Reklama
Alessandra Sanguinetti: Žila jsem v Argentině do svých 30 let a tam jsem taky nafotila On the Sixth Day a The Adventures of Guille and Belinda. Když jsem se přestěhovala do Ameriky, byla jsem v půlce práce na Guille a Belinda a první kapitola už byla hotová, takže mě to ovlivnilo z praktického hlediska - nebyla jsem na Belindině svatbě.Ale ovlivnilo mě to hlavně v nehmatatelných věcech. Podcenila jsem, jak jsem byla na Argentinu vázaná, co všechno mě těšilo na tamním životě. A podcenila jsem, jak člověka změní okolnosti a běh času. Odešla jsem s několika nápady a těšila se, až se na ně vrhnu. Taky jsem počítala s tím, že zase někdy navážu tam, kde jsem přestala. Ale takhle to nikdy moc nefunguje. Když jsem se vrátila, zápal byl pryč a dívala jsem se na věci jinak. Všechny věci mají ten správný moment, kdy mají přijít, ale ten pak pomine a ty musíš jít dál.
Reklama
Od té doby jsem pracovala na různých projektech, které (mimo jiné) zahrnují Palestine a nejnověji krátkou knížku o rodinném životě tady v San Franciscu - nazvala jsem ji Sorry, Welcome. Vydává ji nakladatelství TBW Books.
Každý si do jisté míry uvědomujeme, že všechno je pomíjivé. A když jsem byla malá, focení byl můj způsob, jak život udělat trochu stálejším. Pořizování fotek byla cesta, jak mentálně zesílit a synchronizovat to, co jsem viděla, s tím, co jsem cítila - přišlo mi to jako propojení, jako nalezení spojitosti mezi náhodnými událostmi nebo nějakého schématu uprostřed chaosu. Potom, pokud je člověk šikovný, začne vytvářet příběhy a nacházet smysl věcí. A když najdeme schéma, které dokážeme rozpoznat, je pro nás jednodušší žít každodenní život.Vypadá to, že středobodem tvojí práce jsou mladé ženy, případně děti obecně a jejich přechod do dospělosti. I v knize Palestine ses soustředila na děti.
Děti jsou fascinující. Všichni jsme dřív byli dětmi a velká část toho, čím jsme, se definovala v našem dětství. Společnost jako celek promítá hodně nadějí, frustrací, zklamání a tužeb do dětí a ty jsou velmi čitelné v tom, jak zrcadlí všechno, co je jim předloženo. Jak je můžu nefotit? Navíc s dospělými je potřeba se pokaždé složitě domlouvat, což mi zrovna nejde. S dětmi můžu jít rovnou k jádru věci.
Reklama
Nápad na tenhle projekt jsem měla dlouho před tím, než jsem s ním vůbec začala. Jako dítě jsem strávila hodně času na venkově a už tehdy jsem si uvědomovala, že jsou příběhy, které ještě nikdo nevyprávěl, aspoň ne ve vizuální podobě. Ve všech dílech, kromě hudby a literatury, byl venkov vykreslen jako prázdný prostor bez života. Možná je to rázem krajiny a určitou romantizací zemědělského života, která ignoruje jakékoli surovější skutečnosti. Ale já vždycky byla svědkem tolika věcí, které se považovaly za samozřejmé. Neustálé a intenzivní drama, které se den co den odehrává mezi zvířaty a lidmi, kteří je chovali. Zahnání do rohu ohrady je pro nás banální záležitost, ale pro krávu je to něco mimořádného a já se rozhodla vystavět svoji práci kolem této myšlenky.Název odkazující na náboženství jsi myslela nějak negativně? Šlo ti o odsouzení způsobu, jakým lidé zabíjejí zvířata?
Zpočátku jsem měla celkem odmítavý postoj, to určitě. Byla jsem tehdy mnohem citlivější a tvrdohlavější. A taky vím, že všechno odplulo pryč, když jsem dávala větší a větší pozor na to, co se dělo přede mnou a sledovala svou vlastní práci. Skvělý je vždy moment, kdy tě tvoje práce změní. Člověk si myslí, že práci utváří, že ji kontroluje. Ale pokud se do ní opravdu ponoříš a soustředíš se, zjistíš, že to ona utváří tebe. A tak, doufejme, nakonec skončíš o něco moudřejší a pokornější.
Reklama
Začátky byly hodně spontánní. Neměla jsem v plánu jít hledat dvě holky. Najednou tam prostě byly a všechno se seběhlo naprosto přirozeně. Už mě předtím znaly, pořád jsem se motala kolem domu jejich babičky, fotila jsem zvířata. Byla jsem ta holka, co má u sebe pořád foťák. Myslím, že by jim přišlo divnější, kdybych s nimi byla a nefotila. Zpočátku, když jim bylo devět, jsem se vracela s jejich fotkami, abych jim je ukázala. Potom, když zestárly a z dětství se začala stávat jen vzpomínka, začaly si mojí práce vážit z mnohem hlubšího hlediska.Jak se vyrovnávají s tím, že jsou slavné?
Chápou, že jejich vztah má svůj život i mimo ně samotné. Ale jsou ve svém světě, mají vlastní život a ten se neprotíná se světem, ve kterém se pohybuje moje práce. Jedinou výjimkou je její vystavení nebo publikace v Argentině.
O tom moc nepřemýšlím. Víš, lidi mají pochyby o všech typech děl z různých důvodů a často je to prostě jen zvědavost. Když vidí 50 fotek těch samých dívek, napadnou je různé otázky. Jsou lidi, kteří si přečtou báseň, jsou jí okouzlení a tím to hasne. Další touží vědět, proč je báseň tak zasáhla a začnou analyzovat její metrum a tak dál. Jiní zas uvidí jenom shluk slov a podivná spojení. V určitý moment každý používáme jeden nebo druhý přístup. A ze samotné podstaty fotografie vyplývá, že otázka autentičnosti zachycené události je na denním pořádku.
Reklama
Práce dělaná za účelem sdělení nějakého poselství nebo komentování nějakých událostí by spadala spíš do oblasti ilustrace nebo propagandy. Když jsem uprostřed práce, nemyslím na publikum, to by bylo rozptylující. Řekla bych, že se soustředím na určité lidi, místa, vztahy a události, které mnou hnou. Snažím se zprostředkovat souvislosti, které vidím, a příběhy, které z nich vyrůstají, nejlíp jak umím. A ano, doufám, že je dokážu sdílet s ostatními lidmi. Sdílení příběhů a vytvoření záznamu prožitých životů je podstata mé práce.
