Jeden den v předsálí války

Slavjansk. Jedno z prvních měst na východě Ukrajiny, kde před rokem začal nejčerstvější evropský konflikt, a které bylo několik měsíců nato dobyto zpět z rukou separatistů. Dnes se nachází sto kilometrů od frontové linie, tak akorát na pomezí dostřelu raket gard, a lidé se zde snaží nějak zaplout do svých původních životů. Tedy ti, co tu zůstali.

Na přelomu března a dubna jsem objel Ukrajinu, abych si udělal svůj vlastní obrázek o tom, co se tam doopravdy děje. Odrazovali mě od toho všichni od mé rodiny, přes ukrajinské kamarády, žijící v Čechách až po novináře a odborníky, kteří v těch místech pracují. Někde mě okradou a zabijí, nejlépe už hned za hranicemi. Realita byla ale jiná. Díkybohu.

Původně jsem se samozřejmě chtěl dostat až do ATO, oblasti, kde probíhá skutečná válka a hrozí reálné nebezpečí, na rozdíl od zbytku země, skoro sedmkrát větší než Česká Republika. Vzhledem k absenci potřebných povolení a zaopatření jsem tak nakonec neučinil, možná proto teď sedím doma na prdeli živý a zdravý a píšu tenhle článek.

Z Kyjeva jsem jel nočním vlakem, nejvydatnější způsob, jak po Ukrajině cestovat. Spolupasažéři jsou družní a rádi se s vámi podělí o jídlo a spousty zajímavých historek, pryčny jsou měkké tak akorát, aby se na nich dalo usnout, a co je nejlepší; vzbudíte se a jste na místě.

Slavjanské nádraží mě v první chvíli vyděsilo, jestli jsem náhodou špatně nevystoupil. Modernější nenajdeš ani v Praze, dalo by se tam jíst ze země. Takže trochu něco jiného než válkou zničené budovy, které jsem si myslel, že uvidím. Až za perónem postávající patrola vojáků se samopaly mě uklidnila, že jsem tam, kde jsem chtěl být.

Počasí stálo za hovno. Padal takový ten bordel, kdy nevíte, jestli si vytáhnout deštník protože prší, nebo se radovat, protože sněží. Silnice připomínali měsíční krajinu víc, než kdekoliv jinde v zemi, kaluž kam se podíváš a v místech, která se ještě aspoň trochu tvářila jako chodník, byla námraza.

Světe div se, i přes to, v jakém ponurém a nezaopatřeném stavu se město nacházelo, jsem tu každou chvíli narazil na lidi, co ty děravé chodníky zametali. Kolikrát neměli ani košťata, ale jen chomáč svázaných větviček. Tomu říkám smysl pro pořádek, zvlášť na místě, kde ještě před rokem lítaly bomby. Ono to v tom počasí sotva mělo smysl, ale možná to byl způsob, jak tady lidem dát alespoň nějakou práci, za kterou by je mohli zaplatit.

Hnedka po pár krocích jsem na té námraze uklouzl a poctivě se zmáčel. To byla první a taky poslední újma, která se mi ve Slavjansku stala. Fučelo, až se na kalužích vytvářely vlny. Nedalo se nic dělat, v rámci zdraví jsem si narazil na hlavu svoji žlutou čepici, což nezamýšlenou náhodou spolu s modrým báglem ladilo do ukrajinských barev. Podle pohledů kolemjdoucích bylo najednou hned jasný, kdo tu fandí separatistům. Nakonec to tak zdraví prospěšný vlastně teda nebylo.

Do centra vedla dlouhá přímá silnice, po které jsem se svezl maršrutkou. Vše kolem bylo šedé a ponuré, ale známky války aby člověk pohledal. Žádná zničené budovy, žádné krátery v zemi, jenom v lidských tvářích se nesl stín krušných dní. Rozhodl jsem se, že najdu centrálu české organizace Člověka v tísni, kde jsem měl kontakt na jednu pracovnici. Ani zpravodajský služby tu nemohly být zakopaný lépe. Koho jsem se ptal, ten na mě zíral, jakoby o nich nikdy nic neslyšel, a když náhodou věděli, neměli tucha, kam by mě navedli. Představte si to, žijete ve městě, kde probíhala válka, a netušíte, kde sídlí ti, kdo v okolí poskytují jednu z největších humanitárních pomocí.

Během pátrání po organizaci jsem prošel klíčová místa vzedmutí separatistického odporu. Na prázdném náměstí s Leninem, kterého někdo potřísnil ukrajinskými barvami, už nestály barikády, chránící slavjanskou radnici. Místní nemocnice vypadala, jakoby se tam tak před třiceti lety zastavil čas. U policejní stanice jsem nakonec potkal strážníka, který mě za pár cigaret konečně navedl správným směrem. Po třech hodinách jsem našel středisko Člověka v tísni, jehož velmi vstřícný mezinárodní kolektiv byl právě na nohou. Rychlá porada, načež se několik z nich vydalo v autech překročit frontovou linii a pomoci tam potřebným na druhé straně války. Rád bych se zapojil, ale byl jsem odmítnut. Nepřišel jsem prostě zrovna v ideální chvíli na přijímací pohovor. Bohužel. Nebo bohudík, kdo ví. Nabil jsem si alespoň baterie do foťáku, vyřídil maily a zamířil zpět do ulic.

Známky války jsem našel až dál od centra. Ohořelé budovy, díry ve zdech, prostřílené ploty. Později jsem se dověděl o spoustě dalších škod, které tu boje zanechaly, pokud jste ale město neznali už předtím, těžko byste si toho teď všimli. Lidé kolem se podezřívavě dívali a ptali se, co tu s tím foťákem dělám.

Na prázdném tržišti jsem se brodil bahnem a fotil každý kout a toulavý psy, kteří jsou vděčnými modely, dokud nepřiběhla nějaká ženská a nezačala po mě řvát. Myslela si, že jsem Američan a prý co tu pohledávám, co si tu jako fotím a že zavolá policii. Vysvětlil jsem ji, že jsem Čech, čímž jsem situaci nijak nezlepšil. Amík, nebo Čech, prostě nějakej vykořisťovatel ze západu, to je jedno a to samé a začala si mě fotit na mobil. Nenechala si nic vysvětlit, tak jsem se otočil a šel prostě pryč, zatímco za mnou ještě doléhal její křik. Tady jsem si poprvé uvědomil tu depresi, která nad místními obyvateli visí. V bídě a v nouzi se tu snaží přežívat s vědomím, že válka je za rohem a může být klidně příští týden zpět. V takové situaci dokáže nasrat pohled na člověka, který přijel z míst, kde mu nic nehrozí a jeho situace je úplně opačná. Bohužel to teď padlo na mě; být tím, kdo rozdmýchává negativní pocity.

Vypadalo to, že paní stihla udělat za krátkou chvíli celkem slušný povyk. V ulicích okolo tržiště si na mě lidé ukazovali a něco si šuškali. U obchodu kousek dál mě zastavila bábuška se šátkem na hlavě, volala na mě; Čechoslováku pojď sem a snažila se mi vysvětlit, že to tržiště dříve bývalo plné jídla a jiných věcí. Chvíli jsme si povídali, popřáli si hodně štěstí a rozešli se každý svým směrem.

Usoudil jsem, že už jsem viděl dost. Ani ne za hodinu mi jel vlak do Oděsy, a tak jsem zamířil zpět do haly na nádraží, které teď vypadalo ještě více jako z jiného světa. Free wifi samozřejmě nesměla chybět. Lidé tu seděli, povídali si, nebo hleděli do svých mobilů a byli to úplně normální lidi jako všude jinde na světě. Jenom žijí ve špatným čase, na špatným místě.