Portréty glamour trans komunity z Paříže osmdesátých let

FYI.

This story is over 5 years old.

LGBTQ

Portréty glamour trans komunity z Paříže osmdesátých let

Když se fotograf Byron Newman přestěhoval do Francie, spřátelil se se skupinou trans prostitutek a rozhodl se zdokumentovat jejich životy.

Jsou osmdesátá léta a všechny Pařížanky na fotografiích Byrona Newmana nosí třpytivé šperky, kouřové líčení a hojné dávky tvářenky. Až na to, že většina z nich původně pochází z Brazílie, všechny jsou trans a živí se jako prostitutky. Vypadají elegantně, silně a sexy - přesně, jako modelky z videoklipů Glorie Gaynor nebo komparz z fotoeditorialů Grace Jones.

Newman se přistěhoval do Paříže za prací art-directora pařížského magazínu ve svých třiceti. Záhy však našel mnohem cennější uměleckou inspiraci v přistěhovalecké komunitě trans žen, které se proháněly pod červenými světly čtvrti Pigalle. I se svou ženou, francouzskou herečkou Brigette Ariel, se s nimi spřátelil a začal s nimi trávit čas, během kterého fotil jejich každodenní životy.

Reklama

„Nebyl jsem tehdy nijak extrémně zkušený fotograf," vzpomíná Newman: „Myslím ale, že právě nedostatek zkušeností a poměrně jednoduché vybavení, které jsem měl k dispozici, dodává fotografiím určitou dávku syrovosti a bezprostřednosti, která se mi líbí. Kdybych to fotil teď, určitě by to už tak zajímavé nebylo."

Newmanovi se podařilo nafotit něco mezi třiceti až čtyřiceti ženami, jejichž portréty v roce 1984 publikoval v knize The Ultimate Angels.

V době, kdy v Paříži pobýval, se podle jeho slov trans ženy setkávaly s opovržením a vyskytovaly se na úplném okraji společnosti. Paris Match, jediná publikace, která se tehdy komunitě trans prostitutek věnovala, je zachytila pomocí infračerveného filmu a prodloužené čočky – jako by ženy na obrázcích byly ve skutečnosti kriminálníci nebo gangsteři.

Tato skutečnost jenom zvýšila Newmanovo odhodlání ukázat je světu i z jiné stránky. Na jeho fotografiích pózují jako modelky z Playboye, stejně tak je ale uvidíte, jak tráví čas se svými přáteli, opalují se nahoře bez nebo se jen tak poflakují po ulicích. „Většinu času jsem prostě jenom zaznamenával to, co se dělo přede mnou," říká: „Na focení si rád vybírám ženy, které vypadají, že mají svůj život plně pod kontrolou a že nejsou jenom jakýmisi pasivními hračkami pro muže. A přesně ten samý přístup jsem zvolil i u focení téhle komunity."

O víc než třicet let později s nimi však Newman a jeho již bývalá manželka ztratili kontakt. „Je to velmi pomíjívý svět," shrnuje čtvrť Pigalle: „Mezi focením a samotným vydáním knihy vznikla poměrně velká tříletá mezera. V tomto mezičase se mnoho z těch, které jsme potkali, vrátilo zpátky do Brazílie nebo bylo deportováno."

Reklama

Newman z této doby zůstalo mnoho vřelých vzpomínek. Třeba když během oslav Nového roku jeli s kamarádkou Cassandrou na pláž, kde uspořádali tradiční brazilskou ceremonii k požehnání nadcházejícího roku. Zatímco Cassandra házela do vody bílé květiny a šperky, úplně zapomněli na to, že auto nechali zaparkované v mokrém písku čelem k stoupajícímu přílivu. „Když jsme se vrátili, bylo už napůl pod vodou." směje se:„Takže jsme na Nový rok ve dvě hodiny ráno museli volat hasiče."