Soundtrack zbytku republiky

Za třičtvrtě roku jsme sice stihli objet 8 měst, ale CD ani kazetu do auta jsme si koupit prostě nezvládli. O nějakém kabelu do mobilu ani nemluvím – objíždíme zemi, kde devadesátky nikdy neskončily a během plánování itineráře používáme fax jako hlavní komunikační nástroj.

Říká se, že rádia pouští málo současné tvorby – z toho, co jsme měli možnost slyšet, jí hrajou až moc. Naopak jsme se během přepínání s fotografem Lukášem Havlenou snažili najít něco, co už dávno známe. Nejčastěji jsme končili na Country Radiu a Radiu Blaník. To, co jsme nechali hrát, jsme si pak ve městě většinou pouštěli ještě jednou na jukeboxu, pokud se nám ho v daném místě podařilo najít. A teď si to můžete poslechnout i vy.

Do každého města dorazíme zpravidla den předem, většinou už za tmy. Ubytujeme se, porovnáme, kdo má hezčí pokoj a jdeme se ven projít. Někde už to známe, někde jsme úplně poprvé. Pokaždé je to velmi sváteční pocit, který nejvíce vystihuje a doprovází Marie Rottrová. Jsme večerem zhýčkaní stejně jako ona.

Tahle písnička mě nikdy moc nebavila. Jenže pak nám hrála během noční jízdy se staženým okýnkem na Twin Peaks apartmán karlovarskými serpentýnami, což bylo tak nezapomenutelné, že se tu objevit prostě musí.

Uherské Hradiště bylo až tak idylické, že jsme večer stihli koncert současně pojaté cymbálovky:

To, co hraje ve chvíli, kdy vjedeme do města, vždy dopředu vystihne, co tam zažijeme. Když jsme vjížděli do Uherského Hradiště, na které doteď vzpomínáme jako jednu z nejlepších zastávek, začala z rádia zpívat Věra Špinarová. Následující dny jsme ji slýchali všude a po celou dobu. A když jsem u jukeboxu chtěla přežít Pasohlávky, kam jsme pokračovali, pustila jsem si právě ji.

Zavírací na diskotéce v Pasohlávkách. DJ BoBo jsem viděla naživo, když předskakoval v roce 1996 Michaelovi Jacksonovi na Letné. Bylo mi sedm. A o více než dvacet let později ho slyším zrovna tady.

Rozpis skladeb, které hraje v pravidelných intervalech mariánskolázeňská zpívající fontána najdete vylepený třeba v hospodském skanzenu Arbo. To, že hráli Vangelis pokaždé, když jsme šli kolem, nebyla náhoda.

I když jsme ve městě tak hezkém jako je Znojmo, stejně nás to víc táhne do přilehlého bývalého hraničního přechodu Hatě – mezi bordely, růžové letadlo předělané na kavárnu, draky a pětimetrového rytíře. Co jiného by nám k tomu asi mělo hrát?

Baladu o holce, co přebrala, jsme i přes naše štěstí na vkusný věci slyšeli relativně nedávno – když jsme se vraceli domů ze Znojma. Lukáš si tam koupil svůj první baloňák v životě, vypadal jako komisař a chtěl hned všechno vyšetřovat. V Jihlavě, která následovala, jsme se snažili najít funkční jukebox právě kvůli Falcovi – bez úspěchu. Zachránilo nás až YouTube:

Vypalovačka, kterou hrají rádia překvapivě často. Díkybohu, aspoň něco krotí naši morbidní ironii. Roger Hodgson říká, že text nechápe nikdo lépe než právě Britové. Zajímalo by mě, jaká písnička představuje český ekvivalent –>

–> Doufám, každopádně, že to není tahle. Samozřejmě, že jsme ji dali nahlas a nechali dohrát. Po cestě na Čapí Hnízdo.

Čapí Hnízdo jsme navštívili těsně před volbami. Když jsme otevřeli všude poházenou knihu 14 rozhovorů o Andreji Babišovi (bez Andreje Babiše) a našli mezi osobnostmi našli Marii Rottrovou, ani jsme nemuseli čekat na výsledky, jak nám bylo smutno.

Při každém návratu do Prahy, kdy vyčerpaní a plní nových dojmů a zjištění míjíme nekonečno billboardů se státní vlajkou a filosofujeme o Zbytku republiky:

Když u brka po celém dni dojde Marie Rottrová a předháníme se v sebelitování.

Tohle prý hrálo po cestě do Liberce, který byl tak sudetsky-fenomenální, že jsme si za celou dobu nevzpomněli ani na autorádio, ani na jukebox.

Ta tu byla ještě před Průvodcem. S Lukášem se známe z jeho bývalého vršovického podniku Zenit. Od té doby pereme na devadesát. Bronski Beat zněli pokaždé, když jsme si dávali beersecco (pivo do skleničky na sekt). Zenit skončil z důvodů, které jde obecně shrnout jako „život“. A přesně ve stejnou dobu jsme jeli do Teplic udělat pilotní díl.

Pořád a navždycky.