Muž z popela: nejšpinavější člověk Evropy
fotky

Muž z popela: nejšpinavější člověk Evropy

Martin Watch už téměř čtyři roky v rámci svého projektu JEDINEČNÍ fotografuje osobnosti, které jsou výjimečné nejenom svým vzhledem, ale také svým životním stylem a osobní filozofií.
15.5.17

Jednou z nejvýraznějších a nejrozporuplnějších osobností je Ludvík Doležal, v Čechách známější pod přezdívkou „Muž z popela", který byl servery Daily Mail a The Mirror titulován nejšpinavějším mužem Evropy. Martin popisuje zákulisí celého fotografování.

Zapracovala náhoda a souhra okolností a můj kamarád, který pracoval pro jednu regionální televizi, mi řekl o jakémsi Ludvíkovi, který žije uprostřed polí za nějakou malou vesnicí. Prý vše, co najde, spálí a vypadá jak čert. Moje zaujetí přerostlo v posedlost a rozhodl jsem se tohoto člověka portrétovat za každou cenu. Problém byl v tom, že jsem se s ním nemohl žádným způsobem navázat kontakt, jelikož neměl pomalu ani základní věci k životu. Tak jsem se jednoho dne sebral a odjel vlakem zcela naslepo do vesnice Skřivany, kus cesty za Chlumcem nad Labem, a doufal jsem, že ho tam někde najdu.

Reklama

Přešel jsem celou vesnici a došel k rozlehlým polím, které byly z jedné strany ohraničeny rozsáhlým lesem a druhá strana byla do dáli jen samá pole. Dorazil jsem k cestě, která měla údajně vést přímo k Ludvíkovi. Byla to omlácená asfaltová cesta lemovaná vysokými topoly a roštím, která vedla samotným středem jednoho z rozlehlých polí. V ten moment začalo foukal a nad hlavou mi prolétlo pár vran. Vypadalo to jako scéna z Tarkovského filmu.

Se zvědavostí a dávkou smíšených pocitů jsem došel nakonec cesty a vidím menší špinavý rybník, vedle něj staré hospodářské stavení a na druhé straně přes cestu dva hodně chátrající rodinné domy bez střech. Netušil jsem jak ho tam mám hledat, nevěděl jsem jestli tam vůbec někde v okolí bude. Napadlo mě, že bude určitě něco shánět na podpal a že bude určitě mlátit sekerkou. Skutečně jsem zaslechl nějaké zvuky, a dle nepravidelných ran jsem Ludvíka našel. Stál na jedné malé stříšce uprostřed rozpadlého stavení a snažil se vysekat malý trám z probořené stříšky. Na nic jsem nečekal a okamžitě jsem na něj vyhrkl: „Dobrý den, jsem Martin Watch. Fotograf. Rád bych si vás nafotil. Myslíte, že by to bylo možné? Něco sem vám přinesl." A nabídl jsem mu igelitku s rumem a cigaretama jako uvítací dárek. Seskočil ze stříšky, podíval se na mě a říká :" To ste moc hodnej. Zrovna před čtrnátci dnima mě tady točil nějakej kluk a pak přijela ještě nějaká ženská." Vyrazilo mi to dech, neočekával jsem, že o Ludvíka bude takový zájem.

Ludvík byl neuvěřitelně výřečný. Mluvil o historii toho stavení, o Skřivanech, o těch dvou omlácených rodinných domcích, jak byl na učňáku na opraváře zemědělských strojů, o tom jak mu moc neslouží zdraví, o svém kole, jak chodí do vesnice na nákup a kde všude shání věci na podpal, jak v zimě přežívá, co všechno má v plánu a o mnoha dalších věcech. Měl toho opravdu hodně co říct - ale vůbec nemluvil o tom proč žije zrovna takovým způsobem.

Byli jsme ve spodním patře jednoho z domů, v místnosti kde přebýval. Dříve „bydlel" ve stavení, ale jednou ho nešťastnou náhodou celé podpálil a teď už tam být nechce. „ Je to tam nebezpečný, je narušená statika. Už si tam občas jen něco vezmu," dodává. Místnost byla silně očouzená a zem pokrytá zhruba 40-ti centimetry popela. U krbu plápolal malý ohýnek, v rohu měl položené láhve s pitnou vodou, staré otřískané rádio a poničený kýbl. Většinou mají lidé bez domova poměrně dost různých věcí, ale on neměl vážně skoro nic.

Ukazuje, jak si leze do výklenku vedle krbu. „Když je velká zima a já zatopim, tohle malý místo je krásně vyhřátý," popisuje . „Když jsou uhlíky už skoro vyhaslý, ale ještě teplý tak si do nich lehnu a hřeje mě to dál."

Reklama

Šli jsme se podívat do druhého patra. Schody byli dost nestabilní a celé mezipatro vypadalo v dost nebezpečném stavu. „Je tu všude spousta práce. Třeba támhle jsem musel celou tu zeď očistit. Byla strašně očouzená a štvali mě ty dráty," ukazuje na polorozpadlou zeď a dodává „Když mě to tady přestane bavit, tak se seberu, jdu na vlak a jedu domů." Zarazil jsem se. „Proč žijete takhle, když se máte kam vrátit?" V tom nastalo hrobové ticho. Neměl jsem pokládat tak přímou otázku. Ludvík zarytě mlčel, ale po pár minutách z něj vypadlo :"…a ten barák vedle ten patřil mýmu švagrovi. Pak se rozved a nějak se to všechno zhroutilo. Teď se o tady o všechno starám."

Prohlídka pokračovala s já jsem nepřestával být překvapený. Vyšli jsme ven z domu a on ukazoval na rozlehlá pole a na velkou betonovou kóji, která byla určená pro dobytek. Stál v jejím rohu, vyprávěl opět o bývalé historii celé usedlosti a já pořídil fotografii, která ho dokonale vystihla. Ludvík stojí v rohu mezi dvěma ošuntělými betonovými zdmi. Pod ním sytě zelená tráva, nad ním modré nebe a on se dívá pohledem vzhůru. Dokonale to vyjádřilo jeho ambivalenci, která prostupovala celou jeho osobností.
Ludvík se totiž pro tento způsob života rozhodl zcela dobrovolně. Fascinace ohněm a spalováním byla natolik veliká, že se jí úplně poddal.

Na první pohled vypadal jako král všech pobudů, ale byl to inteligentní člověk s dobrým mluveným projevem, který vás nebral jako obtíž, ale jako milé zpestření dne. Měl radost, když jsem měl zájem o to, co dělá, protože on to vše bral jako svou „práci".

Reklama

Jeho přístup k životu byl pozitivní i přesto, že žil dobrovolně v naprosto otřesných podmínkách. Vůbec se nejednalo o žádného pomatence, naopak mě překvapilo, jak měl vše dobře srovnané, i když bylo patrné, že už tam úplně sám uprostřed polí žil opravdu dlouho.

O svém životním stylu nechtěl moc mluvit, ale když jsem se šikovně zeptal a komunikoval v náznacích, bez problému odpověděl. Byla to trochu taková hra. Seznámili jsme se ten den, strávili jsme spolu pár hodin a on se ke mně choval jako starý kamarád.

Fotografování celkově trvalo dva dny a za tu dobu jsem měl možnost poznat muže, který byl chodícím paradoxem. Celé setkání završil velmi zvláštní moment. Když jsme se rozloučili a já pomalu odcházel, tak mě zastavil a do ruky mi dal malinkou, trochu otřískanou starožitnou vázičku a s úsměvem dodal: „ Nedávno sem jí tu našel v polích. Ta je pro vás - na památku." Kouknu se na pana Doležala, kouknu se na tu vázičku a v ten moment mi dojde, že jsem právě dostal dárek od člověka, který nemá krom toho, co kde vyhrabe na podpal a pár krámů, vůbec nic. Byl to velice zvláštní pocit. Setkání, které bylo v mnoha směrech zarážející a nepochopitelné, ale na druhou stranu obohacující a svým způsobem velmi pozitivní. Ambivalence byla prostoupena nejen Ludvíkovou osobností, ale vším co sem kolem fotografování Ludvíka zažil.

Bohužel koncem roku 2016 pan Doležal zemřel na zdravotní komplikace spojené s dýchacími cestami. Byl nejvíce známý svým podivným vzhledem a zál, ale krom obyvatel Skřivan ho nikdo jiný neznal jako vřelého a přátelského muže. Fotografie, které jsem pořídil, jsou komplexním portrétem tohoto po všech stránkách výjimečného člověka.

Výběr fotografií Martina Watche z projektu JEDINEČNÍ si můžete prohlédnout v malém sálu galerie Artinbox v Perlové ulici do 26. Května. 2017