Fotbalový šampionát v Brazílii je průser v džungli

Amazonia Arena ve městě Manaus v Brazílii

Mistroství světa ve fotbale začne za méně než 100 dní. V prvním utkání vyzve pořádající země na velkolepém stadionu Arena de São Paulo s kapacitou 64 000 osob Chorvatsko. Už je téměř slyšet samba. Problém je v tom, že stadion v největším městě a v největší mocnosti Jižní Ameriky není dokončen. Arena de São Paulo má být jedním z 12 nově vybudovaných či zmodernizovaných stadiónů, které brazilská vláda přislíbila, když se jí dostalo onoho privilegia hostit největší sportovní událost na planetě. Ačkoliv jsou oficiální čísla neznámá, podle odhadu přesáhne celá událost rozpočet o 300 procent a bude stát pravděpodobně 4 miliardy dolarů. Jasně, v porovnání s padesátimiliardovou zimní olympiádou Vladimira Putina v Soči je to jenom kapesné, ale na zemi, kde 16 miliónů lidí vydělává méně než 30 dolarů měsíčně, je to docela slušné kapesné.

Napadlo vás někdy, co se děje se všemi těmi fotbalovými svatostánky, když šampionát skončí? Některé z těchto dvanácti měst mají své vlastní, prvoligové týmy, jako například São Paulo s jeho legendárním týmem Corinthians, které budou stadion využívat jako svůj domácí. Lidé v jiných městech si ovšem razantně stěžují, že jsou také nuceni platit účty a tyhle „bílé slony“. Ani Brasília, brazilské hlavní město, ani Cuiabá, město na středozápadě země, nemají prvoligové týmy, avšak ani jedno z měst nečelí takovým problémům tak hlasitě jako ve dvoumilionovém městě Manaus uprostřed amazonského pralesa.

V Manaus vláda zbořila perfektně funkční stadion týmu ze 4. ligy (který je pořád dvě úrovně nad Gambrinus ligou), aby vytvořila stadion za 290 milionů dolarů plný luxusních skyboxů. Pravá absurdita Arena Amazonia, jak se stadion schopný pojmout 42 000 lidí jmenuje, tkví v tom, že je stále ve výstavbě.

Většina stavebního materiálu pro Arena Amazonia totiž pochází, a teď čtěte pozorně – z města jménem Avieto, které je v Portugalsku. Manaus je totiž natolik odlehlé místo obklopené pouze miliony čtverečních kilometrů džungle, že nemá cesty, po kterých by bylo schopné přepravit tuny ocele a dalšího těžkého vybavení. To znamená, že miliony dolarů ve stavebním materiálu musí být dopraveny přes Atlantik a osm set mil po Amazonce. Mezi materiálem jsou i speciální, horku odolné, plastové židle a lasery, které hřiště perfektně zarovnají ještě předtím, nežli na něj je položen importovaný trávník. Fakt, že to celé má posloužit pouze pro 4 zápasy, vede některé lidi ke srovnání s okázalou Manauskou operou, která je natolik nesmyslná, že byla předlohou pro Herzogův film Fitzcarraldo.

Centrum města

Strávil jsem v Manaus pár dní. Je to přátelské město plné chutných ryb, výborných barů a nesnesitelné dopravy. Bydlel jsem v domě mého kámoše na předměstí. Pozval mě, abych šel s ním do jeho práce v manauské radnici a užil si tamní klimatizaci a přístup k Wi-Fi. Jak jsem tam seděl, městský radní jménem Wladimir José vešel do místnosti. Zeptal jsem se ho, co si myslí o mistroství světa v Manaus. Uvedl několik pozitivních ekonomických důsledků jako například vytvoření 4,5 milionu pracovních míst za poslední tři roky. „Hodně lidí si na šampionát stěžuje,“ říká, „ale musíte se podívat na ekonomické výhody, které z něho plynou. Vláda posledních deset let podporovala stavební průmysl, aby v něm vzniklo více pracovních míst, a tato strategie se osvědčila. Tenhle stadion v Manaus vytvořil 3 000 pracovních míst. Na rozdíl od jiných stavebních projektů, které jsou splněny relativně rychle, tenhle zabral tři a půl roku. Další věcí pak je turismus. Doufáme, že se Manaus díky Mistroství světa proslaví a více cizinců sem zavírá i po jeho skončení.“

Později jsem navštívil Cicera Custodia, prezidenta dělnických odborů státu Amazonie. Zeptal jsem se ho, v čem on spatřuje benefity stadionů pro lokální ekonomiku:

„Byla to strašná zkušenost. Takže za prvé: většina dělníků ani nebyla z Manaus. Okolo 60 nebo 70 procent z nich sem bylo přivedeno z jiných států země, například Bahii (severovýchod Brazílie).  Někteří z nich dokonce ani nedostali jízdenku zpět domů. Náš odbor nakonec musel stovkám z nich jízdenky koupit! Navíc se všemi těmi penězi, které se do téhle věci investují, by si člověk myslel, že stát zaplatí aspoň trochu víc než průměr, ale oni zaplatili podle zákona tu nejnižší možnou mzdu. Taky řekli dělníkům, že budou mít dobré ubytování, ale když jsme na to místo dorazili, našli jsme jich dvanáct, jak se mačkají v jedné místnosti. Pracovní podmínky také byly příšerné. Museli pracovat i neplacené přesčasy a jejich mistr je neustále šikanoval. Problémy byly i s bezpečností dělníků. Tři lidé zemřeli během pracovních nehod. Pokaždé, když se to stalo, jsme přestali pracovat. Když zemřel ten poslední, začali jsme stávkovat a vláda nás konečně začala poslouchat. Podmínky se zlepšily, ale bylo už příliš pozdě. Škody už byly napáchány.“

Poobědval jsem nějaké smažené arapaimy v chatrči na okraji dvě mílé široké řeky Rio Negro. Procházel jsem se po přístavu. Je neuvěřitelné, že i 800 mil po proudu Amazonky je řeka stále natolik hluboká, že v ní mohou kotvit lodě. Z Manaus se stalo město po horečce kaučukovníku na konci 18. století, a tak je tu několik starých vil a skladišť roztroušených  mezi mrakodrapy  v centru. Je to divné a fascinující zároveň sedět tam, potit se ve vlhku džungle uprostřed obrovského města, když při pohledu na druhý břeh řeky nevidí člověk nic jiného než stromy. Potkal jsem se svým kámošem v baru jménem Armando. „Tohle je legendární bar, kde sedávali básníci a radikálové během vojenské diktatury. Má i svůj vlastní karneval. Je tu teď trochu moc turistů, ale i tak je to pořád jeden z mých oblíbených barů, tak si pojďme dát pivko. Pozval jsem svého kámoše Vasca.“

Výhled na Rio Negro

Ukázalo se, že jeho kámoš, Vasconcelos Filho je jedním z členů Manua‘s People Cup Comittee. Cup Comitee jsou velmi organizované skupiny společenského hnutí akademiků a aktivistů. Členy jsou obyvatelé všech 12 měst, ve kterých se bude šampionát konat, kteří už několik let pozorují FIFA a státní aktivity týkající se mistroství světa. Byli důležitou součásti pouličních protestů z minulého roku. Nejsou proti šampionátu jako takovému, ale nelíbí se jim způsob, jakým ho organizuje FIFA a brazilská vláda. Jejich heslem je: „Šampionát pro koho?“ a stěžují si na nucená vystěhování a zvyšování cen lístků, díky kterému se chudší lidé na stadion vůbec nedostanou. Zeptal jsem se ho, co si myslí o současné situaci v Manaus.

„Ze všeho nejdřív se neuskutečnilo tisíce naplánovaných, avšak nucených vystěhování. To by nám jindy udělalo velkou radost, ale důvod, proč se to nestalo, byl ten, že guvernér nedodržel slib a nepostavil nový systém hromadné dopravy. Touhle dobou tu měla  být úplně nová nadzemka a systém rychlých autobusů. Třetina rozpočtu měla jít na zlepšení infrastruktury a sám vidíš, jak to tady vypadá. Doprava je pořád obrovský problém. Takže jaké je dědictví toho všeho pro nás? Budeme platit půl milionu brazilských reálů (4,3 milionů korun) měsíčně za údržbu stadionů a vláda stále nepřišla s řešením, co s nimi, až šampionát skončí. Bylo to nesmyslně velké číslo utracených peněž, obzvlášť, když je tu mnoho jiných důležitých problémů, na které se podobné peníze mohly vydat.“

„Dalším problémem je, že půl milionu reálů si stát půjčil od státní banky a Brazilcům tak bude trvat příštích 30 let, než tu půjčku splatí. Navíc tu máme problémy se sexuálním zneužíváním a obáváme se, že se všemi turisty se to jenom zhorší. To samé s dětskou prostitucí a obchodem s lidmi, další dva obrovské problémy. Vítáme turisty, ale nechceme, aby se naše město stalo destinací mezinárodního sex turismu.“

Manaus je unikátní a fascinující město a já doufám, že se svět o tomhle městě dozví víc. Brazilská vláda hodně utrácí, ale brazilská ekonomika je na tom dobře a pravděpodobně si to může i dovolit. Tak jako tak je Arena Amazonia kolosální zbytečnost. V JAR rostou hlasy za zbourání stadionů postavených pro Mistroství světa v roce 2010 a to obzvlášť ve městech, která nemají prvoligové týmy. Důvod je jasný: vysoké náklady na údržbu. Zajímalo by mě, jestli se za rok stane to samé v Manaus.