Focení hip hopových hvězd s Che Kotharim

KRS-ONE je jedním z mnoha legendárních raperů, kteří se ocitli před objektivem Cheta Kothariho. Tento konkrétní se stal i podkladem plakátu pro pražský koncert KRS-ONE, viz tato akce.

Ne každý fotograf o sobě může říct, že nafotil většinu lidí, kteří se podíleli na vzestupu hip hopu v 90. letech. Kanadský autor Che Kothari však tuto čest měl a dodal úžasné jednoduché snímky pro taková jména, jako je KRS-ONE, Nas, Raekwon, Q-Tip, Chuck D, Ice Cube nebo pro Erykah Badu. Mimo to má také velmi blízký vztah s rodinou Marleyů.

Z jeho portrétů se velmi rychle staly vizuální popkulturní ikony, jelikož muzikanty zachycuje naprosto jednoduše a tak, jak přirozeně vypadají.

VICE: Kdy jsi začal fotit a co tě k tomu dovedlo?

Che Kothari: Začal jsem, když mi bylo 10 let, a to na foťáku, co jsem dostal od mámy. Tehdy jsem fotil na film, na formát 4x6 a snímky jsem si vylepoval po celém pokoji. Byl jsem ještě dítě. V sedmnácti letech jsem se přestěhoval do Toronta, abych mohl fotografii studovat a udělat z ní důležitou součást mého života. Když jsem tehdy začal spolupracovat s magazínem Urbanology, dostal jsem se s nimi do New Yorku k focení Commona. Měli tam svého vlastního fotografa a já jsem měl jenom celé focení dirigovat, ale pro jistotu jsem si svůj foťák a blesk taky vzal. Neměla tam původně vůbec být šance, že bych se k tomu dostal, na starosti to měl nějaký starší chlap, ale jeho práce byla dost nudná.

Takže když si Common od focení dal menší pauzu, aby si došel pro vodu, přistoupil jsem k němu a řekl: „Jsem art director tohoto focení, ale taky jsem portrétní fotograf. Nebude ti vadit, kdybychom si, až to skončí, udělali ještě pár portrétů spolu?“ Podíval se tehdy na mě a řekl: „Jo, líbí se mi tvoje energii, uděláme to.“ No takže potom jsme s Commonem udělal asi 6 snímků a dopadlo to tak, že na obálce magazínu skončily moje fotky a další 4 nebo 5 byly uvnitř. Od toho původního fotografa tam skončila snad jen 1 nebo 2. Od tohoto focení už jsem se pak dostal k tomu, abych dělal další titulky pro Urbanology a další magazíny.

Dobrý. Taky jsi ale fotil Ziggiho a Juliana Marleyovy. Jaký máš s jejich rodinou vztah?

Můj vztah s jejich rodinou začíná u Roberta Nesty. Vyrůstal jsem v domě s třemi staršími sestrami, které mě vychovaly na Bobově muzice. Jeho slova a melodie mi proto doslova proudí v žilách. Jeden z mých nejlepších přátel je Donisha Prendergast, vnučka Rity a Boba. Potkal jsem ji v roce 2007 a rychle jsme se zpřátelili. Dostal jsem se pak díky tomu třeba k focení výročí Bobovy smrti v jejich domě, ze kterého je dneska muzeum Boba Marleyho. Znovu jsem se pak se Ziggim potkal skrz magazín Urbanology, když jsem ho fotil.

Jeho agent tehdy říkal, že nesmí ani vyjít z hotelu ven, ale Ziggy byl tak ochotný, že když jsem mu řekl svůj koncept pro focení, tak hned s kytarou naskočil na taxík a přijel za mnou na pláž. Byl to docela památný den.

Máš ještě nějaké další mimořádně fotografické zážitky? Můžeš nám je přiblížit?

Jednou jsem jel do LA, abych na titulku nafotil Chinggyho. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, ale když jsem přijel na hotel a šel se zavazadly do mého pokoje, tak jsem venku potkal celé Roots, jak tam felí a popíjí nějaké drinky. Najednou ten výlet pak dostal smysl. Další ráno jsem se vzbudil a šel si hned zaplavat. Jejich hlavní MC Black Thought se tam najednou objevil a měl to namířeno do posilovny. Přišlo mi, že to je pro něj úplně ideální pozice, tak jsem za ním doběhl, ale tak jsem pospíchal, že jsem popadal dech a moc jsem nedokázal mluvit, ani jsem ho neoslovil, místo toho jsem pak šel fotit Chingyho, jak bylo v plánu.

Další ráno, když jsem měl checkout, jsem zjistil, že i Roots se budou z hotelu odhlašovat. Došlo mi, že to je moje poslední šance je nafotit. V ten okamžik jsem si sednul před hotel a sledoval každou osobu, co z něj vycházela. Nakonec vyšel ven Quest s nějakým doritem v ruce a naskočil do nějaké dodávky. Každý, kdo mě zná, ví, že je to jeden z mých největších idolů – miluju jeho morálku, znalosti a všechno, co vytvořil – takže jsem sebral odvahu a šel za ním: „Ahoj, Amire, jsem portrétní fotograf z Toronta a chtěl bych si udělat pár tvých snímků.“ Podíval se mi tehdy hluboce do očí a asi po 10 vteřinách řekl: „Jo, proč ne?“

Vyšel teda ven z auta a udělali jsme pár kousků proti světlu pod palmou. Poděkoval jsem mu, a když jsem si šel fotky prohlídnout, tak foťák hlásil chybu karty. Říkal jsem si, že jsem konečně měl tuhle příležitost a nakonec z toho nic nevyjde, sakra, tak jsem kartu vyměnil a rychle doběhl znovu za ním se slovy: „Queste, nevím, co se stalo, ale můj foťák ty snímky smazal. Mohli bychom je udělat znovu?“ Podíval se na ně úplně stejně jako poprvé, a asi po 10 vteřinách řekl: „Jo, proč ne?“ Vyskočil z auta, nafotili jsme to znovu a tentokrát už to konečně vyšlo.

Máš nějakou speciální taktiku, aby se objekty před foťákem cítily pohodlně?

Chovám se jako normálně. Nezacházím s nimi jako s nějakými šílenými hvězdami, jenom jim ukazuji, že mám respekt k tomu, že je můžu fotit. Oni ví, že mou prací je udělat skvělé snímky – což je i jejich zájem – takže to většinou funguje dobře. Někdy ukazuji svoje předchozí práce, aby věděli, že mám nějaké zkušenosti, a tím si u nich rychle získám důvěru. Umělci mají tendenci respektovat jiné talentované umělce.

Bylo těžké ke všem těm jménům proniknout? Musel jsi někdy doslova o tu příležitost bojovat?

Já jsem jeden z těch, co uvažují stylem – vymysli si to sám a pak to udělej. Většina mých prací je výsledkem toho, že jsem ty lidi cíleně sledoval. Jednou jsem musel jet fotit po koncertě Public Enemy v půl čtvrtý ráno, abych stihl Chucka D. Jel jsem za ním 12 hodin do New Yorku beze spánku, pak jsem to nafotil a hned jel domů. Jsem tomu opravdu oddaný a díky tomu získat přístup k lidem nikdy nebylo tak složité. Samozřejmě jsem ale taky měl podporu od nějakých skvělých časopisů, promotérů a dalších lidí z branže. Je to skvělé, protože díky nim jsem se dostal do té fáze, kdy mi oni samo volají a chtějí, abych něco nafotil, a ještě mi za to zaplatí.

KRS-ONE, předloha jednoho z nejikoničnějších portrétů Cheta Kothariho, vystoupí v úterý 17. června v pražském klubu Roxy. Takže jestli ho chcete vidět živě, nejen na fotkách, musíte jít tam. Více info o akci najdete zde.

Více fotek od Cheta Kothariho najdete zde, případně se můžete proklikat následující galerií.