POKE POKE POKE: ročenka českých kérek z obývaku

Ze sborníku POKE POKE POKE jsem nadšená hned z několika důvodů. Miluju věci udělaný pro radost i ty, jejichž forma vychází z obsahu a v neposlední řadě mě zajímá i tetování. Zeptala jsem se autorů, Tomáše Mitury z AVU a Štěpána Marko z UMPRUM na pár otázek.

VICE: Z jakého impulsu POKE POKE POKE vznikl?

Tomáš: Už několik let se se Štěpánem bavím o tom, že mu udělám kérku a on mě na oplátku časák s mýma věcma. Kérku ještě nemá, ale knížka se už vynořila.

Štěpán: Zárodek bych viděl tak rok a půl nazpátek, když jsme se bavili s Tomem nad jeho možným portfoliem, který bych mu zpracoval za kérku a co všechno by v něm mělo bejt, když se vlastně tetování věnuje čím dál tím víc, přestože diplomoval na AVU na malbě. V tý době jsme se navíc dozvědeli o možnosti podat si tam na edičním oddělení grant, spočítali si hrubý náklady na tisk, korektury a další a podali si žádost o 66 600 . Tolik jsme sice nedostali, ale dostali jsme dost na to, aby vzniklo to, co teď držíš v ruce. A pak, při dokončování Pokeu, nám přiklepli ISBN, který těma třema šestkama končí, takže v tom bude i trochu tý magie.

Tomáš: Taky mi přišlo, že je v našem okolí dost lidí, co se kérkama zabývají. Chtěli jsme se s nima více bavit a zmapovat jejich práci. Paradoxně se to daří víc až po vydání, protože na jeho základu teď budujeme nový spolupráce.

Co se z něj dozví člověk, který o mladé české tetovací scéně doteď nic nevěděl?

Štěpán: Něco určitě – dali jsme dohromady soubor otázek, širší škálu témat, který jsme buď sami dřív řešili a nebo si alespoň myslíme, že na ně určitě někdo z dotazovaných musel narazit: ti pak měli za úkol odpovědět na ty z jednotnýho musteru, ke kterým měli co říct. Témata se týkají například etiky motivů, prvního zkušenosti, procesu tetování a podobně.

Tomáš: Dozví se, že se nemusí soustředit jen na studia, kterých je třeba v Praze fakt hodně. Že si kérku může spíchnout doma sám anebo že je šílený, kolik dalších možností je, protože náš okruh stále známých tvoří jen nepatrnou částí tatérů. Dozví se, že některý z nich už zná z jiných oblastí kultury. Je tam dost malířů a studentů umění. Trochu mě mrzí, že tam se tam nakonec neobjevil jeden chlápek z Frýdku-Místku. Chybí mu zuby, doma si vaří vlastní barvy. Jeho věci jsou jako bolestivý vzpomínky na nepovedený drogový večírek. Tak třeba příště. Mrzelo by mě, kdyby se v tom nepokračovalo. I proto, že díky tomu poznáš opravdu zvláštní lidi.

Co překvapivého jste se během procesu dozvěděli vy?

Tomáš: Že na feťáky není spoleh. A jinak, že se dá zvládnout udělat sborník založený na dobrovolnosti autorů a otevřenosti, když se netlačí na termíny. Docela nudná odpověď, viď? Tvoje otázky dost připomínají ty naše. Jo a taky mě překvapilo, že z toho měli všichni aktéři takovou radost!

Štěpáne, moc mě baví technické zpracování magazínu. Povíš nám o něm ně co?

Štěpán: Pro začátek bych to asi rád vzal přes podtitul, kterej jsme si vymysleli: "fanzine outsalonového tetování". Samotnej žánr fanzinu má dost specifik, a nejsem si jistej, jestli už nejsme o trochu vedle, ale minimálně v pár bodech se tomu podobá. Poke Poke Poke není tištěný na kopírce nebo risografu, ale klasickým ofsetem v nákladu 200 kusů na těch nejzákladnějších papírech, co si dokážeš představit. Lesklá křída pro dvoubarevný fotky, paperbackovej papír pro černobílý fotky a textovou část. Obálka je z obyčejný lepenky, co je z druhý strany pěkně hnusně šedivá. Sice se to tváří jako vazba se hřbetem, ale uvnitř se skrejvaj obyčejný složky naskládaný na sobě a sešitý sponou jak sešit. Ta dvoubarevná část vznikla separací barev a převedením do černý a měděný přímý barvy, aby to bylo něčím ozvláštněný. V první řadě to ale srovnávalo kvalitu fotek na stejnou laťku, protože jsme dostali fotky od Instagramovejch a z mobilu až po profi fotky zrcadlovkou nebo na kinofilm. A ještě na konec: fanzine by měl sám o sobě slibovat další vydání, což je do budoucnosti trochu složitější otázka.

POKE POKE POKE nelze upřít velmi konkrétní zaměření. Jaký podobně zaměřený český fanzine byste uvítali? O čem byste si rádi přečetli, co byste si rádi prohlídli?

Tomáš: Marek Zeman teď chystá zine o lidech, punku, metalu a zlu. Objeví se tam rozhovor s Alexem Heirem, taky s borcem z newyorský kapely Haram, Blasphemy a Charlesem Mansonem. Těším se. První dva jsou navíc původní, což je na naše poměry dost raritní záležitost. Jo a bude tam rozhovor i se mnou.

Štěpán: Já si zase říkal, jestli by to nutně musel být zrovna fanzine. jestli by mě vůbec. Jako grafickej designér sbírám docela dost knih a magazínů ze zahraničí, co mě zaujmou třeba už jen svou formou a zpracováním zohledňující všechny současný možnosti, takže bych uvítal cokoliv zpracovanýho jakýmkoliv překvapujícím způsobem, ve kterém se odráží čistý nadšení, syrovost nebo prostě jen tvrdohlavos autora chtít zrovna takhle. Napadá mě třeba práce fotografa Václava Tvarůžku, kterýho jsem viděl na PechaKucha vol. 52 – 22.2.2017. Doporučuji si ho najít, mají to totiž pěkně zarchivovaný. Mělo to fakt silnej tah.

Tomáši, jsi editorem, ale zároveň jedním z dotazovaných. Tetuješ už přes 4 roky – tím pádem nám odpadá otázka, co tě k vydání inspirovalo. Spíše by mě zajímalo, v jaké fázi jsi na univerzální dotazník odpovídal ty sám a také, do jaké míry jsi své zkušenosti přenesl do jeho zformování?

Tomáš: Většinu jsem vymyslel, protože mám už něco za sebou, jak říkáš. I tak jsem odpovídal jsem s odstupem, jako bych je viděl poprvé. Bylo by jednoduchý nastavit si to dobře pro sebe, ale tak rafinovaně jsem to nebral. S odstupem se to navíc dělalo i proto, že se každý loudal s odpověďma a já ztratil chuť s kýmkoliv diskutovat.

Napadla tě po dokončení magazínu otázka, která tam měla být? Na co by ses dodatečně zeptal?

Tomáš: Tak třeba: Myslíte si, že bylo fajn udělat časák o DIY kérkách z grantu AVU?

A jak by sis na ní odpověděl?

Tomáš: Řekl bych, že je to jedno. Buď by to vyšlo takhle a nebo bych udělal Štěpánovi to tetování. Pak bychom to tiskli někde na xeroxu nebo u Kudlawerkstadt. Chtěli jsme to udělat tak či tak.

Překvapilo mě, kolik vašich kamarádů tatérů se tetováním živí – třeba Barbora Zelníčková. Další, Bronislava Tichá, se dokonce poohlíží po vlastním prostoru. Ačkoliv je výběr tatérů subjektivní a probíhal metodou tzv. sněhové koule, co z toho můžeme vyvodit? Jsou kérky žádané tolik, že najednou uživí více lidí?

Tomáš: Bronislava se poohlížela a možná, že už i prostor našla. Nepřekvapuje mě to. Tetování je podle mýho názoru opět trendy a lidi se poohlížejí po různých způsobech, jak si ztvárnit tu spoustu dojmů na svou kůži. Lidi z uměleckých škol měli vždy blíž k vizuálnímu zpracování čekoholiv, a kérky jsou přeci snadno dělat i doma, navíc se u toho můžeš opít a ve čtyřiceti si pak říct, jsem to ale debil, proč mám na noze brouka Pytlíka? Můžeme brát vážně lidi, co mají na rameni koblihu? Nevím, do jaké míry to však může člověka živit, když nemá dostatek lidí. Přijde mi, že někteří z nich zažívají i tohle. U mě je to taky tak, občas dělám několik věcí za týden a někdy dva týdny nic.

Všichni tatéři dostali společnou otázku: co si myslí o vytetovaném nápisu Never Give Up. Proč jsi ze všech možných klišé vybral zrovna tohle?

Tomáš: Vzpomněl jsem si na něj díky kamarádovi, co mě kdysi zasvětil do řemesla. Pracoval ve studiu a říkal, že je to jedno z největších klišé a že hned po něm je taky dost oblíbený "Life's a Struggle". Smáli jsme se, že nejhorší může být kombinace těchhle dvou. Myslím, že ho nikdo z dotázaných nikdy netetoval. netetoval. Klišé motivy jsou každopádně nedílnou součástí tohle světa. Kotvičky střídají mandaly, hodiny, tribaly a sovičky. Někdo prostě vidí v solárku nápad a tak si říká, že by to viděl i rád na sobě. Lidi se napodobují rádi. Myslím, že Poke tomu dá trochu jiný rozměr, protože si dost lidí naopak řekne, že tohle by si teda fakt nedali. Najdeš tam i třeba škorpióna. Ten mě hodně překvapil a jsem rád, že tam je.

Pokud vás POKE POKE POKE taky tak zaujal, opatřit si ho můžete třeba na pražské AVU.