Velikonoce

Proč se agresivní tradice mlátit ženy pomlázkou do dnešního světa nehodí?

Zeptali jsme se etnologa Petra Janečka, proč máme potřebu o Velikonocích bít ženy a proč jsou české tradice obecně tramatizujícím zážitkem.

by Hannah Saleh; photos by Veronika Švecová
29 březen 2018, 10:39am

Blíží se Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek. V naší zemi, která pravidelně vyhrává jak ateistickou hitparádu, tak tu s nejmenším přirozeným přírůstkem populace, je slavíme poměrně misogynním způsobem za domnělým účelem zvyšování plodnosti. Nejen na původ a význam údajně pohanské tradice pomlázky, ale i na další z dnešního pohledu kruté zvyky jsem se zeptala etnologa Petra Janečka, který působí na Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a ve své práci se zabývá výzkumem městských legend, fám a moderního folkloru. Například zkoumáním hospodských historek, strašidelných příběhů z dětských táborů či latrinálií, neboli nápisů na zdech veřejných záchodků.

„Velikonoce jsou dnes zajímavé ve své vymístěnosti. Všichni je slavíme, ale nejsme si možná úplně jistí, jaký by měly mít obsah. Česká republika je v evropském kontextu výjimečná v tom, že se během nich pořád dodržuje poměrně velká část zvyků, které chápeme jako lidové. To znamená pomlázka, polévání vodou, malování vajíček, kraslice a další,“ vysvětluje Petr Janeček v pracovně, kterou etnologové z Univerzity Karlovy s láskou zakonzervovali v její hnědé, normalizační kráse.

Na otázku, zda se skutečně slaví více na Moravě, odpovídá, že ano – z důvodu, že se tam obecně slaví více všechno v souvislosti s místními regionálními a lokálními identitami: „V některých oblastech je i dnes běžné chodit v kroji třeba na fotbalový zápas, protože se tím vyjadřuje určitý vztah k vesnici nebo regionu, a z tohoto důvodu plyne větší přístupnost ke slavení svátků, které by v Praze působily uměle, křečovitě a nepřirozeně.“

Za zvláštní zónu nikoho pak považuje střední Čechy, kde se, navzdory blízkosti hlavního města, dodržuje mnoho tradic včetně těch velikonočních. Nejen těm jsme provedli zběžnou revizi optikou roku 2018.

Odkud vůbec pochází tradice s pomlázkou? Proč se dodržuje?
Samotný název hovoří o pomlazení. Posvěcení nebo také rituální dotyk má dodat mladost a hlavně plodnost osobě, která je poplácána. Nevíme, kde se přesně vzala. Obecně se tvrdí, že pochází z předkřesťanské, pohanské doby, ale nemáme to jasně doložené. Zvyk by pravděpodobně zanikl nebýt státně socialistického režimu, který chtěl zbavit Velikonoce křesťanského, katolického obsahu. Mnoho tzv. starodávných lidových zvyků se tehdy podpořilo nebo někdy úplně vymyslelo.

Mohl byste uvést nějaké další příklady?
Například Vynášení smrti neboli Morany, kdy se loutka reprezentující zimu a zmar hází do potoka nebo se zapaluje. Hodně se rozšířila za první republiky, kdy se začala provádět trošku organizovaným způsobem na základních školách. Je těžké mluvit o něčem jakožto čistě starém nebo pohanském. Vždy to tak nějak existovalo, a vždy se to revitalizovalo v určitém období.

Lze za tímhle počínáním, ať už první republiky nebo komunistického režimu, hledat snahu o sekularizaci?
Málokdo z etnologů se to odváží říci otevřeně, ale já myslím, že určitě. Velikonoce byly původně o křesťanské zvěsti. Až od konce 40. let se cíleně pracovalo na zdůraznění pomlázky a kraslice.

Mluvil jste o rituálním doteku a pomlazení, což zní skoro až něžně. Praxe je však taková, že koledníci většinou nikoho moc nešetří. Spoustě expatů, se kterými jsem se bavila, připadá absurdní, že se u nás o Velikonocích mlátí holky. A nejen jim.
Na tohle téma se vedou velké diskuze už od 90. let; v poslední době čím dál víc. Nepatřím k nekritickým zastáncům tradic. Někdy vznikly a někdy zase zaniknou. V posledních desetiletích se objevila specifická násilnická velikonoční kultura mladých mužů v místech, kde se Velikonoce tradičně slaví, což je nejen Morava, ale třeba i Slovensko. Znám dost případů dívek z menších vesnic, které měly skutečné trauma z toho, že na ně naběhla banda opilých šohajů s pomlázkami a zmlátila je. Myslím si, že by mělo dojít k diskuzi a přístup přehodnotit, protože se v tomto agresivním pojetí do dnešního světa opravdu nehodí. Je to do značné míry strašlivě patriarchální a genderově nevyvážená tradice.

Jaký má v dnešní době smysl její dodržování?
To je spíše otázka na ty, kteří ji dodržují. Tradice vytváří symbolická pouta s minulostí. Často je přitom umělá nebo vymyšlená. Ty naše jsou často konglomerátem těch starých, archaických a jejich revitalizace ve 20. století. Naši předci v 16. století možná vůbec neběhali s pomlázkami a nikoho dnešním bezduchým způsobem nemlátili – nebo o tom víme jen velmi málo. Tradice jsou důležité pro pocit kontinuity a sounáležitosti, což podporuje kolektivní i individuální sebevědomí. Na jednu stranu tak přispívají ke společenské stabilitě, na stranu druhou zase k nacionalismu nebo šovinismu. Člověk může mít z jejich dodržování dojem, že je lepší, než ti, co takové tradice nemají, anebo mají nějaké jiné.

Není to však úplně černobílé. Dá se říct, že v dnešní době k nim zaznamenáváme větší obrat, což souvisí s únavou z globalizace. V 90. letech nebo ještě na začátku milénia neměl zájem o nějaké lidové tradice, zvyky a kroje třeba u nás v Praze z mé generace studentů etnologie téměř nikdo. Tehdejší společnost byla kosmopolitní, liberální, proevropská, globalizovaná a tyhle věci byly vnímány jako něco souvisejícího s minulostí a komunismem. Dnes je to úplně jinak, na největší folklorní festival ve Strážnici na Moravě jezdí velké množství teenagerů a mileniálů.

Nemůžu se nezeptat, jestli náhodou tahle nová vlna zájmu o český folklor není politicky motivovaná a nesouvisí s nacionalismem?
Myslím, že taková tendence tam zatím není, na rozdíl od Polska, Slovenska nebo Maďarska, kde je folklor s nacionalismem a xenofobií často de facto spojený. Český postoj k folkloru lze vnímat jako rezervovaný, neboť tento národ podle mne nevznikl z vesnických chaloupek, jak se traduje, ale z maloměsta. Jsme národem vzešlým z maloměstských obchodníků, lékárníků, učitelů, lidí, kteří se usilovně snažili stát buržoazií a střední vrstvou. Naše ideologie není úplně lidová. Příliš to tam nevidím, i když na temných zákoutích internetu najdete voliče SPD nebo jiných extremistických stran postující postavičku v kroji.

Od Velikonoc bych se ráda přesunula třeba k čertu a Mikulášovi. Nejsou české tradice až zbytečně zlé? I tahle přeci způsobuje v určitých případech trauma.
Tradice měly obecně za úkol traumatizovat. Velkou část z nich tvoří přechodové rituály, které mají člena kolektivu formovat do určité identity. Vznikaly na vesnicích v malých komunitách s omezeným rozhledem, kde se po všech vyžadovala konformita vycházející z mustru, který konvenoval s patriarchální společností, s křesťanstvím a s přísně hiearchickým sociálním rozvrstvením. To znamená, že v takové společnosti většinou nezbývá žádný prostor pro svobodomyslnost. Čert a Mikuláš také disciplinují. Vybavuju si, že když mi bylo pět let a zlobil jsem, vzal mě čert fyzicky do pytle a odnesl mne v něm do sklepa. Přežil jsem to ve zdraví, i když jsem se bál. Moje generace měla pocit, že střet s drsnější realitou nebo imaginární krutostí je v pořádku. Dnes se společenský konsenzus posunul a podobné zacházení s dětmi se vnímá negativně.

Tím by ale seznam děsivých tradic vůbec nemusel končit.
Paradoxně si myslím, že nejvíce traumatizujícími svátky jsou dnes Vánoce, byť spíš sociálně, nebo sociálně-psychologicky. Plno lidí je nesnáší kvůli špatným vztahům s rodinou a nezbytné přetvářce na jeden den v roce. Připadá mi, že tahle sociální faleš lidem vadí daleko víc než fyzický teror o Velikonocích. Vánoce jsou koneckonců spojené s nejvyšším počtem sebevražd. Je přeci mnohem horší se zabít než dostat pomlázkou.

Vánoce jsou ze své podstaty velmi znásilněným svátkem. Pohanské rituály se řídily přírodními cykly a zima logicky vybízela ke klidu. Uměle stanovený konec roku s sebou nese deadliny v pracovním životě a spoustu příprav, uklízení a nakupování v životě osobním.
Jestli byl nějaký svátek v minulosti opravdu děsivý, tak paradoxně právě Vánoce. Období před zimním slunovratem s sebou přináší nejdelší noci a nejkratší dny, což byla doba, kdy zlé síly, démoni a duchové předků vystupovali do našeho světa. Okolo adventu se objevovala spousta maskovaných postav. Zbyl nám už jen čert a Mikuláš, ale slavili se i Lucie, Barbory, Ambrožové a Perchty, často v podobě děsivých masek typu beraní lebky nošené na kůlu, které symbolizovali zlé síly zimy a temnoty, až Štědrý den byl konečně pozitivní. Právě proto byly Velikonoce oslavou života. Krutost byla tehdy vnímaná jinak, když se ostatně podíváte na lidový humor, ten je krutosti doslova plný.

Existují nebo vznikají tradice nové?
Samozřejmě, vznikají, nebo spíše tak napůl. Třeba masopusty, ze kterých se po roce 1989 stala obrovská věc. Ne, že by se neslavily předtím, ale v posledním čtvrtstoletí nastal jejich obrovský boom. Narazíme na něj skoro v každé obci i pražské městské části, kde zanikly už před válkou. Dále pak pálení čarodějnic. V 90. letech jsem zažil v západních Čechách pár mých vrstevníků, kteří vyšli na kopec, kam si vzali lahváče a pálili staré pneumatiky. Dnes na něj narazíte všude, i ve městech, kde se děti oblékají do kostýmů čarodějnic.

Tzv. čarodějnice byly ve skutečnosti ženy, které se vymykaly představám tehdejší společnosti tím, že byly vzdělanější, nezávislejší, žijící v souladu s přírodou a často neprovdané, jako třeba léčitelky a bylinkářky. Proč se jejich upálení slaví?
Narážíte na upalování čarodějnic v raném novověku, které probíhalo přesně, jak popisujete. V tomhle případě však čarodějnice představují spíše abstraktní síly, které škodí hlavně dobytku a polím a obecněji i společnosti jako celku, proto se mají pálit. Zvyk nebyl nikdy spojený s konkrétními lidmi, existoval ještě před reálnými čarodějnickými procesy.

I přesto se dnes pálí reálná figurína. Ačkoliv by mělo jít o zbavení se abstraktních, negativních sil, má oběť ženskou podobu.
Ano, ale tohle jsme vymysleli až my, protože žijeme ve velmi vizuální kultuře. Na pálení čarodějnic tam tak dnes musí nějaká být. V minulém století se během pálení čarodějnic pouze dělaly ohně nebo zapalovala košťata, která se vyhazovala do vzduchu, aby se imaginární čarodějnice shodila. Ty, které se pálí teď, připomínají svými špičatými, původně protestantskými puritánskými klobouky, čarodějnici angloamerickou. Jde o to takový divný, postmoderní, globalizovaný mix.

Na dnešní podobu tradic má tedy vliv přechod z orální kultury na vizuální?
Dnešní kultura je i díky internetu velmi vizualizovaná. Kdybych si dnes vymyslel svátek vodění slonů, tak se tam slon prostě musí fyzicky objevit. V 19. století by asi stačil imaginární. Jsme zaměření na zpodobnění a materializaci, dříve hrála větší roli fantazie i skutečnost, že lidé neměli na vizualizaci mnoha věcí prostředky ani čas.

Má proměna společnosti a jejích potřeb vliv i na to, jaké svátky se znovu revitalizují?
Jde o sebepotvrzující rituál i o určité vytváření imaginární komunity. Třeba na roztockém Masopustu můžeme pozorovat velký vliv gentrifikace. Organizuje ho mimo jiné i kreativní třída z Prahy a okolí, což poznáte podle masek i hudebních preferencí. Stejně tak se liší žižkovský od toho na Jižním městě. Vesnické masopusty jsou zase o něčem jiném, organizují je například dobrovolní hasiči nebo myslivci a jde o reálnou komunitu a utužování sousedských vztahů.

Napadají vás ještě nějaké tradice, které se formují z vnitřní potřeby člověka?
Jeden čas bylo populární tzv. vynášení Santy Clause jakožto vyjádření odporu proti globalizaci. Loutka nebo člověk v přestrojení se buďto hodili do popelnice nebo dokonce zapálení do Vltavy. Pěkně násilnická reakce na to, že vnikl do prostoru, kde vládne Ježíšek, o kterém ale nevíme, jak vypadá. Podoba dítěte v jesličkách, která funguje v Německu, se u nás tolik neujala. Dokonce i Česká pošta uspořádala akci, kde hledala podobu Ježíška. Je těžko definovatelný absencí vizuální podoby. Opět jde o vizualizaci. Každý ví, jak vypadá Santa Claus, protože ho definovaly především reklamní kampaně Coca Coly ve 30. letech.

Také jsem zaznamenal, že se vrací Vítání občánků nebo Vítání dětí, které zavedl komunistický režim, ačkoliv v nějakých podobách probíhalo už před válkou. Po roce 1989 se zavrhlo, ale znovu se vrací, protože jeho potřeba reálně existuje. Zůstává otázka, jestli jde o jakousi nostalgii nebo ostalgii, nebo zda se týká potřeby přechodového rituálu, kdy je dítě uvedeno do společnosti. Většina Čechů je ateistická, tudíž nepraktikuje křest ani biřmování, ale tohle roli křtu plní. Zavádí se to dokonce i na ultrakonzervativních (ve smyslu antikomunistických) městských částech jako třeba na Praze 6.