Indická vesnice, kterou již přes sedmdesát let ovládá opium

Australský fotograf Raphael Korman se poprvé dozvěděl o severovýchodním indickém kmeni Konyac pouze z doslechu. Kolovaly pověsti o nebezpečné vesnici jménem Longwa ležící na hranicích Inide a Barmy ve státě Nagaland, ve které žijí bývalí lovci hlav. Oblast je zmítaná občanskou válkou. Tehdy se Raphael rozhodl jet tři dny vlakem, aby se s touto skupinou lidí setkal ve víře, že potvrdí nebo vyvrátí ty příběhy, které o kmeni slyšel.

To, co objevil, bylo komplikovanější a smutnější než očekával. Vesnice se potýká s rozšířenou závislostí na opiu, která se rozmohla před téměř 75 lety a narušuje sociální a politické struktury. Raphael strávil tři týdny v komunitě, rozmlouval s obyvateli, knězem a s náčelníkem o zdrojích a dopadech rozšířeného užívání této drogy.

VICE: Longwa má pověst nebezpečné vesnice, můžete mi povědět něco o nepokojích v této oblasti?

Raphael Korman: Bojují tady mezi sebou indická vláda a různé guerillové skupiny. Když jsem tam byl, od šesti večer jsme měli zákaz vycházení, ale nebylo to tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát. Pár lidí odtamtud se mě ptalo, proč tu jsem a co si myslím o politické situaci. Chtěli se ujistit, že nejsem žádný agitátor.

Tyhle fotky zobrazují spíše vztah komunity k opiu než násilí. Jak se k opiu dostal Nagaland?

Je tu asi 12 různých kmenů, kmen Konyac byl obzvláště agresivní a roky se dobře vyvíjel. Než získal v roce 1947 nezávislost, byli tu ve čtyřicátých letech britští kolonialisté. Britové chtěli s tímto kmenem navázat kontakt a ze strachu před ním vymysleli způsob, jak to provést – přivezli opium. Byl to také způsob, jak nad kmenem udržet kontrolu.

Jak téměř stoletá spotřeba opia vesnici zformovala?

Rozvrátila především strukturu rodiny a její funkce. To je asi nejvýraznější dopad místního užívání drog. Model rodiny býval takový, že muži vykonávali těžké práce jako lov nebo těžba dřeva. Dnes vstávají ženy velmi brzy a chodí pracovat na pole. Vrací se okolo šesté večer, aby se postaraly o děti a uvařily večeři. Pastor v Longwě mi řekl, že opium užívá jeden muž ze tří.

Takže opium kouří jen muži?

Z toho, co jsem viděl, usuzuji, že ano – ženská role je udržet rodinu pohromadě. A kdyby to nebylo na ženách, celá komunita by dávno zanikla.

Když mluvíme o rodině, viděl jste ve vesnici mnoho dětí? Jaké jsou jejich zkušenosti?

Hodně dětí žije spíše ve městech, takže jsem jich mnoho neviděl. Ti, co kouří, jsou o něco starší. Když jsou mladší, pomáhají svým matkám, nechodí do školy. Donedávna do vesnice nevedla ani silnice. Nebyla tam a dodnes není žádná snaha o nějakou změnu. Celý problém přetrvává.

Když je ta vesnice tak zapadlá a schopnost lidí tam pracovat je dost snížená, jak si ti lidé mohou dovolit opium?

Snaží se získat peníze všemi různými způsoby. Náčelníkovi projde rukama spousta peněz, v turistické oblasti třeba prodávají různé cetky. Peníze, které by měly být užity na zvelebení vesnice, se utratí za opium.

Strávil jste nějaký čas s náčelníkem, jaký je?

Jmenuje se Tonyei Phawang a na náčelníka je dost mladý, je mu 38. Z toho, co jsem viděl, být náčelníkem znamená kouřit od deseti dopoledne až do pozdní noci se svými společníky. Funkce náčelníka je úplně zničena.

Co myslíte, jaká budoucnost vesnici čeká?

Dům hlavního náčelníka leží na hranici s Barmou a do Barmy tam odtud můžete sejít po cestě. Produkce opia v Barmě je obrovská, a dokud to tak bude, drogy se přes hranice budou dál pašovat. Když jsem se bavil s pastorem, říkal, že změna nemůže přijít odjinud, změnit se musí sama vesnice.

Je tu přesto nějaká vnější snaha zakročit?

Vláda propaguje vyhlazení. Místní církev a jiné organizace podporují zemědělce, aby se zaměřili na pěstování kardamonu, ale ten očividně není tak lukrativní jako opium. Reálný problém tkví v Barmě — je to druhý největší producent opia na světě. Před pěti lety jsem tam měl možnost navštívit opiové pole. Zemědělci se živí pěstováním makovic a opium pak prodávají milici, která má pod kontrolou jejich region. Ta ho vozí do Thajska, kde se z něj vyrábí heroin. Je to velmi komplexní struktura.

Rozhovor: Laura Rodriguez Castro