Poslední španělské jeptišky si nežijí zas tak zle

Tradiční katolické jeptišky, ženy, které se zapřisáhly cudnosti, chudobě a oddanosti, žijí v ženských klášterech s minimálním kontaktem s vnějším světem. Nicméně tato pravidla se poslední dobou lehce zmírnila a výborným příkladem modernizace Katolické církve je pět jeptišek, žijící v klášteře Svaté Kláry ve španělském městě Tolosa.

„Před svou smrtí papež Jan Pavel II. umocnil kláštery s tím, že mohou volně regulovat svá pravidla. Takže v dnešní době si užíváme mnohem větší kontakt s vnějším světem, než jsme byly zvyklé. Na druhou stranu neodcházíme, kdy se nám zachce. Jdeme ven, například když potřebujeme nakoupit léky, potraviny, či navštívit naše rodiny. Střídáme se, ale většinou nevnímáme potřebu klášter opouštět. Náš život zde je službou Bohu. Jsme tu šťastné a žijeme v poklidu," vysvětluje Matka představená Micaela Urroz.

Je přirozené, že se lidé z města zajímají o život jeptišek Svaté Kláry: „Někteří lidé se nás ptají, zdali se tu nudíme. Nuda? Tohle slovo neznáme," dodává Sestra Micaela se smíchem. Jeptišky mají většinou velice přísný a naplněný program. Probouzí se v 7:30 a kolem 8 hodiny již pořádají mši pro veřejnost. V 9 hodin se věnují modlitbám, předtím než se odeberou ke snídani.

Matka Abatyše Micaela žije v klášteře ve městě Tolosa přes 17 let. „Narodila jsem se v malé vesnici, kde jsem žila do svých 18. Poté jsem se vydala pracovat jako služka do Francie. Vždycky jsem měla ráda jeptišky. Když jsem byla malá, oblékala jsem se jako ony a pózovala před zrcadlem. Chtěla jsem se jednou stát. Ježíš Kristus pro nás zemřel a já si nedovedu představit lepší způsob jak mu poděkovat, než že věnuji svůj život službě jemu. Láska je splácena láskou," usmívá se Sestra Micaela, i přesto, že si pamatuje své obtížné začátky. „Celý jeden den a půl jsem brečela, když jsem se přidala do kláštera, ale dnes vím, že to byla správná volba a jsem velice šťastná.

Po mši a modlitbách se jeptišky shromáždí v jídelně, kde snídají. „Snídáme každý den v 9:30 – velice jednoduché jídlo: mléko a chléb. Po snídani, když uklidíme nádobí, máme volno do 11 hodin a děláme vše, co nám v danou dobu přijde vhodné udělat. Většinou si uklízíme pokoje, čteme, nebo se jdeme projít. V 11 je čas pracovat. Každá z nás má na starosti jiný úkol, ale pokud na nás čeká nějaká neobvyklá záležitost, děláme ji spolu. Jako třeba pečení zákusků na výjimečné události. Jako Matka Abatyše reprezentuji náš klášter a mohu učinit nějaká rozhodnutí bez projednání s ostatními sestrami, ale to se málokdy stane, protože fungujeme jako skupina. Ta nejdůležitější rozhodnutí vždy děláme pospolu."

Sestra María Rosario má na starost čistotu kláštera: „Je mi 81 a žiji v tomto klášteře přes 61 let. Jako malá bych si nedokázala představit, že budu jeptiška. Do mých 20 let jsem žila jako každý jiný mladistvý. Pracovala jsem jako uklízečka, dokud jsem nezačala pociťovat potřebu stát se řádovou sestrou. Neměla jsem sebemenší problém se svým novým životem. Líbil se mi okamžitě."

V té době byl klášter přeplněný: „Tehdy nás tu bylo 40 sester. Dnes je nás 5. Nemám ponětí, co se stane, až tu jednou nebudeme, protože není dostatek mladých sester, které by nás nahradily. Většina klášterů se dnes zavírá," dodává sestra María Rosario.

Žehlení, úklid, zalívání květin. Sestry se musí postarat o pořádek svého kláštera.

Sestra María Lourdes Jáuregi je zodpovědná za žehlení a skládání oblečení. „Když mi bylo 10, opustila jsem školu a pracovala jsem jako chůva a uklízečka v hotelu po několik let. Ve 23 letech jsem se rozhodla stát se jeptiškou. Dnes je mi 85 let. Nicméně klášterní sestrou jsem se stala až před 8 lety, kdy jsem upadla a od té doby nemohu chodit. Chodívala jsem zařizovat různé věci, ale teď se starám akorát o žehlení. Není nic moc jiného, co bych mohla dělat."

Úklid a vaření však není vše, co tyto sestry dělají. „Máme také zahradu se zeleninou a deset ovcí, které nesmíme zanedbat," vysvětluje Matka Abatyše. Ovce se pasou na pozemcích kláštera, ale se stříháním a dojením pomáhají další lidé.

„Na zahradě je spousta práce. Tak moc, že jednou za čas musíme poprosit někoho z města, aby nám dorazil pomoct. Všechno co vypěstujeme, použijeme při vaření. Nic neprodáváme. Touhle dobou zrovna sbíráme lusky. Je to poměrně obtížná, ale velice příjemná práce. Na slunci vždy nosím kšiltovku, abych chránila své oči před sluncem. Ostatním sestrám to přijde legrační," říká sestra María Rosario. „Přijde mi velice vtipné, jak nás lidé vnímají. Nejsme mimozemšťané. Jsme obyčejné ženy a pracujeme jako každý jiný. Pouze jsme se rozhodli věnovat naše životy Bohu."

Sestra Micaela dodává: „Spousta lidí se nás ptá, jak to zvládáme. Dostáváme důchod a občas po nás chtějí místní podniky vyžehlit oblečení, za což si něco málo vezmeme. Prodávali bychom i moučníky, ale ze zákona nesmíme. Tak je děláme výjimečně pouze pro sebe nebo pro naše hosty."

Oběd je v 1 hodinu a skládá se ze sezonní zeleniny a luštěnin. Po úklidu stolu a nádobí, mají sestry volno do 4 hodin. „Ráda si čtu, nebo hraji na piáno. Takže většinou trávím volný čas tím," říká sestra Micaela. Sestra María Cruz naopak ráda cvičí. „Mám rotoped a běhací pás, které využívám kdykoliv mám volno.

Pokračuje ve vyprávění, zatímco šlape na rotopedu. „Narodila jsem se v Bilbao, před 49 lety. Jako puberťák jsem studovala krejčovství s několika jeptiškami. Jednoho dne se má matka rozhodla, že chce podstoupit duchovní cvičení v klášteře v La Rioja a pozvala mne, abych ji doprovodila. Jakmile jsem vstoupila do toho kláštera, věděla jsem, že chci být klášterní sestrou. Strávila jsem tam 11 let, dokud ostatní sestry nezemřely a klášter musel být zavřen. Nás pár, které jsme zůstaly, přesunuly jinam. To bylo před 18 lety. Od té doby jsem tady a jsem moc ráda. Snažím se pomáhat, jak nejlépe umím, ale nyní je mou hlavní prací být zdravotní sestrou, jelikož jedna z našich sester je nemocná a potřebuje pomoc. Tady se vždy staráme jedna o druhou."

76 letá Sestra Genoveva (která je zároveň pokrevní sestrou Sestry María Rosario) žije v klášteře ve městě Tolosa již 49 let. „Pracovala jsem na rodinné farmě do svých 27. Pak jsem žila jako uklízečka. Jsme přesvědčená o tom, že jsem cítila volání, když jsem byla malá dívka. Pamatuji si, jak jsem oblékala své panenky jako jeptišky. Pravdou je, že jsem vedla šťastný život, než jsem se přidala do kláštera, dokonce jsem měla kluka, nicméně jsem v sobě pociťovala nepopsatelnou prázdnotu. Tak jsem se konečně rozhodla stát se jeptiškou. Byla to pro mne správná volba. Teď se cítím naplněná.

Ve 4 hodiny se sestry opět věnují modlitbám. Po patnácti minutách se vrací do práce. „Jsme zodpovědné za prostory pro naše hosty. Máme spoustu návštěvníků. Lidé, kteří hledají tiché místo v hluku těžkých životů. Také jsme však ubytovávaly několik studentů, kteří potřebovali klid před zkouškami. Máme několik vybavených místností, malou kuchyňku a malý obývací pokoj, které mohou naši hosté využít, aniž by je někdo obtěžoval," říká Sestra Micaela.

„Naše vlastní pokoje jsou vybavené postelí, skříní a malým umyvadlem. Co je v našich skříních? Spodní prádlo, pár hábitů, pracovní oděv, a nějaké boty," dodává Matka Abatyše. „A než se zeptáte, ano, máme internet. Jsme v kontaktu s našimi rodinami přes email, a také jej používáme pro sdílení fotek. Využívám internetu hodně, je to moc šikovný nástroj, zvláště když moc nemáme chodit ven."

Pokud chce nějaká ze sester jít ven, musí projít přes Matku Abatyši. „Většinou neslyšíme žádné námitky, když chceme klášter opustit, a to i na několik dní, pokud máme dobrý důvod. Pokud však potřebuje jeptiška být pryč po delší dobu, musíme dostat povolenku od biskupa."

Návštěvní hodiny končí v 6:30. Sestry se pak modlí v kostele do 8 hodin, kdy je čas na večeři. „Pokud máme hosty, nabídneme jim koblihy a víno. Rády si s lidmi povídáme. Vyslechneme si něco z jejich životů a povíme o životech vlastních."

Po večeři sledují zprávy v televizi. „Nežijeme v bublině. Víme o všem tom utrpení tam venku a každý den se modlíme, aby se věci zlepšily. Po sledování zpráv a krátké modlitbě v 10 hodin jdeme do postele. Vstáváme brzy, takže ke konci dne jsme již hodně unavené."