Z lásky k Česku

Poslušné koně na trzích v Německu

Odjel jsem na vánoční trhy do Drážďan. Ihned se mi v hlavě začaly rojit otázky ptající se po smyslu předvánočního a vánočního života.

by David Zábranský
11 prosinec 2017, 8:56am

Sotva jsem teď v sobotu o druhém adventním víkendu vysedl z vlaku na drážďanském nádraží, hned jsem věděl, že chci pryč. Vidíš vidíš, měl jsi zůstat pěkně doma na Letné, říkal jsem si, zatímco jsem se, hledaje jakoukoli cestu ven z přeplněného nádraží, pohledem prodíral skrze symetrický syntetický vánoční strom, který Němci postavili v centrální nádražní hale a v jehož větvích můj zrak, který v té chvíli ještě neuvykl německému světlu, viděl nikoli větve, nýbrž ke kmenu přidělané selfie tyče. Narcistní strome, nebudeš to mít lehké, stojíš v prostředku narcistních lidí, pomyslel jsem si a sklopil jsem zrak k dlažbě, do níž se tisíci lidských kroků o překot vpisoval čas. A můj zrak již zůstal sklopený. Od té chvíle jsem po celý zbytek drážďanské cesty myslel na německého filosofa Friedricha Nietzscheho, přesněji řečeno na onoho koně, kterého dle legendy filosof se vzlykotem objal v Turíně roku 1889. Ten příběh z Turína stojí zvláště v předvánočním čase za připomenutí.

Selfie autora

Turín roku 1889, náměstí či široká ulice. Kůň, za ním na nejedné úrovni s koněm spojený vozka na kozlíku. Kůň se v jednu chvíli z neznámého důvodu zaráží na místě a tvrdohlavě odmítá jít dál. Ani krok. Nepomáhá žádný povel. Představte si tu náhlou úzkost na straně s koněm spojeného kočího; je to jako přijít o nohy, o svobodnou vůli, málem o rozum, když vás kůň postaví do takové situace. Být kočím, rozlítím se, i vy, každý, bylo to k nesnesení. Proto bič letí vzhůru (bič, kterým se vozka v principu neobrací proti koni, nýbrž spíše proti celé planetě, která jako by se pro něj v té chvíli zastavila), a práská do hnědé či grošované zemské desky. Je to spor mezi akcí a reakcí, není to spor člověka s koněm, ale pro obecné zraky situace vypadá tak, že vozka, který kamsi spěchá, bije koně, který odmítá spolupracovat na každodenním běhu obstarávání. Turínský dav se rozděluje, jedni drží s koněm, druzí drží s vozkou. Situaci svědčí i Nietzsche, jak víme. Vrhne se ke koni, obejme ho a zhroutí se. Držel s koněm? Ano, do velké míry ano, ale rozhodně ne v tom smyslu, v němž s koněm držela půlka turínského davu. Držet s koněm ve vnímaní davu přece neznamená doslova držet s koněm, nýbrž spíše být proti kočímu, nedržet s kočím, který ale přesto pro každého, kdo tu věc viděl, byl osou a pánem situace. Držet s koněm pro dav ve finále na vyšší úrovni neznamená nic jiného než držet obecně s člověkem, pokud už ne přímo s oním konkrétním člověkem, který seděl na kozlíku. V Nietzscheho případě se ale věc má jinak. Nietzsche naopak vidí pouze koně a cosi, co kůň mlčenlivě zosobňuje. Nietzsche drží s bitým koněm, ale doslovně a absolutně. Kočího filosof vůbec nevnímá, natož aby mu svědčil. Existuje pro něj jen kůň a princip, a především nekontrolovatelné pohnutí. Ty kroky, které odmítl činit kůň, vzal na sebe spontánně filosof. Nietzscheho pohnutí nad trpícím koněm, mimo jiné i ony reálné kroky ke koni a obejmutí koně, dle mýtu vedly k filosofovu finálnímu zmlknutí; snad můžeme říct, že filosof v onu chvíli, kdy chytil koňskou hlavu, usedl na loď, která ho převezla přes Styx do říše mlčenlivých zvířat. Nietzsche se zhroutil a dalších deset let až do smrti prožil v šílenství. Jediná jeho pozdější zdokumentovaná slova po turínském zážitku jsou údajně: „Mutter, ich bin dumm!“, čili: „Matko, jsem hloupý.“

Cítil jsem se v drážďanské nádražní hale stejně jako tento turínský kůň. Cítil jsem na zátylku údery biče, které se mne snažily vyhnat ven na Prager Straße, vyhlášenou nákupní ulici, ale nehýbal jsem se, držel jsem se kopyty v dlažebních spárách. Pokud jsem se pak přece jen rozešel, nebylo to pod vlivem tupého násilí, nýbrž ze zcela jiných a mnohem vznešenějších pohnutek. Co když někde v nádražní hale stojí neznámý velikán, nějaký dnešní filosof Nietzscheho kalibru? Co když mne někdo takový pozoruje a co když se užuž chystá padnout mi k nohám, zhroutit se a navždy umlknout? Kolik takových silných hlasů má dnešní Evropa, a má jich tolik, aby jimi mohla plýtvat v důsledku mé nechuti vydat se na Prager Straße?!

Tak tedy – rozešel jsem se. Klapky na očích, zrak na dlažbě, ale rozešel jsem se. Táhl jsem s tou nejomezenější možnou perspektivou až na konec Prager Straße, bez pohledu bokem a bez zastavení, a pak hned zpátky. Poté jsem s útržky zážitků sedl do vlaku a vrátil jsem se domů. Byl jsem si vědom toho, že jsem na Prager Straße míjel tisíce řehtajících lidí, desítky po střechu naplněných obchodů, zuřící svařená vína, klobásy z kárného tábora, kari z Guantanamo Bay, horečku z Osvětimi, rolničky z Černobylu. Mé vlastní kroky mi v hlavě zněly jako dusot koní z apokalypsy. A zatímco jsem v přeplněném vlaku vzpomínal (nezanedbatelný počet horečných hlav do Drážďan toho dne dodalo mé milé Česko), v hlavě se mi rodila následující myšlenka.

Pokud chceš či potřebuješ nějakou věc, vyrob si ji.

Pokud chceš či potřebuješ nějakou věc, vyrob si ji.

Z té věty se stal milostivý bič, který mne dovedl do bezpečí domova, zpátky do bytu nad Okem na Letné.

Mé čtyři zdi, má mysli, můj ráji na zadupané předvánoční planetě!