na 98bowery.com