Když má Pražák depku

Zkrátka stalo se a mám tohle místo vlastně dost ráda. I přesto mě však jednou za čas zachvátí pocit, že hlavní město není nic jiného než obludná klouzačka do horoucího pekla. Taková, co má navíc v nejprudším místě hrbol a vystouplý hřebík.

Pouzavírané ulice, všechno rozdrbané skrz naskrz, tramvaje odbočující do všech směrů a jen ne tam, kam zrovna potřebuješ, chodníky zahovněné jak překážková dráha a za výlohami obchodů sošky nalitě otlemených Mrazíků. K tomu hromady natvrdlých lidí. Aúúúú! Turisti, loudilové s košíčky úpěnlivě prosící o příspěvek na slepá třínohá koťátka, týpci, co tě přemlouvají, aby sis nechal okousat chodidla akvarijníma rybičkama anebo si pronajal úchylné vozítko k profesionálnímu nasírání chodců. Pořád dokola. Jenže ty nechceš, ty by ses na to všechno nejradši vybod. Nechal školy, práce, koupil si pytel rohlíků a odjel z té zavšivené díry pryč. Jsi totiž zrovna hrdý král misantropů, hluboce přesvědčený, že všechna voda v tomhle kotli se vaří výhradně na tebe a v okolí se pokaždé spolehlivě najde pár věcí či dobrodinců, kteří tě do bublající lázně zoufalství rádi nenápadně popostrčí nebo rovnou vesele skopnou. Někdy tam skáčeš dobrovolně sám.

Jsou zkrátka dny, kdy všechnu negativitu vnímáš víc, protože je ti poněkud psychicky šoufl. To se lidem stává, kór ve městě. A Praha, ač v porovnání s jinými metropolemi směšně malá, rozhodně není žádný meditační strom bódhi. Asi nejlepším řešením je zůstat při rozpoložení „všechno špatně" doma na gauči a neprudit okolí svým mučednickým ksichtem s různými variacemi výrazů teatrálního debila. Tlení hluboko pod barikádou brambůrků jemně solených a dalšího jídla v rodinném balení už vyléčilo mnohá příkoří.

Existují však i jiná řešení. Třeba krásně brutální metoda, při které v momentálním psychickém rozkladu vylezeš ven a jdeš se tím, co tě dostává do kolen, nechat dobrovolně přežvýkávat, lámat, kroutit a nakonec vyplivnout. Dřív nebo později tě to začne bavit. A nemusíš ani chlastat. Prostě bloumáš, pozoruješ, někdy se odhodláš přijít blíž a vlézt i na místa, kam se celý život z nějakého důvodu bojíš. Ve dne v noci, jen tak, možností je dost. A když se člověk poddá, může zjistit, že ono to vlastně ani s Prahou není úplně marné. Je docela vtipná. Navíc když se v ní spousta pěkných věcí dovede proměnit v hnus, tak proč by to nešlo i naopak? Nikdy nevíš, co ti náhodou vleze do cesty a koho potkáš. A po všech těch žabomyších válkách ve vlastní hlavě nakonec zjistíš, že se v poslední nočce domů upřímně směješ přes okýnko na rozsvícené lampy a je ti hrozně fajn. Koneckonců předpokládám, že i v pekle může být sranda, když v něm narazíš na dobrý čerty…