Severokorejská továrna na umění

V Severní Koreji v uměleckých kruzích stále jede socialistický realismus. Dokonce se mnoho ze severokorejské tvorby dá koupit na internetu – vše od propagandistických plakátů, po krajinomalbu, zátiší, a dokonce i rodinné portréty. Nejlépe se prý prodávají propagandistické plakáty (jsou také nejlevnější), ale například populární mozaiky z blyštivých kamínků jsou také atraktivní, ale cenově zase někde jinde.

Nedávno se pořádalo obchodní expo v čínském Dandongu, kde své produkty představila více než stovka firem z KLDR. Suverénně největší atrakcí byla výstava severokorejského výtvarného umění, která v prvních třech dnech zájemcům prodala přes 30 originálních děl. Na výstavě nebyla žádná propagandistická tvorba, ale spíše vizuálně líbivější kresby a malby. Umění je zjevně jednou z cest, jak lze s KLDR navázat produktivní vztahy.

Videos by VICE

Fisher Women at Work, autor: Gang Song Ryong

Všechna následující díla pochází z uměleckého studia Mansudae, které vzniklo v roce 1959 v Pchjongjangu. Momentálně zaměstnává okolo 4 tisíce zaměstnanců, z čehož tisíc jsou výtvarníci. Pravděpodobně jde o jedno z největších výtvarných studií na světě. Má obrovskou prestiž a dříve ho údajně řídil samotný Kim Jong-Il. Studio se skládá z různorodých ateliérů, které se zabývají např. olejomalbou, keramikou, dřevořezbou a sochařstvím.

Jedním z největších hitů studia Mansudae je překvapivě plnění zakázek pro zahraniční klienty. Od sedmdesátých let nabízí studio levnou pracovní sílu pro velké projekty, jako je třeba Monument znovuzrození Afriky v Senegalu nebo Pole hrdinů v Namibii. Projekty studia Mansudae jsou mnohdy kritizovány za jejich přemrštěnou monumentálnost; jejich jediným západním klientem je Německo, které je najalo na restauraci frankfurtské Pohádkové fontány. V posledních deseti letech si studio Mansudae odhadem vydělalo 160 miliónů dolarů, nicméně umělci z této částky nevidí ani cent, protože všechny výdělky jdou státu.

V exkluzivním interview pro VICE se nám svěřuje Pier Luigi Cecioni, provozovatel internetových stránek pro evropský trh. Z Itálie si s námi povídal o studiu Mansudae, o umění socialistického realismu, ale také o tom, jaké to je být jedním z pouhých pěti cizinců, co si s místními zapařili v ulicích Pchjongjangu.

Let Us Defend the Great Leader Commander Kim Jong Il; autor: Han Song Gyu

VICE: Jak jsi se vůbec dostal k severokorejskému umění?

Pier Luigi Cecioni: V roce 2005 jsem byl prezidentem florentského orchestru. Naprosto náhodou jsme byli pozváni na oslavy jarního přátelství, které se pořádají každý rok (teď už méně často) okolo patnáctého dubna, což jsou také narozeniny Kim Ir-Sena, a největší svátek v KLDR. Festivalu se zúčastnilo asi 700 lidí, z nichž jen 20 bylo ze Západu. A v Pchjongjangu jsem se právě optal, jestli nemají nějakou galerii výtvarného umění, kterou by mi mohli ukázat.

A tak mě zavedli do studia Mansudae, asi největšího uměleckého studia na světě. Ani já, ani nikdo z mých známých o něm před tím neslyšel. A když jsem se zeptal, jestli by měli zájem na spolupráci se Západem, tak řekli, že určitě. V lednu 2006, po měsících korespondence, jsem se vrátil do promrzlého Pchjongjangu s mým bratrem Eugeniem, který je sám umělec a profesor na florentské výtvarné akademii, tou dobou byl i galerista. Vybrali jsme nějaká díla, která bychom rádi ukázali v Evropě, a podepsali dohodu, čímž jsem se stal oficiálním reprezentantem studia Mansudae pro západní trh. Dohodli jsme se, že budu na Západě pro Mansudae pořádat výstavy. Do Korey jsem se od té doby párkrát vrátil a pár korejských umělců zase přijelo za mnou do Itálie.

By the Stream; autor: Hong Jae Chol

Jak se vyvíjely západní internetové stránky studia Mansudae?

Stránky jsme začali budovat v roce 2007, kdy se také pořádala naše první výstava. Momentálně je spravuji já a jejich obsah je koncipován hlavně pro západní kupce.

Studio Mansudae je jen pro uměleckou elitu Severní Koreje. Jak je těžké se tam dostat a prosadit?

Drtivá většina nejlepších umělců je právě v Mansudae. V podstatě všichni umělci mají univerzitní diplom z výtvarné školy. Když se student při svém studiu prokáže jako talent, tak ho pošlou pracovat do Mansudae. Ale i když studenti prokáží svůj talent jinde, tak je občas také pozvou. Je to velká čest tvořit v Mansudae.

Emergency Call; autor: Kim Hak Rim

Kolik umělců za rok nabírají?

Od té doby, co jsem s Mansudae v kontaktu, se počet umělců moc nezměnil. Nemyslím si, že mají jakoukoliv kvótu, která by nařizovala, kolik lidí mají ročně zaměstnat.

Výcvik často začíná, už když je studentům devět, a prý je dost náročný. Je to tak?

Co já vím, tak formální trénink nezačíná tak brzo. Myslím, že děti na základních i středních školách chodí na vyučování jen ráno, a studují dost široký záběr předmětů. Z toho co jsem viděl, tak děti odpoledne chodí na kroužky, kde se učí hudbě, sportu a tak. Náročnost výuky se zvyšuje až na vysoké škole a Severokorejci jsou velmi zdatní a odhodlaní studenti. Upřímně jsem se však nikdy o tamní školní systém moc nezajímal.

Confrontation; autor: Kim Hyon Myong

Je pravda, že všechen výdělek z prodejů jde do kapsy státu?

Studio Mansudae má překvapivou autonomii co se týče financí. Všechny peníze z toho, co se na Západě prodá, jde rovnou studiu Mansudae. Je ale možné, že z velkých zahraničních projektů jdou peníze rovnou státu.

Máte hodně zahraničních klientů? Co se nejlépe prodává a kde?

Sběratelé jsou z různých zemí. Vzhledem k tomu, že jsme v Itálii, je většina našich klientů také odsud. Nejvíce se prodávají propagandistické plakáty, protože jsou levné, ale zároveň dost poutavé. Ale prodáváme opravdu všechno možné.

Fortunate; autor: Kim Song Sik

Viděl jsem malbu Taneční slavnost pod širým nebem. Zakládá se většina maleb na realitě, nebo jsou to výplody fantazie? Nevěděl jsem totiž, že Severokorejci to dovedou tak rozpařit.

To je vtipné, že zmiňuješ právě tenhle obraz. Poslal jsem ti email s fotkou, kterou jsem pořídil 15. dubna 2005 na hlavním náměstí v Pchjongjangu, kde se tradičně slavil den narození Kim Ir-sena. Také jsem tam s místními tancoval. Tou dobou, kdy jsem tuhle fotku pořizoval, jsem ten obraz ještě neviděl. Korejci také velmi rádi zpívají i mimo hlavní svátky. Dokonce bych řekl, že to musí být něco v genech, protože skoro všichni dobře zpívají. Minulý červenec, když jsem tam zrovna byl, jsem viděl plno hloučků lidí, jak si zpívají, a všichni to dělali velmi dobře. V neděli se většinou lidi sejdou v parku a mají pikniky, zpívají, tancují. Asi jako všude v Asii mají také velmi rádi karaoke.

Říkal jsi, že ses v Itálii setkal s umělci z Mansudae, a že se jim nelíbilo soudobé západní umění. Co se jim líbí? A jsou stejně tak egotičtí, jako většina západních umělcůviz Damian Hirst? Kamarádíš se s některými z nich?

Vůbec nemají velká ega, ale ani nejsou uťápnutí. Nejsou soutěživí a navzájem se berou jako sobě rovní. To však neznamená, že by si neuvědomovali, že někteří z nich jsou lepší a jiní horší. Spíš to berou tak, že každý má svou práci, a tu by měl dělat dobře. Soudobé západní umění je v podstatě nezajímá. Vlastně si vzpomínám, že jim přišlo velmi vtipné – ne, že by se mu vysmívali, ale prostě je rozesmálo. Velmi se zajímají o klasické evropské umění. Asi před rokem jsem dokonce pár z nich vzal do galerie Uffizi a do muzea ve Vatikánu a to se jim moc líbilo. Jejich práce je převážně figurativní a já sám jsem jakékoliv experimenty s abstraktním nebo konceptuálním uměním neviděl.

A plaster statue of Kim Jong Il by the Mansudae Art Studio in the Munsu Water Park in Pyongyang. foto: Rodong Sinmun

Lee Cheol, jeden z umělců pracujících v Mansudae, nedávno cestoval po svých výstavách, a v čínském Dandongu s ním dokonce vznikl rozhovor. Mluví severokorejští umělci veřejně často a mají rádi pozornost?

Na to nedovedu moc odpovědět, protože se to liší. Když jsme otevírali svou první výstavu, tak jsme pozvali dva umělce z Mansudae a ten večer hovořili rádi a bez problémů.

Umí anglicky? Vím jen, že mnoho z nich totiž tvoří a cestuje po světě…

Skoro nikdo. Musíme využívat překladatele. Mansudae se podílelo na mnoha zahraničních projektech, hlavně architektonických. Nejnovější z nich je nedávno otevřené muzeum v Angkor Vat v Kambodži. Při tvorbě těchto projektů často tráví mnoho času v zahraničí, trochu jako diplomaté. Potkal jsem se s mnoha umělci, co strávili mnoho let v zahraničí, hlavně tedy v Africe.

Glory of Fatherland; autor: Kim Myog Guk

Jaké to bylo navštěvovat studio Mansudae? Jsou otevření světu?

Být tam je pro mě už naprosto přirozené. Je vždy velmi příjemné tam s lidmi hovořit o různorodých tématech. Mám odtamtud mnoho fotek, ale bohužel nejsem moc dobrý fotograf. V Mansudae je také komerční galerie, kde se ta hrstka turistů, co to tam občas navštíví, může zakoupit díla. Jiné části studia však nejsou veřejnosti otevřené, protože se tam pracuje. Je to tam velmi podobné třeba americkým kampusům (mají např. fotbalové hřiště), ale škola to není. Skoro všichni tam jsou studovaní, a tak jsou přirozeně starší. Jsou tam laboratoře, obchody a tak. Je tam jedna velká galerie, školka, kavárna a mnoho jiných typů budov. Ještě jsem tam zdaleka neviděl všechno. Lidé tam však nebydlí, ale jezdí tam jen z Pchjongjangu pracovat.

V KLDR je umění výhradně propagandistické. Jaké jsou prvky jejich typu socialistického realismu?

Neřekl bych, že je role umění v KLDR výhradně ideologická. Socialistický realismus se snaží Severní Koreu ukázat v pozitivním světle a snaží se motivovat diváky k patriotismu a k oslavě jejich tradic. Témata se hodně zaobírají fyzickou prací, což je téma, kterému se na Západě nikdo nevěnuje. Jedna specifická kategorie socialistického realismu jsou plakáty. Jsou ručně malované a mají politický či sociální rozměr. Hodně z nich je mířeno proti Spojeným Státům, které Severokorejci vidí jako světové agresory. Ale hodně umělců také dělá naprosto apolitické krajinomalby nebo zátiší, květiny a tak podobně. A samozřejmě dělají portréty, i když tedy většinou pracujících lidí. Je těžké to zobecňovat, protože tam lidé tvoří různé věci.