Divoká a soutěživá scéna moderní house kultury ve východní Evropě

Moderní taneční house kultura, voguing, byla vždy spojena s afro- nebo latinskoamerickým živlem a vlastně i s celou newyorskou gay komunitou. Od chvíle, kdy na ni upozornila Madonna svým singlem Vogue, co dneska vypadá už jako pěkný retro, a film Paris is Burning začali sledovat studenti módy po celém světě, se vliv této scény přesunul do míst daleko za Harlem a Downtown.

Fotograf a fanoušek této scény Ewen Spencer, od něhož pochází ikonické fotografie grime a garage scény ve Velké Británii a na Channel 4 dokumentární seriál Street, Style & Sound, fotografoval voguing na poněkud nečekaných místech — ve Stockholmu, v Talinu a Petrohradu. Voguing zde spojuje lidi různých směrů a stylů života.

Ewen plánuje vydat knihu svých fotografií s názvem „Come, Bring, Punish", která bude sponzorována Kickstarterem. Setkal jsem se s ním, abych si s ním popovídal.

Jak ses začal zajímat o evropský voguing?

Fotil jsem jednoho kluka, kterýho jsem si vybral pro reklamu jedné oděvní značky. Během takové práce je spousta prostojů a čekání. Jak jsme čekali, řekl mi, že se zúčastnil velké street dance akce. Nevěděl jsem, že voguing se stal součástí téhle scény.

Ukázal mi video, který natočil ve Stockholmu jen na svůj telefon. A já na to: „Co se to tam děje, co to je?" Zahlídl jsem tam jednu atraktivní mladou ženu, která tancovala proti jednomu nápadně oblečenýmu černochovi. To bylo finále, měli na sobě kostýmy jak ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Je to dost ulítlý. Dav okolo byl taky šíleně oblečenej a stejně tak se i projevoval a já jsem si pomyslel: „Chci o tomhle vědět víc."

Zašel jsem do jednoho klubu v Rotterdamu, do zadní místnosti pod silničním přejezdem. Byli tam lidi z Itálie, Moskvy, Francie, Stockholmu i USA. Byl to obrovskej a různorodej mix lidí, všech sexuálních orientací a věku. Myslím, že tam byl dokonce i jeden jedenáctiletej Bulhar.

Co bylo první, čeho sis tu noc všimnul?

Každý den se přizpůsobují svýmu novýmu jazyku. Například slovo „kunda" se používá jako superlativ. Takže když je něco dost dobrý, tak by zamávali rukama, vykřikli „kunda!" a třískli do pódia.

Tohle vyfotit… Ustoupil jsem a podíval se na ty obrazy a nemyslím si, že bych byl kdy při focení nadšenější. Tohle mě okamžitě pohltilo.

Kdo jsou vlastně ti lidi, co se toho účastní?

Třetina publika je vlastně zároveň i soutěžící skupina a zbytek jsou prostě přihlížející nebo lidi, kteří přišli podpořit konkrétní tým. V rámci téhle scény funguje hodně týmů, které mají své fanoušky a tanečníky, co za ně soutěží.

Voguing se do východní Evropy úplně prodral a týmy tam jsou velice organizovaný. Jsou jak školní výprava. Byla tam očividně dost zainteresovaná starší osoba, která by mohla za tým tančit a soutěžit, ale přitáhla s sebou bandu 16, 17, 18letých lidí, kteří si vytvořili své vlastní outfity jako ostatní a soutěžili.

A jsou smíšení? Kluci a holky, gayové a heterosexuálové, černí a bílí?
Jasně. Jeden z nejpopulárnějších lidí je tento štíhlý tmavo- a dlouhovlasý mladý muž. Je hetero, bere svou přítelkyni s sebou. Ten chlap tu je velká hvězda.

Jak se jejich pojetí voguingu liší od toho amerického?

Lidi z východní Evropy a Rusové zahrnují do svého tance více gymnastických a baletních prvků. Je tu mnoho témat: tradiční vogue femme, taky sex, ale to se nevidí moc často, a whacking (nářez). V některých klubech uvidíte jen některé z nich, jiné se snaží pojmout všecko. A konkrétní lidi soutěží jen v některých kategoriích, ostatní jen přihlížejí.

Čím se liší, je ta tělesnost. Dost se taky tančí úplně na zemi, takže je to mix street dance, současného tance, baletu a breaku.

V rámci tamního voguingu můžete spatřit mnoho kontrastů; je to výsledek mixu různých národností a prostředí, z kterého ti lidé pochází.

Jak funguje systém týmů? Mnoho z nich je součástí týmů amerických, které vznikly už dřív, takže to vypadá jako franšíza…

Jo, něco takovýho. Jsou tu House of Lanvin, House of Ninja, který je americký, ale funguje taky v Paříži a jinde v Evropě. Ale je tu i mnoho lidí z různých jiných měst, kteří patří do jednoho týmu.

Jsou velmi soutěživí. Někteří z nich se snaží soutěživost scény potlačit, ale nevím, co by z toho pak bylo. Mně se ten soutěžní duch líbí. Myslím, že to přináší něco vzrušujícího do publika a udrží to zájem a návštěvnost.

Akce se organizují přes Facebook a lidi v té komunitě se navzájem znají. Nábor talentů probíhá asi tak, že si všimnou mladého kolemjdoucího a řeknou mu, staň se členem týmu, jsi něčím výjimečný.

Jak myslíš, že se k tomu ti mladí lidé dostali? Je to popkulturou, filmem nebo Madonniným singlem?

Pochybuju, že je to Madonnou. Myslím, že se to vyvinulo širším povědomím o různých kulturách stejně jako touhou po úniku do míst, kde můžeš svobodně projevit svou osobnost.

Nic se tu neskrývá, lidi se tu cítí nevázaně a slavnostně. Hedonismus ve smyslu alkoholu a drog se tu moc neobjevuje. To se jinde moc nevidí.

Říkal jsi, žes nikdy neviděl Paris is Burning. Úmyslně?

Myslím, že to vyšlo, když jsem v Paříži začal pracovat, ale nerozhodl jsem se v té době. Nechtěl jsem si teď nechat ovlivnit svůj úhel pohledu. Ale těším se, že se na to podívám, až mi vyjde kniha.

Jak blízko jsou si ty týmy? Původní scéna byla založena na přátelství lidí vyčleněných ze společnosti.

Myslím, že se dost přátelí všichni mezi sebou a jsou si velmi blízcí. Strávil jsem v backstage hodně času a zjistil jsem, jak moc si to užívaj a kolik zábavy spolu zažijou.

Představuji si, že jsou tyhle skupiny dost uzavřeny vůči okolnímu světu. Jak přijaly tvé fotografování?

V něčem se podobají garage scéně. Mají své promofotografy, kteří ale zároveň patří do týmu. Ptám se předem, jestli můžu přijít a fotit. Obvykle jsou otevření a nemají s tím problém.

Myslím, že jednou nebo dvakrát nesvolili kvůli autorským právům. Kam se ty fotky z toho večera poděly, to nevím, ale chtěli totální diskrétnost, což jsem musel respektovat. Většina lidí by uvítala myšlenku, kdyby vyšly v knize.

Čím je tahle scéna tak fascinující?

Jak je mezinárodní. Lidi cestují každý víkend na různé akce stejně, jako jsme my jezdili třeba na house.

Má to svou identitu, mě to ihned přitáhlo, stejně jako ta nápaditost, kterou projevují při tvorbě outfitů. A ta absurdita, najdete tu komedii i tragédii, všechny emoce ve velmi krátkém čase.

Když jsem šel na jednu akci, nemohl jsem se dočkat další. Kvalita fotek z první návštěvy znamenala začátek dobré věci.

Je vzrušující je fotit. Například grime scéna je charakteristická předváděním se, oblíkáním pro speciální příležitost, takže tu byla souvislost i s tím, co jsem dělal dřív. Jen se dívám na lidskou bytost z trochu jiné perspektivy.

Díky, Ewene.

Objevte více z Ewenova díla na jeho webu.