Díval jsem se, jak mého kámoše odpanilo umění

Vzpomínáte si na Claytona Peletta? Ten devatenáctiletý kluk, co před půl rokem prohlásil, že se nechá odpanit ve jménu umění? Poté, co sem s ním na konci minulého roku mluvil, byly zprávy o jeho live performance přijaty se zvláštní kombinací obdivu, zhnusení a zmatení. Slovo zmatení se začalo objevovat podstatně častěji, když Clayton prohlásil, že jeho partner bude také mužského pohlaví. Šukat na veřejnosti je jedna věc, ale nechat se na veřejnosti ošukat do prdele je věc druhá.

Jakoby snad nestačilo nechat se takhle veřejně zprznit, musel se ještě potýkat s veřejným nařčením, ve kterém dotyčný tvrdil, že Clayton nápad ukradl ze společné konverzace, kterou spolu vedli před 4 lety. Dokonce i Hnutí křesťanských gayů a lesbiček má k takovému aktu své výhrady, které jejich mluvčí, vyjádřil v pravděpodobně nejurážlivější větě, kterou může jakýkoliv umělec slyšet: „Nejsem si tak docela jistý, jestli je šukání na veřejnosti uměním." 

Každopádně veškerá publicita se vyplatila, protože Claytonova ztráta panictví se stala jednou z nejžádanějších odpaňovacích akcí v historii. Z 10 000 zájemců musel vybrat 150 vyvolených, u kterých chtěl, aby byli součástí tak výjimečného uměleckého počinu.

Oni „vyvolení“ byla kombinace lidí počínaje studenty St. Martins přes umělecké kritiky ve středním věku až – překvapivě – několik lidí, kterým bylo evidentně Claytonovo umění úplně jedno a chtěli jenom vidět péra a prdele. Někdo, kdo dělal reportáž o události pokládal přítomným otázky, které by s pravděpodobně pokládaly i mezi sebou: „Je tohle umění? A není umění i nechat stát lidi ve frontě, aby čekali na to, že uvidí anál?“

Nakonec nás průvodci zavedou do uličky, kde jsme mimo jiné povinní odevzdat všechny telefony a jiná nahrávací zařízení. Ochranka dodává: „Tohle je pěkně divný, ale co, vždyť je to vlastně umění.“ Skončíme ve velké místnosti s barem v rohu a židlemi rozmístěnými před plátnem, na kterém hraje video s banány v košíku. Po nějaké chvíli se video mění na video Claytona, ve kterém se prodírá skrze další banány.

„Zajímalo by mě, co mají ty banány představovat,“ řeknu nahlas.

„Jsou to péra, vole!“ odpovídá někdo za mnou.

Najednou se odněkud vynoří Clayton oděný jenom do spodního prádla. Doprovází ho dva polonazí lidé s prostěradly na hlavě, což je obvykle znamení, že art show začíná. Jeden z nich má transparent s nápisem „ANAL VIRGIN“ a ten druhý „LIVE FUCK BUTT VIRGIN SEX SHOW“. Clayton má po těle namalovaných několik tribal vzorů. Klekne si a natře se nějakou červenou tekutinu, než k němu někdo přistoupí a ostříhá mu vlasy.

Publikum je naprosto soustředěné – možná proto, že jim sebrali mobily, ale možná taky proto, co se děje před nimi. Vypadá to totiž, jako kdyby Clayton v mukách prožíval nefalšovaný záchvat úzkosti (později mi říká, že ta scéna reprezentovala očištění mladého panice). Po ostříhání vlasů je vybráno dvacet náhodných jedinců (já mezi nimi), kteří jsou postaveni vedle sebe a poté rozděleni do skupin. Následuje další dlouhá pauza, kdy mi jeden z kritiků říká: „Zatím vážně nechápu smysl tohohle všeho, ale chci tomu dnes aspoň dát šanci.“

Všechno tohle čekání má pravděpodobně symbolizovat naše čekání a očekávání před ztrátou našeho panenství. Myslím, že to je dobrá metafora, ale bohužel je také ten moment, kdy si publikum uvědomuje, že neuvidí žádnou penetraci. Nikdo se ale nezdá být nijak zklamaný a upřímně řečeno, byly by divný, kdyby ano.

Naši průvodci nás vedou o patro níž, do místnosti, která je celá pokryta graffiti. Vše, co Clayton  nasprejoval má znázorňovat různé přístupy veřejnosti k show, takže tu jsou k vidění věci jako #tredingvirgin a „mladý, hloupý a plný spermatu“. Všech 20 z nás tu stojí a všichni se cítí , tak nějak dezorientovaně, což je pravděpodobně účel.

Jeden po jednom jsme po té odvedeni do velké růžové krabice. Kleknu si a dolezu do králičí nory, kde najdu Claytona, v jeho spodkách, obklopený banány. „Odpaníš mě do pusy,“ říká s manickým, vyjetým pohledem někoho, kdo nespal tři dny v kuse. „Dej mi osmkrát banán do pusy.“ 

Chci zavtipkovat, nebo se na něho usmát – cokoliv, co zruší tu trapnost být sám v krabici s týpkem, kterého už nějakou dobu znáte a který vás žádá, abyste mu do pusy strčili ovoce. Místo toho jsem ale omámenej tím, jak zranitelně vypadá a jak je na mě soustředěný. Samozřejmě, že jsem ho poslechl.

„Teď jdi,“ řekne po chvilce a já mám pocit, jako kdybych udělal něco špatného. Chtěl jsem vidět jeho odpanění, ale místo toho jsem to byl já, kdo ho vlastně odpanil. Jako publikum jsme vlastně dostali, co jsme chtěli, ale to mi na klidu nepřidává.

Opouštím tu krabici a čelím tváří v tvář několika obrazům. Vedle kreslených grotesek tu visí i jinak moc krásné portréty. Většinu z nich doprovází text, který satirizuje náš pohled na panenství stejně jako na sex, který upozorňuje sám na sebe. Potkávám kluka, který se úplně nehodí do místní společnosti děcek z uměleckých škol. Představuje se mi jako Peter a prý byl na náhradním seznamu hostů, tak prý se zaskočil podívat. Ptám se ho na ty obrazy a on mi říká, že „jsou dost jednoduchý, ale hádám, že o to asi jde.“

Ptám se jedné holky, co si myslí o tomhle všem a ona mi říká, že jí ty banány připomínají nasazování kondomů na hodině sexuální výchovy. „Moje máma byla učitelka, takže to bylo hodně divný.“ Taky jsem se jí zeptal, jak se tohle lišilo od ztráty jejího panenství. „No, to trvalo asi 8 hodin. Nemohl se mu postavit.“

Poté, co všichni prošli Claytonovou krabicí, se ještě před odchodem znovu ceremoniálně svlékl. Později toho dne jsem se ho zeptal o čem ta performance skutečně byla. „Musel jsi mě penetrovat,“ řekl a, „musel si u toho být pod tlakem. Přesně takhle jsem to prožíval, když jsem byl mladší – pod tlakem a v očekávání.“ Zeptal jsem se ho, jestli teď, když byl odpaněn mentálně, to udělá i fyzicky. „Nikdy nechci mít sex. Moje umění je moje sexualita,“ odpověděl. „Tohle mi stačilo na celý život.“

Myslím, že někteří lidé mohli být nakonec zklamaní z toho, jak se tahle performance vyvedla. Zeptal jsem se Claytona i na reakce ostatních, když strčily hlavu do té růžové krabice. „Někteří žasli, byli nasraní a někteří se bavili, ale spíš takovým tím haha způsobem. Bylo to docela sadistický. Jeden kluk mi ten banán taky strčil až do krku.

Nakonec jsem se ho zeptal, jak by chtěl zakončit svojí performance kariéru. „Chci u toho chcípnout.“