Co přesně tady v Česku smrdí

Téma lidského a specificky východního či postkomunistického smradu svobodnou českou společnost provází už bezmála tři desetiletí. Je to v českém veřejném prostoru stálice, která je modulovaná snad jen drobnými poryvy větru či přicházejícími a odcházejícími okurkovými sezónami. Ať už se ale o českém smradu v tom kterém měsíci mluví více nebo méně, jistá je podle mě jedna věc. Lidský smrad mnohým z nás už dlouho vadí. Bod zlomu si přitom dovoluji klást právě do zmíněného roku 1989. Teprve ve chvíli, kdy jsme začali dohánět rozvinuté demokracie, jsme si uvědomili, že musíme zapracovat i na hygieně. Svobodný svět nám otevřel oči, uši a nosy. Hned koncem ospalého revolučního roku jsme přičichli k luxusu a k voňavým Francouzům, Kanaďanům a dalším. Naše současné ctihodné manželky a matky by mohly vyprávět, jaké to bylo poprvé na Erasmu a jak moc a na kolik způsobů to tam vonělo!

Od té doby víme, že Západ doženeme až ve chvíli, kdy přestaneme smrdět v tramvaji a jinde. Tohle byl ten pravý význam „pádu železné opony“. Padly mýty, že se stačí koupat jen obden. Nestačí to, jak už víme z úplně první lekce demokracie, kterou nám dal svým pohledem nějaký Rakušák v obchodním domě Spar v červenci 1990 ve Freistadtu. Za vzor jsou nám od té doby dáváni Francouzi, a především samozřejmě Francouzky, které nesmrdí nikdy a nikde. Voňavý Západ. Tak vidí svět mnozí naši občané, kteří k bájnému Západu hledí až nekriticky obdivně, a to vždy – zdůrazněme to – znamená hledět obdivně k vůni. K Chanelu, k Dioru, k Chloé… Pokud tito lidé ve svém parfémovém obláčku Česko vůbec nějak vnímají, pak snad nestřelíme úplně vedle, když řekneme, že jim Česko nevoní. Ať už kvůli vzpomínce na Erasmus, ať už z nějakého jiného důvodu, závěr je jasný – jsme sto let za opicemi nejen kvůli Zemanovi, ale především kvůli tomu, že strašně smrdíme. V tomhle s námi snad můžou soupeřit jen Maďaři nebo Poláci, prostě všechna ta smradlavá verbež, což prosím neberte jako nějaký rasistický výpad, nýbrž prostě jako můj pokus podívat se na tu problematiku smrdění trochu zjednodušeně. Nebo jinak. Tady ve Visegrádu hodně smrdí třeba to, že moc nechceme přijímat uprchlíky. Jsme sobečtí barbaři, kteří se valí na Sephoru v Berlíně…

Česko je země celé škály smradů. Od smradů podpaží po smrad nelidskosti a neochoty naslouchat německé kancléřce. Doteď šlo téma smradu číst jen jedním způsobem, pro nějaké chytristiky tady nebylo moc prostoru. Smrdíme, zaostáváme, tečka.

Naštěstí existuje britský list Guardian, který publikuje různé paradigma posunující články a studie. Jedna z posledních studií přitom hází na naši problematiku a na celý náš porevoluční vývoj úplně nové světlo… a bobek. Protože všechno, co jsme si mysleli, je jinak.

Předmětná studie, kterou připravili vědci ze Švédska (z velmi voňavé země – integrovat se ve Švédsku znamená mimo jiné navonět se, neb ve Švédsku jistě nechtějí žádné smradlavé „nogo zóny“), předestírá podivuhodnou domněnku. Ale nejdřív titulek z Guardianu. Ten zní takto: „Nesnášíte tělesné pachy? Pak je tady velká pravděpodobnost, že budete pravičáci.“

Už ten titulek vlastně říká všechno podstatné. Pokud vám zapáchá moč, pot a tak dál, zvyšuje se podle studie pravděpodobnost, že budete volit Donalda Trumpa nebo někoho à la Trump. Vysvětlení? Strach z neznámých lidí, přesněji řečeno z nákazy, kterou člověk od neznámých lidí může chytit. Pravičákovi prostě nevoní dělnická třída a všechno nízké čili švábi, krysy, jedním slovem špína. Tak prosté to je. A samozřejmě na tom bude víc než zrnko i bez studie snadno předvídatelné pravdy. Touha po řádu, bytostně pravicová záležitost, je samozřejmě zároveň touhou po čistotě. Nic nového, nic převratného.

Jenomže podstatná je jiná věc, a to otázka, jak tento poznatek organicky začlenit do českého porevolučního vývoje! O čem ve světle nových zjištění vypovídá naše hromadné setrvávání ve smradu, ta neochota vonět se, a o čem na straně druhé vypovídá odpor českých kosmopolitů k páchnoucím Čechům čili to věčné a otravné vzývání navoněné Paříže, spojené s pohrdáním českým „zemanským“ provozem?

Inu, možný je jen jediný závěr. Naši čeští prozápadní vůdcové, pod jejichž praporem jsme měli jít celí voňaví do kultivované Evropy, jsou jen zakuklení ortodoxní konzervativci, pravičáci jak poleno. Zatímco skutečná liberální česká levice smrdí v přecpaných tramvajích. A mně to všechno v celku irituje. Jestli to totiž dopadne tak, že třeba my Češi budeme ještě pár let dřít na tom, abychom už nikdy nesmrděli, načež se po těch letech našeho tvrdého snažení ukáže, že Západ se vzchopil a začal v odboji proti Le Penům, Trumpům a dalším fašistům dobrovolně zapáchat, tak pak už fakt nevím. To jsme se na to všechno přece klidně mohli vybodnout a prostě jen čekat a smrdět. Honíme se jako psi, a stejně nakonec budeme věčně poslední. Ve smradu i ve vůni. Úplně vidím tu scénu z roku 2020, kdy se v české tramvaji potkává smrdící pařížský intelektuál s nějakým navoněným prozápadním novinářem z Hospodářek, a ten Francouz si normálně odplivne a zašeptá: „Putain de fasciste!“