Před šestnácti lety chytili na Páté avenue v Beverly Hills Winonu Ryder, jak krade v místním obchodě. Vyšetřování následně ukázalo, že to zdaleka nebyl její první případ. Soudní psycholog u ní nakonec diagnostikoval poruchu kompulsivně-kriminálního charakteru. Nutno podotknout, že v té době jí Amerika ležela u nohou a Ryder ročně vydělávala miliony dolarů.
Z podobného chování si střílíme všichni – je to prostě problém, který pobaví a nejvíc samozřejmě privilegovanou část populace. Jen málokdy ale dohlédneme, odkud vítr vane. Všichni máme přeci zlozvyky a problémy. A všichni dokážeme hodně rychle odsoudit.
Videos by VICE
Z Wikipedie se dozvídáme, že pojem kleptoman pravděpodobně pochází z řeckého slova kleptein (krást) a bývá připisováno lidem s nutkavou potřebou odcizovat věci, ačkoli je nepotřebují. Už tento popis vyvolává mnoho otázek: Je to nemoc, nebo termín používaný lidmi, kteří si nejsou jisti, o co sakra jde?
Bez ohledu na význam a užívání výrazu kleptoman existuje nespočet normálních osob dennodenně bojujících s nutkavou touhou po krádežích všeho druhu.
Podle statistik krádeží motorových vozidel na území České republiky z roku 2012 bylo zaznamenáno zhruba 50 000 případů, nicméně to je pouhý zlomek těch, kteří byli při činu dopadeni. Rozhodla jsem se promluvit s kleptomanem, kterého ještě nepřistihli.
VICE: Proč cítíš takovou potřebu krást?
Brandon: Nemám tušení, začalo to, když jsem byl ještě dítě, někdy kolem nástupu do základní školy. Tehdy jsem ukradl kartičku s pokémonem Charizardem jednomu spolužákovi. Pak jsem mu ji nepozorovaně zase vrátil do batůžku, protože jsem se cítil jako největší hajzl.
Máš přeci dobrou práci a skvělou rodinu – proč si myslíš, že je tvá touha po krádežích tak silná? Fakt bych si na to přál znát odpověď, ale bohužel to není tak jednoduchý.
Když se zkusíš podívat hluboko do sebe – do samého jádra kleptomanie – cítíš, že jsi nemocný, nebo zkrátka obyčejný kriminálník?
Myslím, že mám od každýho něco. Často se stává, že se naskytne správná příležitost a já prostě kradu, aniž bych chtěl. V takových chvílích se cítím jako kleptoman. Jindy jsem ale schopen celé dny či týdny plánovat, jak něco čmajznu, což mě vede zase k názoru, že jsem prostě normální kriminálník. Pro malé ospravedlnění chci ale dodat, že i přes to všechno mám také svědomí a neokrádám obyčejné lidi, ale pouze velké společnosti, které si tuto ztrátu ani neuvědomí.
Jakou největší věc jsi kdy ukradl?
Jednou jsme s kamarády potřebovali něco odvézt, tak jsme se rozhodli šlohnout náklaďák. Žádnou malou multikáru, kterou si můžeš zaparkovat na každém dvorku – tohle mohlo stát minimálně 4 miliony. Když jsme ale zjistili, že celý vnitřek je digitální a nejsou k tomu ani žádné klíčky, ukázalo se to jako relativně blbej nápad.
Za chvíli jsme sice zjistili, jak to zapnout, ale už nám to nešlo zastavit, takž jsme asi hodinu strávili jenom vypínáním motoru. Jeli jsme z kopce a už to začínalo být fakt nebezpečný, tak jeden z kámošů prostě začal tahat za všechno, co v kabině našel. Nakonec to vyřešil tak, že vytrhl plyn.
Tohle považuju asi za tu největší pitomost, protože kdyby nás chytili, určitě bychom šli sedět.
Stojí ti zlodějna za riskování vězení?
To víš že ne. Na světě je spousta dalších možností, jak zvednout adrenalin. Smutným faktem ovšem zůstává, že čím víc kradu, tím lepší v tom jsem.
Vědí tvoji přátelé, že kradeš takhle často?
Jasně že jo. Když jsem byl mladší, kradl jsem jen tak pro zábavu a spoustu těch věcí jsem jim pak rozdával. Málokdy jsem ukradl něco, co bych potřeboval nebo chtěl prodat kvůli penězům. Jenom jsem si užíval toho vzrušení a výzvy.
Často jsem se dokonce dostal do situace, kdy jsem kradl pro své přátele, co potřebovali, ale zrovna si to nemohli dovolit.
Kdy naposledy jsi něco ukradl a co to bylo?
Naposledy jsem šlohl košili v obchodě. Stála tři stovky, ale stejně jsem to udělal. Nedokážu posoudit, jestli to byla kleptomanie nebo zločin – šel jsem k pokladně asi s deseti kousky oblečení, ale prodavačce jsem odevzdal jen devět. Takže jsem místo 4 300 zaplatil jen 4 000.
Myslíš, že někdy dokážeš přestat?
V to doufám – moc rád bych to jednoho dne bral jako povyražení místo prokletí. Na Motherboardu nedávno vyšel článek o hackerech, kteří varují velké podniky, aby zlepšily své bezpečnostní systémy. Byl bych za to vážně vděčný, protože to je pak pro kleptomany jako nabídnout cukroví dítěti.
Můžeš vylíčit tu nejnebezpečnější situaci, do které ses kvůli své závislosti dostal?
Od příliš nebezpečných věcí se snažím dávat ruce pryč. Nicméně jednou jsem zfalšoval peníze. Nebylo to ve velkém, takže to šlo zamaskovat.
Dřív jsem pracoval v systému, který se zabýval nákupem od velkých společností, jako je Coca Cola, Pepsi a další. Odkupovali jsme nespočet produktů za desetitisíce korun a zaměstnanci si tak čas od času nějaké zboží přihodili za pár kaček. Tak jsem si řekl, že to taky musím vyzkoušet. Navýšil jsem peníze z prodeje na náš účet a pak jsem je srovnal s výdělkem z prodeje daného dne. Někdy jsem odcházel domů tisícovkama navíc.
To sice nezní příliš nebezpečně, ale takhle jsem to dělal vážně dlouho, a kdyby přišel audit, nedopadlo by to pro mě zrovna růžově.
Jak se podepisuje kleptomanie na dalších psychických poruchách jako patologické lhaní či sociopatické tendence?
To je spíš otázka pro psychologa. Můžu k tomu jen říct, že krádeže mne často vedou ke lžím, což mě vážně mrzí. Nepovažuji se ani za patologického lháře, ani za sociopata – lidé a jejich city jsou pro mě důležité. Každý den je zkrátka jiný. Někdy se cítím jako Robin Hood, jindy jako beznadějný anarchista a arogantní egoistický zloděj.
Takže si nemyslím, že bych byl náchylnější k dalším mentálním poruchám – občas jsem prostě jenom pěknej hajzl.
