Tahle brooklynská komunita kluků dospívá na krosových motorkách

Ysa Pérez je portrétní a dokumentární fotografka původem z Portorika, vyrůstala ale v newyorském Rochesteru. Na konci léta 2017 trávila čas v jižním Williamsburgu, kde poznávala partu kluků z Brooklynu.

V září jsem doprovázela svou kamarádku na stanici Marcy, když jsem viděla dva týpky, jak letí kolem na sladěných, sytě modrých kroskách.

Hned jsem se od kamarádky odvrátila a zeptala jsem se jich, jestli bych si je mohla vyfotit. „Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se jich. „Kay“ a „Noah“, odpověděli mi. Navzájem jsme se zkoumali pohledem, ale během několika minut už jsem seděla na Noahově motorce na cestě rozjet to do Kayova domu. Už bylo příliš pozdě na nějaké focení, ale chtěla jsem se s nimi seznámit, poznat je a spřátelit se s nimi.

Několik dalších dní jsem se pokoušela s Kayem spojit pomocí zpráv na Instagramu a postáváním v okolí jeho domu. Ale stále se mi s ním nedařilo setkat. Po nějaké době mi sám od sebe zavolal. Omluvil se mi s tím, že toho měl moc kvůli tradičním brooklynským maškarním, a zeptal se mě, jestli bych se s ním mohla sejít.

Ocitla jsem se před městským domem, u kterého jsem nikdy předtím nebyla, společně s pěti nebo šesti chlapíky, které jsem nikdy neviděla. Poznala jsem Kaye, přezdívaného `Lil, jak stál vedle své motorky Baby Blue, a věděla jsem, že to bude v pohodě. Byl má spojka, můj kontakt, můj nový přítel. Vysvětlil ostatním, že nejsem polda, že si to tu chci jen užít a nafotit pár snímků.

Toho dne jsem poznala i všechny ostatní. Byl tam Chris, vtipálek celé bandy, který byl na mě taky moc milý. Potkali jsme se teprve podruhé, ale když viděl, jak se táhnu s fotografickou brašnou, v mžiku mi nabídl svou pomoc, což nikdo normálně nedělá. Joel měl tmavé vlasy a krásně zelené oči, což, jak jsme se shodli, je u někoho s hispánskými kořeny pořádná vzácnost. Ted byl trochu stydlivý, ale vždy když se vyjádřil, měl pro to pádný důvod. Nevadilo mi to, protože jsem mezi ně nepatřila. Jen jsem si vážila toho, že s nimi mohu trávit čas a že mě na chvíli vpustili do svého světa. Žil se svým mladším bratrem Tytym, který mě upoutal svým stylem a vyspělostí. Kámoši Jared a Darius se čas od času přidali také. Byli takoví, jak jsem si je představovala. Byli jsme všichni ze stejného těsta.

V průběhu následujících týdnů jsem vyvinula pořádné úsilí, abych mohla žít v jejich světě. Pro jejich kamarády jsem byla „dáma s foťákem“ a občas i máma, která chtěla každému koupit pizzu. Čím více mě poznávali, tím víc jsem se stávala členem party. Smáli jsme se a žertovali jako skuteční přátelé. Kay a já jsme k sobě měli nejblíž díky naší sdílené lásce k Baby Blue. Stával před mým domem a vytáčel jí a já jen utekla ven a bez dalších skrupulí jsem na ni naskočila. Věděl, že jsem tu pro něj, stejně jako tu byl on pro mě. Věřil mi natolik, že si mě, cizáka, vpustil do pokoje, seznámil mě se svou matkou a přáteli a ukázal mi svůj svět. Proto jsem mu do rukou svěřila svůj život.

Po několika týdnech v New Yorku jsem byla připravená přesunout se zase někam jinam, protože nikdy na jednom místě nevydržím dlouho. Když jsem se začínala loučit, vycítila jsem, že si Kay myslí, že už se nikdy neuvidíme – že byl jen dalším z mých projektů. „Děje se nám to pořád,“ řekl mi na Chrisově posteli. Pak mi ukázal obrázek chlápka, který ho před mnoha lety fotil v podobně intimních situacích. Pomyslela jsem si: Jak může někdo na tyhle týpky zapomenout? Jak může někdo z téhle skupiny jen čerpat a nijak jí to neoplácet? Nebo se aspoň po letech nezastavit a nepozdravit?

Přesto, že jsem musela odjet, neměla jsem v plánu zmizet mu z očí ani z očí jeho přátel navždy. Těšila jsem se na den, kdy se vrátím a všichni se opět shledáme. Slzička mi ukápla, až mi z toho bylo trapno. Měla jsem být dospělá a nesesypat se z toho. „Ne, to je v pohodě,“ řekl mi Chris. „Takhle se pozná, že to myslíš vážně. Nestává se každý den, že potkáš někoho na ulici a spřátelíš se s ním tak, jako jsme to měli my s tebou.“

Tři dny před mým odjezdem mi Chris řekl, že Kay šel prodat svou motorku. Trochu mi to zlomilo srdce, i když jsem se snažila být netečná. Když jsem se s Kayem potkala, zeptala jsem se ho: „Tys ji prodal?“ „Jo,“ pokrčil rameny, ale ujistil mě, že si sežene nějakou opravdovou. „Ale tahle motorka mi bude chybět,“ přiznala jsem se mu. „Je to vůbec první, do které jsem se zamiloval,“ souhlasil Kay.

Když jsme se loučili, ukázal mi na mobilu motorku, kterou si koupí. Byla opravdová. Taková, na kterou bych se nejspíš bála nasednout. Pak mi došlo, proč jsem byla smutná. Ztráta motorky znamenala ztrátu jeho nevinnosti. Stárne, dospívá, čelí většímu nebezpečí tím, že víc riskuje. Ale je to součást přerodu v muže, takže to přijímám.

Neviděla jsem se s kluky od září roku 2017. Píšeme si. Koukám na jejich příspěvky odněkud z daleka jako starostlivá starší sestra, abych měla jistotu, že se jim daří. Chybí mi. Chybí mi jejich energie a smích. Vidět jejich tváře, jak mrkají do polaroidu během toho, kdy jim dochází, jak je vnímá někdo jiný, někdo, kdo v ně skutečně věří, to pro mě znamenalo všechno.

Naše pouto je věčné a tyhle fotky jsou moje vzpomínky na něj.

Další práci Ysy Pérez můžete vidět na jejím Instagramu .

Článek původně vyšel na VICE US.