Uvnitř Bataclanu, rok po teroristickém útoku

Sobota 12. listopadu, půl osmé večer. V pařížských ulicích na 11. obvodě je ve vzduchu cítit party tak jako každý víkend. Dnes se ale bude odvíjet v jiném duchu. Před barem Apérock popíjejí skupinky lidí pivo a v dálce je slyšet siréna. Policejní jednotka kontroluje lidi, kteří se chtějí dostat do Bataclanu. A takhle to bude celou noc. Asi za hodinu a půl se Bataclan otevře veřejnosti rok poté, co v něm byl spáchán teroristický útok. A pro dnešní příležitost uctění památky obětí byl vybrán Sting, který tu poprvé vystoupil v roce 1979.

Ve velmi napjaté atmosféře tu čekají stovky lidí na to, až začne koncert. Třiadvacetiletá Viviane studuje grafický design – a taky chodí dost do Apérocku, který považuje za svůj druhý domov. Opírá se lokty o bar, do davu se jí zatím moc tlačit nechce. Zírá na ulici Boulevard Voltaire, ve které teď není ani noha od chvíle, co ulici policie uzavřela. Vivianiny oči prozrazují úzkost, kterou před těmito zásadními chvílemi pociťuje: „Čekat na koncert v takovým rozpoložení je zvláštní. Když jdete na koncert, radujete se, chcete slavit, bavit se. Ale teď je tu prázdno jak v nějakým westernu před tím, než na sebe dva chlápci vytáhnou pistoli.”

Někteří její přátelé sem chodí taky dost často, a tak neváhali ani vteřinu, když se o koncertě v Bataclanu dozvěděli. „Neměla jsem na vybranou,” říká Viviane, „řekla jsem v televizi, že přijdu,” nervózně se zasměje, ale úsměv jí z tváře rychle zmizí a ruce se jí roztřesou. „Týden jsem si stále opakovala, že to dnes v noci bude skvělý, ale teď si nejsem jistá ani tím, jestli budu schopná se k ostatním přidat. Asi budu zírat do stropu, všímat si, kde všude se to opravilo.”

Její kamarád Cédric – se kterým by se mohli stát manažery baru za ten čas a peníze, které v něm už nechali – je na tom podobně. „Snažím se vypnout ještě předtím, než tam vlezu,” říká. „Buďme pragmatičtí, nechme věci plynout. Všichni myslíme na totéž, ale show must go on.”

Květiny před Bataclanem. Foto autora

Ve frontě stojící 48letý Didier na sebe upozorní svýma modrýma očima, utahanýma jako jeho džínska. Do měst Rennes, Annecy, Los Angeles i do pařížského Bataclanu tohohle turistu vždycky táhla láska k muzice. „Tohle místo je mý mládí, jiná doba plná na koncertech se strkajících pankáčů. I na to se vloni útočilo. A proto jsem dnes tu.” Didier sem přišel uctít památku Caroline, své kamarádky, která byla té noci zastřelena. Během večera mluví Didier s novináři, jako by se snažil svůj strach skrýt. Koncert už začíná pod dohledem policejních hlídek – v jedné slouží i 58letý Jean.

Jean je policajt ze starý školy, pracuje v policii už 35 let. Má na hlavě čapku Harley Davidson a prsteny z kovových lebek. Pozoruje dav, je ve střehu, v ruce má vysílačku. Během své kariéry zažil tři teroristické útoky: dva v roce 1995 na stanici Saint-Michel a Muzeu d’Orsay, při třetím pomáhal zraněným na stadionu (Stade de France) v listopadu 2015. „Dnešek mě nerozrušuje,” říká. I když je Jean profesionál, jak má bejt, přesto mu empatie nechybí. „Na Stade de France jsem viděl příšerný věci – roztrženou paži, po zemi obratle. Ale nemám trauma. Nedovedu si vysvětlit proč. Někteří z mých kolegů se z toho už nevzpamatovali, ale já jsem imunní. Naprosto však chápu, co asi dnes lidi cítí,” říká, když spatří dvě plačící dívky s květinami v rukou.

Viviane, Cédric a jejich přátelé už vcházejí dovnitř. Několik štamgastů vykřikne: „Vítejte doma!” a barmani rozlévají drinky. Někteří lidé v publiku na sobě mají odznaky CUMP ( Cellule d’urgence médico-psychologique), sociální organizace, která poskytuje morální a psychologickou oporu přeživším, příbuzným a přátelům obětí bataclanských útoků. Mezi těmito lidmi se mírně usmívá i Claudine. Dnes se potkala s těmi, kterým týdny, dokonce měsíce pomáhala. „Někteří z nich se mnou přestali mluvit,” říká. Mnoho lidí, kteří s ní terapii podstoupili, ji nedokončili, ale ona jim to nezazlívá: „Terapie má nějaký vývoj, nezabere přes noc. A někomu to prostě nesedí, což je normální – lidi to může hodně frustrovat. A také se není čemu divit, když si prošli takovými věcmi.”

Sting během koncertu. Foto se svolením Bataclanu.

Světla se stočí na pódium a rozhostí se ticho. Na stagi se objeví Sting a zahájí show chvílí ticha. Vejde se sem 1 500 lidí a je úplně vyprodáno. V publiku jsou členové vlády – ministr kultury Audrey Azoulay, mluvčí francouzských socialistů Juliette Méadel, ale také Anne Hidalgo, pařížská starostka, a Valérie Pécresse, prezidentka regionu Île-de-France. Francouzský prezident François Hollande přišel akci podpořit několik hodin před samotným koncertem. Od písně Message in a Bottle po píseň Roxanne působil Stingův koncert zároveň jako oslava a zároveň jako uctění památky – dva protiklady v jednom, v nichž jako by tenhle britský hudebník celý koncert záměrně spojil. Stinga podpořil trumpetista Ibrahim Maalouf, který zahrál v písních Fragile a Inch Allah. Lidi tleskají, jsou nadšení, dokonce se baví. A nakonec hudba přemůže strach z tohoto neobvyklého setkání. Návštěvníci máchají rukama ve vzduchu, tančí, smějí se, až zazní závěrečná píseň The Empty Chair, která vznikla na počest amerického fotografa Jima Foleyho, zavražděného IS v Sýrii v roce 2014.

Po hodině a půl koncert končí a dav opouští místo, na které se bál znovu vkročit. Většinu lidí toto setkání s „novým” Bataclanem, který se na první pohled zas až tak nezměnil, ohromilo. Didier odchází jako jeden z prvních. Jako by se mu tím ulevilo. „Jsem moc rád, že jsem takhle Caroline mohl vzdát čest. A jsem hrdý na to, že jsem se dnes nebál.” O něco později vychází ven Viviane. „To byla radost! Neřeší to všecko, ale je to skvělej pocit. Rok jsem se cejtila jako stín, velice mě trápilo, jen když jsem kolem Bataclanu měla projít. Teď jsem to překonala. Nemůžu se dočkat, až se sem zase vrátím.”

Velké díky patří všem, kteří s námi mluvili. Z bezpečnostních důvodů bylo ovšem uvnitř zakázáno fotit, proto v tomto článku chybí jejich portréty.