Město budoucnosti se skrývá v arizonské poušti

V muzeu věcí, které se nesžili s představami dvacátého století, by jeden našel celé spektrum technologií odkázaných k trvalé futurističnosti – přenosné jetpacky a létající auta, základny na Měsíci a mezihvězdné archy, teleportace a jaderná fúze. Pokud jde o samotné muzeum, bylo by postavené ve stylu arkologie – budova, jejíž návrh souzní s okolním prostředím a vychází z budoucnosti, která nikdy nenastala.

Arkologie, jakožto složenina slov „architektura“ a „ekologie“, byla poprvé teoretizována italským architektem Paolem Solerim na konci 60. let 20. století. Označována svým stvořitelem za předlohu pro „město k obrazu člověka“, arkologie podrobila zkoušce předpoklad, že se územní výstavba musí vymezovat oproti přírodě. V Soleriho městech by auta byla nepoužitelná a samotná představa cest by byla zavržená a označená za rozdělující prvek. Pracovní a obytné prostory by byly takřka k nerozeznání. Nikdy by se během dne nemusela využít ani žárovka, a ani za horkých pouštních dní by nebylo třeba žádné klimatizace.

Pokud to zní jako utopie, je to proto, že to utopie skutečně je. V dobách, kdy jsou obavy o ničení přírody v souvislosti s lidskou činností vůbec nejzřetelnější, Soleriho myšlenky najednou zní lákavě i potřebně zároveň. Rebelující architekt zasvětil velkou část svého života uskutečňování své arkologické vize, ale i po čtyřiceti letech je arkologie předmětem zájmu spíše pro spisovatele sci-fi než pro architekty.

I přesto se ale Soleriho myšlenkami v průběhu poslední poloviny století inspirovala skupina nadšenců. Dnes jsou tito arkologičtí evangelíci odhodláni utvářet budoucnost za pomoci původních návrhů. Vydal jsem se je navštívit do Arcosanti – futuristického stavebního projektu uprostřed Sonorské pouště. Původně jsem chtěl zjistit, proč Soleriho sen nepřežil svou dobu, ale ve chvíli, kdy jsem z Arcosanti odjížděl, mi bylo jasné, že arkologie má ke své smrti ještě hodně daleko. A i kdyby ne, architekti budoucnosti jsou teprve na začátku.

Phoenix v Arizoně má rozlohu přes 1300 kilometrů čtverečních a zdánlivě nekonečná asfaltová mřížka propojuje jeho jeden a půl milionu obyvatel. Pokud pojedete asi hodinu severně od centra, konečně narazíte na vnější okraj, kde končí dosah spárů městské zástavby. Není tam žádná oficiální značka, žádná hráz, ani ukazatel, který by vám sdělil, že jste se dostali z města. Jenom prostě na nějakém místě ustoupí okna výloh a jednolitá béžová obydlí kreosotu, kaktusům a stejně béžové krajině Soronské pouště.

Jeďte ještě další půl hodinu za domnělé hranice města a ocitnete se na malém ostrůvku fastfoodových řetězců a čerpacích stanic, v pevnosti civilizace uprostřed divočiny lesů Prescott a Tonto, které lemují hlavní silnici. Pokud se zahledíte za značku McDonaldu do dáli, může vám připadat, že je tam něco jako uskupení pár budov na skromném pozadí pouště.

To je Arcosanti, první vlaštovka arkologie a Soleriho mistrovské dílo.

Arcosanti má kolem osmdesáti obyvatel, z nichž je většina zaměstnaná Soleriho neziskovou organizací Cosanti Foundation, která se snaží udržovat a zvelebovat okolí. Každý člen má v Arcosanti svou roli – odléváním v místní slévárně počínaje a IT podporou a údržbou Soleriho obsáhlého archivu konče. Obdobně jako v jiných firemních osadách, Cosanti Foundation svým zaměstnancům dotuje stravu a bydlení a platí jim americkou minimální mzdu. Není to mnoho, ale občané Arcosanti nepřišli pracovat a žít do pouště, aby tu zbohatli. Místo toho je jejich motivací mnohem ušlechtilejší cíl – vytvoření města, kde lidé žijí v harmonii nejen s přírodou, ale také mezi sebou navzájem. Obyvatelé tráví každý den skutečným budováním města budoucnosti.

Když jsem do Arcosanti před pár týdny dorazil, komunitní sraz, který se koná každý týden, právě začal. To je chvíle, kdy členové mluví o své práci za poslední týden a oznamují věci, které jsou pro komunitu důležité. Setkání se konalo v Klenbě, veřejném prostoru pod obrovskými betonovými oblouky, které byly první částí Arcosanti, jakou Soleri postavil. Do poledne bylo ještě daleko, ale mnoho členů komunity bylo oblečeno v zašpiněném pracovním oblečení, protože už se pustili do celodenní dřiny.

Setkání předsedal Jeff Stein, výkonný ředitel Arcosanti a vystudovaný architekt. Stein zastával v Cosanti Foundation od Soleriho smrti v roce 2013 celou řadu pozic. Poprvé se s vizionářským architektem setkal v roce 1975, když navštívil workshop, který Soleri v Arcosanti organizoval. Tyto workshopy dodnes pravidelně probíhají a většina zaměstnanců Cosanti se minimálně jednoho zúčastnila. Naučí se tam obchodním dovednostem a arkologickým principům, které utvářely Soleriho unikátní přístup k architektuře. Tyto dovednosti se pak osvědčí v Arcosanti, který byl z velké části vybudován studenty a architekty-amatéry.

„Jsme tady, abychom se stali součástí krajiny, ne abychom s ní soupeřili,“ řekl mi Stein, když jsme po komunitním setkání kráčeli směrem k jeho kanceláři. „Snahou Soleriho architektury je spojování: Jak mezi sebou spojíte lidi a jak je spojíte s jejich okolím?“

Návštěvníci Arcosanti budou bezprostředně vyvedeni z míry jeho neobvyklým designem, který komplexu dává punc vytříbeného uměleckého díla spíš než města ve výstavbě. George Lucas navštívil město v 70. letech, a to se tak údajně stalo předlohou pro pouštní planetu Tatooine ze Star Wars. V Arcosanti je nejrozšířenějším tvarem oken kruh místo čtverce, střechy často slouží i jako schodiště, a jednotlivé budovy se navzájem prolínají sítí chodeb, které často ústí do vyhlídky na okolní poušť. Pod slupkou krásného zevnějšku se ale skrývá extrémní pragmatismus. Je to Soleriho pomník, který dokazuje, že umělecká a funkční stránka spolu navzájem nemusí soupeřit.

Steinův byt/kancelář byl původně Soleriho studiem a zářným příkladem jeho filozofie v praxi. Byt je umístěn ve čtvrti Arcosanti zvané Východní půlměsíc, a když jsme tam dorazili, Stein mi ukázal malé, skryté dveře ve spodním rohu místnosti.

„Jsme na střeše třípatrového skleníku, který slouží k vytápění pro zbytek Východního půlměsíce,“ řekl mi Stein. „Je to můj krb.“

Jak mi řekl Stein, slunce ohřívá vzduch ve skleníku na padesát stupňů Celsia, a ten pak za studených pouštních nocí stoupá padacími dveřmi a přináší do domu voňavý vzduch bohatý na kyslík společně s teplem. Ukazuje na okno bytu mi Stein vysvětloval, jak je Soleri rozmístil, aby slunce osvětlovalo různé části studia v průběhu dne a roku, a poskytovalo tak obyvatelům domu maximum dostupného tepla a světla.

Tohle je pouze malý výčet architektonických řešení, která svědčí o Soleriho mistrovství v zachycování energie z okolního prostředí tak, aniž by vznikaly další nároky na životní prostředí. Soleri byl pochopitelně v těchto technikách tak zběhlý, že jediná klimatizace v celém komplexu je instalována v archivu kvůli zachovaní skladovacích podmínek, a to jen proto, že teploty v poušti se v průběhu dne mohou vyšplhat až k padesáti stupňům. To je také důvodem, proč je v Arcosanti těžké narazit na elektrickou žárovku nebo solární panel – Solerimu se podařilo udržet energetické nároky na minimu díky architektonickým řešením, která dovnitř vpouštějí přirozené světlo.

„Zdejší budovy jsou postaveny tak, aby se pokusili vysvětlit – ostatně jak to dobrá architektura dělá vždy – své umístění a spojení s tímto místem,“ řekl Stein. „Tato poušť má křehký a bohatý ekosystém, na který se Soleri pokoušel svými budovami navázat.“

Soleri se narodil v italském Turíně v roce 1919. Do Spojených států emigroval v roce 1947 částečně proto, že byl součástí učňovského programu Franka Lloyda Wrighta v Taliesin West, Wrightově domově a studiu uprostřed pouště poblíž Phoenixu. Tou dobou už měl Wright celosvětové architektonické renomé díky své schopnosti integrovat návrhy do přírodní scenérie.

Během toho roku a půl, kdy Soleri studoval pod Wrightovým vedením, žil v plátěném stanu za Taliesin West s dalšími učni (tyto dočasné stavby byly původně z nouze ctností, zatímco Wrightovi žáci stavěli skutečné budovy, ale dnešní učni v Taliesinu stále žijí v dočasných příbytcích vlastního designu). Bylo to právě tam, kde získaly první Soleriho myšlenky o arkologii první obrysy pod dohledem architekta uznávaného pro jeho schopnosti provazovat lidská díla s díly matky přírody uprostřed Sonorské pouště.

Nedlouho po dokončení studií u Wrighta se Soleri vrhnul na navrhování a výstavbu soukromého sídla Nory Woodsové, manželky bohatého průmyslníka z východního pobřeží. Díky výslednému domu, známému jako Dóm, se ze Soleriho prakticky přes noc stala hvězda celého architektonického světa. Po krátkém návratu do Itálie na začátku padesátých let a vybudování fabriky na keramiku se Soleri vrátil zpátky do Arizony.

V roce 1956 Soleri začal pracovat na Cosanti (složenina italských výrazů „cosa“ a „anti“; v překladu „věc“ a „proti“), svém vlastním domě a studiu na předměstí Phoenixu v Paradise Valley. Tou dobou Soleriho obeznámil jeho přítel s dílem Pierra Teilharda de Chardin, filozofem, geologem a jezuitským knězem, jehož texty se pokoušely uvést do kontextu vývoj lidstva s vývojem vesmíru.

V dnešní době považuje většina evolučních biologů Chardinovy myšlenky za praktický mysticismus bez jakýchkoliv vědeckých podkladů. Nicméně jeho dílo odsoudilo současný lidský život na vedlejší kolej v rámci celého vesmírného vývoje, což mělo silný vliv na Soleriho uvažování a architekturu.

„Chardin říkával, že je jasné, že lidé nejsou vrcholem ničeho, ale z pohledu biologických forem života se nachází v procesu vývoje,“ řekl mi Stein. „Chardin nevěděl, co spustí pokračování společenského vývoje lidstva, ale když ho v roce 1957 Soleri četl, už věděl, co to je – je to město. V tu chvíli to Solerimu došlo.“

V roce 1964 založil Soleri společně se svou manželkou nadaci Cosanti Foundation, neziskovou organizaci zasvěcenou přeformulování role města v tehdejším životě. Tou dobou Soleri živil svou rodinu z architektonických provizí, vyučováním na univerzitě Arizona State a zužitkováním znalostí keramiky, které nabyl při budování italského podniku na keramiku, k výrobě malých hliněných zvonečků.

V tom samém období formuloval své teorie o ekologicky integrované architektuře. Tento proud myšlenek vyústil v roce 1969 v knihu The City in the Image of Man, která obsahovala tucet detailních návrhů Soleriho „skromných lineárních měst“ a arkologie, včetně návrhů na Arcosanti. Jak to u pilných studentů bývá, i Soleriho přístup k architektuře směřoval daleko za hranice vytyčené jeho učitelem Frankem Lloydem Wrightem. Zatímco středobodem Wrightovy tvorby byly extravagantní rodinné domy spojené s okolní přírodou, Soleriho kniha navrhovala nový přístup k celému konceptu města.

„Soleriho představa architektury a ekologie v City in the Image of Man není pouhou ekovesnicí obklopenou přírodní scenérií,“ řekl Stein. „Je to město tak propojené, a tak komplexní, že uvnitř něj vzniká vlastní lidská ekologie. Uvažoval nad městem jako nad nejnovější formou života na naší planetě.“

Podle Steina měla kniha velký ohlas v architektonických kruzích, což mělo rok od vydání za následek uchycení jeho teorií, které mu umožnili zrealizovat své myšlenky ve formě živoucího experimentu. V roce 1970 Soleri společně s hrstkou studentů architektury položil základní kámen Arcosanti – města, které mělo pojmout pět tisíc obyvatel a stát se prvním experimentálním dílem arkologie.

Dnes je Arcosanti domovem pro méně než stovku obyvatel a jen malá část města z původního Soleriho plánu se dočkala dokončení. I přesto se ale projekt nedá označit za neúspěch. Naopak poukazuje na celou škálu problémů, se kterými se chtěl Soleri poprat svým radikálním přístupem k architektuře a územnímu plánování.

„Soleri konfrontoval americký sen velkých aut, budování cest, výstavby samostatných rodinných domů a praktiky velkorysé městské architektury,“ řekl mi Stein, když jsme se procházeli po Arcosanti. „Města jsou naším největším kulturním artefaktem a on chtěl od základů překopat celou městskou civilizaci.“

V dobách, kdy napříč Spojenými státy vyrůstala první obrovská nákupní centra, těsně předtím, než Reaganova ekonomická politika strany nabídky oživila americký konzumerismus, kázal Soleri o přednostech skromnosti a hospodárnosti, minimalismu a životních potěšeních, která si člověk za peníze nekoupí. Podle Steina je Soleriho mantra omezení v době neomezené expanze důvodem, kvůli kterému se jeho architektonické úvahy ve Spojených státech nikdy neuchytily. Zdály se neamerické.

Dnes se města stavějí v tenkých „vrstvách“ nad úrovní zemského povrchu, roztahují se do všech směrů bez většího zamyšlení nad tím, jak změní prostředí, do kterého se rozšíří. Města a budovy, které je tvoří, jsou v konečném důsledku poplatné myšlence zisku – duševní a emoční zdraví obyvatel města a dopady města na životní prostředí jsou druhořadými problémy.

Podle Steina začíná náš druh pociťovat následky bezhlavé městské výstavby. Například ve Spojených státech připadá pětina veškeré spotřeby energie na průmyslovou výrobu, z níž je podstatná část zaměřená na produkty pro běžný trh. Téměř třetinu spotřebovává dopravní sektor. Jak Stein bystře poznamenal, auta k této spotřebě přispívají velkým dílem i přesto, že je většina této energie využita k cestování uvnitř města místo meziměstské dopravy. Zbylých padesát procent spotřeby energie má na svědomí výstavba a údržba budov, které naše města tvoří. Většina této energie je elektrická, která se hojně využívá ke svícení a klimatizování obytných i užitných prostor.

Zároveň s tím pochází většina lidské energie z fosilních paliv, která jsou hlavní příčinou antropogenních klimatických změn. Tyto změny měly za následek mnoho zničujících dopadů na komunity po celém světě a podílí se na rozvoji dnešní městské kultury. Už více než polovina světové populace žije v městském prostředí a OSN popsala celosvětový trend stěhování se z venkova do měst.

V některých případech je tato urbánní koncentrace přímým důsledkem klimatických změn, které měly negativní vliv na zemědělství provozované venkovskou populací, v jiných byla práce farmářů nahrazena mechanizací. Vědci navíc předpovídají velký přesun populace z pobřežních oblastí do vnitrozemských měst s tím, jak začnou lidé utíkat ze čtvrtí ponechaných napospas záplavám a stoupající hladině moří. Jen ve Spojených státech by se na následky pobřežních záplav už na konci tohoto století muselo přesídlit přes 13 milionů Američanů.

Jinak řečeno, pokud se nám podaří vypořádat s následky klimatické migrace, budeme se muset zamyslet nad samotným konceptem města.

Soleriho přístup arkologie nabízí striktní alternativu k veličinám, které globální oteplování způsobují, a je řešením problémů, které změny působí. Upřednostněním velké hustoty zalidnění a úsporné městské přepravy se arkologie zbavuje požadavku na cesty a auta, která by je využívala. Tato města fungují na principu minimální spotřeby energie a jsou navržena tak, aby maximálně propojovala občany celého města místo toho, aby kolem určitých skupin populace vznikala ghetta, která brání spravedlivému přístupu ke zdrojům.

Soleriho myšlenka, že by město mělo fungovat jako nový typ biologického organismu, může znít jako vřeštění pološíleného umělce, který strávil až příliš mnoho času o samotě uprostřed pouště. Ale v posledních několika dekádách došla celá řada systémových teoretiků k podobným závěrům pomocí matematických výpočtů a fyziky.

V popředí tohoto nového modelu územního plánování je Geoffrey West, teoretický fyzik z institutu v Santa Fe, který strávil většinu své kariéry tím, že zkoumal, jak se dají efektivně zvětšovat biologické organismy i umělé systémy jako jsou právě města. Westovy poznatky vypovídají o tom, že příroda využívá matematicky vyjádřitelné organizační strategie tak, aby bylo řešení co možná energeticky nejefektivnější. Tato zjištění mohou sloužit jako návod pro lidskou výstavbu, kdybychom nad městy uvažovali jako nad biologickými organismy.

Stein vyzdvihoval Westovu práci, ale řekl, že si toto smýšlení v akademickém prostředí moc zastánců nezískalo. „Prozatím se nikdo z prostředí vývojové biologie na navrhování městské zástavby nepodílel,“ řekl.

V tomhle smyslu je nazývání Arcosanti „městskou laboratoří“ více než lichotivým eufemismem – je to živoucí experiment, který má konfrontovat řadu akademických disciplín otázkami o tom, jak mohou zužitkovat znalosti ze svého oboru ve vztahu k tomu, jak obýváme určitý prostor. Vedle souboru uměleckých událostí, jakou je třeba i hudební festival FORM, se v Arcosanti pravidelně setkávají vysokoškolští studenti v oborech sahajících od mediálních studií až po přírodopis, kteří se snaží posunout hranice arkologie ještě dál.

Dnes je Arcosanti tím nejbližším skutečnému arkologickému městu, s čím se můžete na území Spojených států setkat. Platí tedy, že většina arkologických pokroků vzniká jinde.

Stein mi řekl o australské konferenci, které se nedávno zúčastnil, jejíž tématem bylo probírání úvah o výstavbě takzvaných „ekoměst“. Konference přivítala několik set účastníků z celého světa, z nichž jen malou část tvořili Američané. Upozornil mě na hustě zalidněný Singapur, kde ekoměsto Tiajin slouží jako prvotřídní ukázka arkologických principů použitých ve velkém měřítku. Podobné projekty se s různou mírou úspěchu uchytily i jinde, i když jak poznamenal spisovatel Choire Sicha, většina takových projektů je v současnosti pozastavena pro nedostatek finančních prostředků.

Stein nepředstírá, že Soleri nebo Arcosanti drží v ruce všechny trumfy, pokud jde o řešení problémů naší planety spojených s životním prostředím. Podle Steina by bylo mnoho Soleriho myšlenek příliš drahých na realizaci. I přesto jsou ale nesmírně hodnotné, protože přináší nový způsob uvažování nad pochopením našeho vztahu s přirozeným prostředím budoucnosti.

Když jsme dokončili naši prohlídku po Arcosanti, řekl mi Stein, že nemá v lásce slovo „udržitelnost“, když se jedná o tento projekt. Jak řekl, důvodem pro to je, že Arcosanti se nesnaží udržet města, která jsme už postavili, ale snaží se zpochybnit předpoklady, které za jejich vznikem stojí.

„Místo toho mluvíme o přeměně, protože se musí udát obrovská změna v podvědomí každého z nás, abychom mohli to, co děláme, označit za udržitelné,“ řekl Stein. „Problémy, které před námi stojí, nevyřešíme tím, že si pořídíme další Toyotu Prius.“

Když jsem nastupoval do auta a vyrazil na svou pouť směrem k předměstí Phoenixu, nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem jel zpátky v čase. Viděl jsem toho odpoledne v Arcosanti budoucnost, ale desetiproudá dálnice se začala plnit auty večerní dopravní špičky a nekonečnou řadou reklam a semaforů, které útočily na mé smysly, a ta budoucnost mi přišla zase tak vzdálená, jako kdykoliv předtím.