Ateliér knižní tvorby Resurekce aneb Lyrika jako vyjádření tvůrčí svobody
Večery pod lampou

Ateliér knižní tvorby Resurekce aneb Lyrika jako vyjádření tvůrčí svobody

„Nelze, aby na jedné knížce pracovalo pět lidí, osobně se setkali dva, zbytek to dotáhnul od notebooku a na závěr se odeslalo zadání do dvě stě kilometrů vzdálených tiskáren.“
26.10.17

S básníky Vítem Eugenem Dalibou a Jakubem Černíkem jsem si povídal nejen o jejich ateliéru knižní tvorby Resurekce, který vyznává „punkovou" estetiku a etiku DIY. Jak zdůrazňuje Vít Eugen Daliba: „Knihy děláme ručně v ateliéru a neposíláme je z bohorovných výšin redakce do fabrik, je to totiž o dost radostnější a svobodnější proces."

Všiml jsem si, že dáváte důraz na to, že Resurekce není vydavatelství, ale ateliér knižní tvorby. Nebo se pletu?

Reklama

V: Neřekl bych, že nějak zdůrazňujeme tu negaci. Resurekce nakladatelství určitě je, přestože v našich knihách nenajdeš tiráž s povinnými údaji a ISBN. Lyrika je pro nás vyjádřením nejvyšší tvůrčí svobody a myslíme, že by tahle svoboda neměla končit za posledním veršem. Kniha coby médium a estetický objekt musí text, který nese, interpretovat, rozvíjet sémantické gesto a prodlužovat svobodu básnické tvorby. Druhou variantou je vydat svoje texty napospas literárnímu provozu, který sestává z mnoha zakaboněných troubů, co se pořád snaží usvědčit čtenáře z hlouposti a nevkusu. Zvlášť oblíbené jsou úvahy o náročné a nenáročné literatuře. Literatura, kterou jim nikdo nechce číst, je totiž strašně náročná a bestseller je samozřejmě nenáročný brak. Knihy, které vzejdou z takhle arogantního a hysterického prostředí, podle toho taky vypadají. Proto tak vyzdvihujeme, že knihy děláme ručně v ateliéru a neposíláme je z bohorovných výšin redakce do fabrik, je to totiž o dost radostnější a svobodnější proces.

J: Jde o jeden ze způsobů, jakými zajišťujeme popis své tvorby. Nakladatelství je instituce a zároveň pojem, který implikuje zcela konkrétní pracovní postupy mezi rukopisem a hotovým výtiskem. Ateliér knižní tvorby zrovna tak, Resurekce je obojím a na tuto obojetnost klademe důraz. Definici toho, čím jsme, nezakládáme negativně. Jediným předmětem našeho zájmu je poezie. Resurekce je mimo mnoha jiných věcí přímou reakcí na ni. Pro nejsvobodnější uměleckou formu, k níž lidstvo došlo, je nutné vytvářet ekvivalentně svobodná média. Zatím vytváříme knihy. Uvědomme si skutečnost, že poezie vkračuje do knih vždy z extra literárního prostředí a na rozdíl od ostatních literárních druhů v něm může setrvat, aniž by se stala něčím jiným nebo se nějak změnila její podstata. Báseň na papíře je možnost, nic víc. Nicméně pro ty, kteří právě tuto možnost upřednostňují, a mezi ty řadíme i sebe, je třeba vytvářet knihy s designem založeným na co nejintenzivnější práci s textem, jeho opakovaných interpretacích a trpělivé skladbě finálního konceptu. Teprve na konci takové práce může vzniknout to, čemu my říkáme Kniha-dílo. V případě Resurekce sbírka, sešit, list s básničkou. Aby k takové malé slávě došlo, je nezbytná kontinuita v procesu započaté práce a neustálé úsilí o vytvoření co možná nejkomplexnějšího tvaru, který integruje literární obsahy a materiální a estetické zdroje výsledného média, v tomto případě knihy. Nelze, aby na jedné knížce pracovalo pět lidí, osobně se setkali dva, zbytek to dotáhnul od notebooku a na závěr se odeslalo zadání do dvě stě kilometrů vzdálených tiskáren. Nemá smysl psát sebehorší nebo sebelepší poezii a vyslat ji směrem k čtenářům skrz takhle devastační mechanismus. To je nízkost, na kterou jsme odpověděli Resurekcí, protože poezie se má číst a tvořit jinak.

Jakub Černík a Vít Eugen Daliba (Foto: archiv Resurekce)

Víte, říkáš, že lyrika je pro vás vyjádřením nejvyšší tvůrčí svobody. Zkusíš to nějak rozvést, aby to pochopil i člověk, pro kterého svoboda začíná a končí tam, kde si v hospodě může nebo nemůže zapálit cigáro?

Reklama

V: Myslím tím to, že lyrika nepotřebuje kauzalitu. Jednotlivosti v lyrice k sobě nemusí vést za pomoci jakýchkoliv logických zákonitostí. Namísto toho lyrika vytváří nové vztahy, nové zákony. Tvoří ji jen jazyk, její vlastní jazyk. Pokud si románová postava zapálí, kde nesmí, spustí řetězec událostí. A pokud ne, budeme se podivovat proč. A i to je očekávatelný důsledek. Lyrický hrdina ten lokál může klidně podpálit a nemusí to vést k ničemu, zato se to dá usouvztažnit k čemukoliv. Ty plameny a analogie ale musí být krásné.

J: „Vyjádření nejvyšší tvůrčí svobody" nezní zas až tak přefouknutě, když si uvědomíme, že na psaní poezie nepotřebujete ani papír, ani tužku, stačí vám nehty a vlhká omítka, když na to přijde. I kdyby nebylo ani to, pořád můžete něco říct a může to být zase poezie. Všechno, co potřebujete, je neustále připravené. To je první podmínka. Druhou může být to, že poezie v rámci literatury vytváří svou vlastní řeč, jsme svobodní nejen v jazyce jako takovém, ale uvnitř něho došlo v literární tradici ke vzniku dalšího, který je ještě obsáhlejší na ose všech výběrů a kombinací, které lze provést. Jestli není svoboda tady, tak už nevím. Jednodušeji to vysvětlit neumím.

Jak jste přišli na název Resurekce, tedy vzkříšení?

V: Resurekce je nejkrásnější událost, o které se tvrdí, že se stala, ačkoli to je fikce.

J: Jedna věc je psát básně v roce 2017 tak, aby to nebyla poezie jen pro mikrofon nebo obecenstvo něčeho tak ohavného a snobského, jako je literární kavárna. Druhá je jít s vlastní kůží na trh a nechat se opakovaně přesvědčovat o tom, že nikde nejste tak úplně vítáni a těžko se pro vás bude hledat nějaké místo. Třetí je zatápět v ateliéru varnou konvicí, jednou rukou uspávat ročního syna a druhou sázet kyberfeministické básně na blížící se výstavu, zatímco kdesi tam venku literární kritika označuje za největší odvaz dobře zvládnutý sonet nebo použití slova "chat" či "facebook" a vede velkohubé řeči o skvělé kondici současné generace.

Reklama

Jakube, když jsi zmínil „poezii pro mikrofon", prezentujete své básně na autorských čteních? A mají autorská čtení vůbec smysl? Osobně se totiž vždycky těším, až skončí a jde se konečně na pivo. Navíc vaše poezie není zrovna jednoduchá na uchopení a pochopení.

J: Vezměme to od konce. Nemyslím si, že Vít nebo já píšeme nějak extrémně obtížné texty. Jen se stává, že nás tu a tam někdo podezřívá z toho, že chceme říct ještě něco jiného, než co v tom textu stojí. Naše básně nejsou šifra, nejsou haleny do nimbu neustálého odkazování k jiné literatuře a netopí se v abstrakci. Texty, které jsme vydali, jsou vždy dokončené a jediné, co hrozí čtenářům, je zjištění, že i když dobře znají téma, o kterém píšeme, my ho známe pokaždé nesrovnatelně líp než oni. Autorská čtení jsme naposledy dělali před čtyřmi lety, smysl měla, ale bylo to tím, že jsme do toho vložili mnohem víc, než bývá pro jiné performance tohoto typu standardní. Proto jsou obvykle autorská čtení trapná a nudná. My jsme zamykali několik desítek lidi do sklepa s jednou žárovkou, pouštěli drone ambient nebo recitovali do naprostého ticha dlouhatánská pásma. Někdy jsme se střídali u mikrofonu i v pěti lidech a vždycky, když to skončilo, byli jsme zralí spíš na týden infuze než na pivo. Od textů, které jsme tenkrát psali, jsme se nekonečně vzdálili a nikdy už nevyjdou a nikdo je neuslyší, ale co se týče našich performancí, měly svoje místo a jsem rád, že jim můžeme s širokým úsměvem říkat autorská čtení.

Jakub Černík – Jákobův sen (Foto: archiv Resurekce)

Jakub Černík – Jákobův sen (Foto: Tereza Mikšovská)

Vyznáváte punkovou estetiku i etiku DIY. Najdou se knižní ateliéry nebo vydavatelství, s kterými se cítíte spřízněni?

Reklama

V: Vůbec se cítíme spřízněni s každým, kdo bere iniciativu do svých rukou a nečeká, že mu někdo jeho projekt zafinancuje nebo dodělá. Zvlášť proto, že se mi zdá, že někoho takového sehnat je těžší než to všechno zvládnout ve svých omezených podmínkách. V sobotu 28. 10. pořádáme v Berlinskym modelu výstavu zinů s názvem Openzine a všichni, co tam budou – Václav Tvarůžka, Sebetvor, Punx23 a jiní – rozhodně tvoří opravdu svědomitě.

O Resurekci mluvíte jako o životním slohu. To skoro zavání jakýmsi manifestem, ne?

V: Životní sloh je termín socialistických estetiků Bohuslava Brouka a Karla Honzíka. Ti sloh definují jako výrazovou jistotu; a tím, že máme usilovat o vytvoření životního slohu, míní to, abychom našli univerzální výraz, který pak budeme aplikovat ve všech odvětvích života. V roce 2017 asi po nikom nemůžeme chtít, aby se podřídil univerzálnímu stylu a Resurekce to určitě nedělá. Naše produkce je stylově různorodá, ale líbí se nám ta snaha o integraci všech prvků života do jednoho celku. A to už je dneska platnější. Ačkoli se setkáváme s tak obrovským množstvím textů, obrazů, vjemů, nesmíme je nechávat jen tak proplouvat, ale scelovat je. A co jiného má být tím celkem než náš život? Nakonec se všechno, co vnímáme, reprezentuje v nás samých, v našem výrazu a jistotě. Je to tedy manifest i výzva zároveň.

J: Mluvíme? Znamená to jen, že jsme na hlavní stranu našeho webu napsali jednu jedinou větu, kde se tenhle termín objevuje. Tím jsme domluvili. Umění a tvorba vytváří závazky, aniž byste se museli brát tak vážně, že začnete něco manifestovat, vždyť je to k smíchu. Jak už zmínil Vít, osvojili jsme si jazyk a myšlenky, které vznikly ze spolupráce Bohuslava Brouka a Karla Honzíka. To byli lidé s velkým smyslem pro humor a nadsázku. Definovali životní sloh a aktivity se slohotvorným potenciálem, které, pokud to hodně zjednoduším, mají směřovat k tomu, že nic z toho, co děláte a čím jste obklopeni, nepodléhá náhodě. Ať už jde o jakoukoli vaši činnost, víte přesně, proč ji děláte, každá blbost, co vám patří, musí mít přesně daný význam, smysl a funkci. Náhodný prvek chápou jako šunt, selhání a hrozbu. Pro život naprosto neudržitelný, scestný a absurdní nárok. Resurekce je životním slohem ne proto, že já nebo Vít tvrdíme, že z náhody nemůže vzniknout něco fenomenálního, ale protože i přes všechen marasmus, trapnost a roztříštěnost lidského života má smysl pokusit se všechny jeho roviny na okamžik protnout. Zlobte se na dva kluky, co si pro to vybrali něco tak malinkého a okrajového jako knížky s básničkami. Odmítám před kýmkoli hájit stanovisko, že by literatura, a obzvlášť ta ve verších, měla kohokoli zajímat víc než jeho Instagram. Ale pokud už nějaká taková literatura existuje a někdo se opovažuje říkat jí současná, musí dotyčného čtenáře donutit přinejmenším k stejně paralyzujícímu zaujetí. Věřím tomu, že člověk, co má rád poezii a knihy, obecně v momentu, kdy zabloudí na naše stránky, uletí a pak už je jen na něm, jestli si pro daný výtisk přijde.

Reklama

Mám doma od Resurekce báseň České předjaří, která je vsazena do vypreparovaného Jiráska. Prostě uvnitř České předjaří, desky letitý Jiráskův Poklad. Šli jste jenom cíleně po Jiráskovi nebo každá báseň má jiné desky?

V: Udělali jsme celý náklad – zhruba 35 kusů téhle básně – do desek románů z edice kompletního vydání Jiráska, která v padesátých letech vycházela v megalomanských nákladech, opatřená předmluvou Klementa Gottwalda, pod neoficiálním názvem Jirásek do každé domácnosti. Už ale máme jen poslední kus, který si necháme, a České předjaří vydáme znovu a jinak.

Vít Eugen Daliba – České předjaří (Foto: archiv Resurekce)

Když už jsme u toho Jiráska, není konečně čas na jeho rehabilitaci? Já ho mám upřímně rád, třeba Temno je pro mě strhující četba.

V: Rehabilitace literáta si žádá autoritu uvnitř literárního provozu a o tu my neusilujeme. Ten koloběh zavržení a rehabilitací beztak svědčí hlavně o bezcílné ideologizaci literatury. Přesto jsme se pokusili celou tu nešťastnou událost nějak reflektovat, ale před úsilím o rehabilitaci jsme dali přednost dekonstrukci. Což jsme taky udělali, když jsme rozervali ty romány a měděným drátem do nich všili vlastní verše.

J: Rehabilitace autorů je mi upřímně lhostejná. Nikdo, kdo má českou literaturu opravdu rád, nečeká na to, až nějaký novinář v literární příloze napíše, že už je to opravdu dlouho, co Nezval dopsal Zpěv míru nebo Holan Rudoarmějce a Olbracht Annu proletářku, a je na čase všechny tři znovu otevřít. Kdo tyhle věci četl, ví, že genialitu svých tvůrců spíš potvrzují, než nějak zpochybňují.

Jakub Černík – Kaskáda (Foto: archiv Resurekce)

Pokud se nemýlím, tak jste oba chodili na Akademii Josefa Škvoreckého. Měla ta škola své opodstatnění nebo to byla spíše taková sranda pro zlatou mládež, která stejně většinou skončila v trapných reklamkách?

Reklama

V: Za dobu, co jsme tam studovali, jsme byli svědky dekadence a zániku téhle instituce. Přesto na ni nedám dopustit. Byl to nesmírně liberální prostor, kde studentova práce a rozvoj jeho intelektu stály na prvním místě. Nevím sice, co dělají naši spolužáci, ale investice do uplatnění na trhu práce to pochopitelně nebyla. Což ale škola být nemá.

J: Víc k tomu nemám. Tenhle rozhovor vychází v době, kdy jsme oba studenty jiných českých univerzit, ale to, čeho se nám dostávalo na LA ze strany našich pedagogů, už asi jinde nedostaneme.

Oba jste básníci. Vím, že tahle otázka je úplně blbá, ale přesto vám ji dám. Kdy je podle vás ideální věk pro básníka?

V: To je extrémně blbá otázka. Argumentovat proti ní smrtí autora by asi nedávalo moc smysl – ačkoli to s tím trochu souvisí – protože tu mluvíme o tzv. živé kultuře, v které autor určitě nějakou roli hraje. Hraje roli toho, kdo nějakým způsobem předkládá své právě vznikající dílo. A ten způsob pochopitelně nemusí souviset s věkem. Je to prostě médium, které ty texty nese a prezentuje. Ta otázka by tedy mohla znít: Které médium je pro básně ideální? Chtěl bych říct, že to je Resurekce, ale samozřejmě jsme ještě nevyčerpali všechny možnosti. Teď děláme knihy a digitální vydání v různých formátech rastrových obrázků à la memes, ale chceme zkusit i animované gify nebo třeba facebooková readable videa. A co se týče tisků, ty taky můžou vypadat všelijak. Resurekce to tedy není, ale bude.

Jakub Černík – Periferní dvojportrét (Foto: archiv Resurekce)