Různě

Ze života pohřebního fotografa

Většina z nás už někdy prošla ve smutečním šatu branou krematoria a při pohledu na monumentální obřadní síň je přepadla tíživá melancholie. Jaké pocity to ale vyvolává v někom, kdo tento nešťastný zážitek prožívá několikrát do týdne?

by Michal Švarc
25 srpen 2017, 6:42am

Stojím před minimalistickou a dobře známou budovou strašnického krematoria. Výjimečně mě nesvazuje černý oblek a truchlivá nálada na mě přepadá jen ze setrvačnosti.

Do sálu se pomalu trousí hloučky smutečních hostů, což znamená, že pohřebnímu fotografovi, který si v článku nepřál být jmenován, začíná pracovní směna. Lkající postavy usedají do lavic, dramatická hudba dokresluje správně nešťastnou atmosféru. Právě v ten moment zapojuje své umělecké cítění. Vzpomínky na zesnulého se zhmotňují v slzách a fotograf nenápadně přihlíží obřadu, zatímco pořizuje vzpomínky nové.

Usměvavý prošedivělý muž s popruhem kolem krku, na jehož konci se houpe mohutný černý fotoaparát, mě poté vede do druhého křídla krematoria, kde usedá za stůl obsypaný pietními snímky věnců, katafalku a chmurných pozůstalých.

Foto: Michal Švarc

Šedá pohřební eminence, se kterou jste se možná setkali, aniž byste to tušili...

Část fotek už poznamenal zub času. Jejich množství napovídá, že se tady kumulují několik let. „Začínal jsem v roce 1986. S dalšími fotografy jsme měli na Prahu, včetně všech krematorií, monopol. Dvojice fotografů vždy po týdnech měnila svá stanoviště, a tak jsem se dostal až sem," popisuje své začátky. „Později jsem tady bral směny za ostatní, kterým se sem nechtělo, a tak jsem si řekl, že tady zůstanu."

Více než třicetileté působení na placu obřadní síně se nijak nepodepisuje na energii vkládané do práce. Svou kreativitu nechává na ponurých obrazech vyniknout i po letech a rutinní přístup mu není vlastní. „Ač fotím v podstatě vždycky stejný počet záběrů, které bych už mohl fotit se zavřenýma očima, pořád přemýšlím, jak zachytit to, čím je zrovna ten daný obřad výjimečný. Nikdy nefotím automaticky," vysvětluje autor způsob své práce.

Pociťoval jsem zbytky prazvláštní nervozity spojené s mystickým loučením s mrtvými a došlo mi, že tahle práce nemůže být pro každého. Když je vaším údělem pozorovat sdílený smutek hledáčkem fotoaparátu, musí na vás přeci ona tíživá atmosféra doléhat. „Když jsem tady začínal, zdálo se mi o rakvích, a to bylo špatné," komentuje své prvotní zážitky fotograf: „Později jsem si ale řekl, že je to práce jako každá jiná."

Foto: Michal Švarc

Pozůstalí přicházejí i odcházejí, plamen zůstává...

Práce v ponurém prostředí jistě dokáže na každém zanechat stopu a mnoho dalších by taková změna po nějaké chvíli donutila k odchodu. Vydržet u tak zvláštního řemesla není jen tak a vyžaduje to specifický přístup, který vám dovolí dělat takovou práci po mnoho let. „Beru tuhle práci trochu jako charitu. Baví mě pomáhat lidem, máme to v rodině," sděluje mi svou motivaci: „Rozhodně to není práce, kterou by se dalo zbohatnout. Po všech těch letech to vnímám jako službu společnosti, kterou někdo udělat musí."

Nepřipouštět si zachycované skutečnosti je jedním ze způsobů, jak si udržet odstup, který je pro toto povolání bezpochyby nutný. Situace, ve kterých se vydáváme do krematoria, abychom se rozloučili se svými bližními, se ale nevyhýbají nikomu. Může známé místo pomoct fotografovi utišit zármutek, když se ocitne na druhé straně barikády? „I když jsem neustále na místě, kde pohřby probíhají, navštívit ho je pro mě něco úplně jiného. Doléhá to na mě úplně stejně jako na kohokoli jiného. Myslel jsem si, že budu odolnější vůči tomu, až mi někdo umře, ale ne. Nejde to, alespoň u mě ne."

Foto: Michal Švarc

Pohlíží na hodiny a do jeho uvolněného výrazu se začíná promítat starost. Jízdní řád krematoria je neúprosný a nebožtíky odpravuje do onoho světa s minutovou přesností. I proto nadešel čas se s fotografem rozloučit a zanechat ho povinnostem. Odcházím z jeho kanceláře a na dvoře se už srocuje další hlouček pozůstalých, kteří se objímají a utěšují, ale kolikrát se také znovu shledávají po mnoha letech.

Foto: Michal Švarc

Tmavé obleky a róby jsou ve Strašnicích jasným módním sdělením...

Pohřeb je prazvláštní událost. Představuje konec něčího životopisu, ale zároveň je i příležitostí, která utužuje vzdálené rodinné vazby, a je tak občasným vytržením z koloběhu života, které dá pokrouceným hodnotám nevybíravý restart. Možná, že zpovídaný fotograf přihlížel i vašemu poslednímu rozloučení, stejně jako třem dalším to samé odpoledne. I když pro někoho jako je on nejsou pohřby až tak výjimečné, my bychom měli o to víc prožívat bezčasí v rodinném kruhu, do kterého nás uvrhávají.

Foto z archivu pohřebního fotografa