Mytické rituály na Valašsku

Všechny fotky: Matej Veselý

Po zkouknutí pro mnohé virtuózního snímku Toni Erdmann (ten loňskej oslavovanej německej film s hlavní postavou, kterej využívá masky a smyšlené identity ke sblížení se s vlastní dcerou) někteří kamarádi přísahali, že je pro ně životně důležitý sehnat chlupatý bulharský kostým Toniho, co vévodí i oficiálnímu plakátu. Přitom by pro podobnou vizáž možná stačilo jen navštívit Valašsko. Přestože se v současnosti se strašidelnýma maskama spojuje hlavně široce známý Halloween z dovozu, tedy bez místní tradice, na území našeho státu jsou místa, kde se třeba Mikuláš stále slaví pořádně, až nahání hrůzu. Žádní roztomilí čerti rozdávající bonbóny, ani ti tragicky muzikální z Anděla Páně, dokonce vůbec žádní andělé, kteří nejsou tak původní, jak by se mohlo zdát. Jsou to chlupaté bytosti podobné spíš Yettimu a jejich předchůdce andělů v těsném závěsu, samotná personifikovaná smrt, jak je známá už historicky, v podobě kostlivce s kosou. Kult zemřelých. A turecký kůň nebo jen kůň, populární i mezi současnými maskami, zvláště jenom gumová koňská hlava se objevuje na každým druhým rohu, plakátu, v klipu či filmu. Postavy mikulášské obchůzky jsou nakombinované v různých poměrech dle konkrétního místa obcházení. Společnou „koledou" klamou zimu a její démony.

Sama jsem o moravském způsobu oslav Mikuláše neměla zdání až do návštěvy klauzur Fakulty umění a designu Ladislava Suttnara v Plzni, na Moravě je to běžně známá zavedená věc. Student ateliéru užité fotografie, Matej Veselý, se potkal na jednom ze školních fotografických sympozií s holandským fotografem Frisem Spoelstrou. Protože Matej občas tlumočí a stará se o zahraniční umělce, domluvili se loni v létě v Amsterdamu na fotografické misi na Moravu. Friso se zaměřuje na focení (kostýmovaných) rituálů, před nedávnem vydal už svou druhou fotoknihu Devils & Angels Ritual Feasts In Europe. Duo společně vyrazilo na trip do několika moravských vesnic navzájem blízkých, jako jsou Valašská Polanka, Lužná, Lačnov a Študlov, aby zachytili tradiční, ale víceméně zapomenuté podoby našeho předvánočního svátku trvajícího v rozmezí tří dnů. Díky tomu mohl Matej vyprávět a já převyprávět.

Tentokrát valašská tradice vyšla na pátek 2. až pondělí 5. prosince, přičemž si podle Mateje vybírá každá z vesnic termín přímo na míru, ale někde mikulášské pochůzky trvají mnohem déle. Jednotlivé masky se nedají koupit, místní si je vyrábějí sami a předávají z generace na generaci. Vypadá to, že čertem se člověk může jedině narodit. Ovšem jenom muž, ženy se mikulášského maskování a řádění tak nějak přirozeně neúčastní. V každé z vesnic se výrazně liší prvky kostýmů, snadno se mezi sebou rozeznávají. Třeba červené sukně jsou spojené s Valašskou Polankou, bodliny z ježka umístěné na čele najdete ve více vesnicích a jsou skutečně určené k bodání hříšníků, dnes už omezeného kvůli rizikům infekce. Představitelé průvodů prý vůbec nemluví, smrtky vydávají akorát podivné zvuky. Masky na sobě nechávají po celou dobu, na okamžik je sundají, jenom když nejsou viděni, aby se vyvětrali.

K získání výsady ztvárnit čerta musí místní dosáhnout určitého věku. Mladí kluci a děti je i smrtky provokují, čerti je na oplátku nahání, potahují okolo, bijí ty nezbedné. Mívají na sobě navíc zvony, které přitom vydávají specifický rámus ohlašující jistojistě jejich příchod. Smrtky tahají kosy nebo bičíky či speciální tyčky k tlučení o kosu. Mikuláš i tady nosí dobroty, k ruce může mít i další z postav nazývanou nosič. Vzhledem k tomu, že se všichni lokálně znají, ví, co si můžou dovolit, protože se večer každopádně setkají v hospodě. Za nejpříhodnější podomní odměnu se kromě přispění do kasičky považuje slivovice. V průvodu se jedno kolečko vesnicí stává tak trochu testováním trénovanosti v alkoholové kultuře. Podle řídícího Mateje to odpil právě holandský fotonávštěvník Friso. Nesnadná odmítnutí nabírají intenzity intimním prostředím zmíněných vesnic, do kterého vstoupili zvenčí, ale i charakterem zmíněné tradice. Hrdost místních na vlastní tradice, které přežily i komunismus, připravila půdu pro vstřícnější prostředí k „cizákům".

U fotek se můžete zároveň naladit i na následující víkend, kdy nejen Prahu, ale i okolí zaplaví masopustní veselí původně začínající půst (zdržení se konzumace masa), obvykle spojené nejinak než s intenzivní konzumací alkoholu. V masce to přece už nejsme tolik my, s alkoholem v krvi ještě míň. Nebo naopak? Za zvláštní pozornost stojí zítřejší masopust s průvodem z Roztok do Únětic, slavící letos 20. narozeniny. Přímo v Praze probíhá ve stejný den masopust žižkovský. Čas vrátit se k maskovaným tradicím? Víme ještě vůbec jak?