Dead can dance je jednou z těch kapel, kterou zbožňují gothici, ale rozhodně by se nedalo říct, že tato kapela spadá do škatule černý rtěnky a latexových bot (a jiných latexových doplňků, jako jsou třeba latexové trenky, ponožky nebo pouzdro na mobil…). Spoluzaložená Australany Brendanem Perrym a Lisou Gerrard v roce 1981, krátce po vzniku přesídlili do Londýna. Po celé dvě dekády vydávali alba a koncertovali, než se roztekli v ubrečené kaluži z líčidel a mejkapu na lince od Ikey.Pár let zpátky rozjeli Dead Can Dance opět koncertní šňůru, kam zahrnuli i zítřejší vystoupení v Praze, a ten samý měsíc oznámili vydání nového, jejich osmého, studiového alba Anastasis, které vyšlo po 16leté pauze. Mluvil jsem s Brendanem z uprděnýho koutku telefonní budky, odkud jsme vedli naše hlubokomyslný hovory, zatímco on pobíhal po tom irským studiu, pil čaj a strachoval se, jak všechny ty podivný nástroje smíchá… Ale předtím, než jsme spolu vůbec mluvili, jsem musel přesvědčit jeho novinářku, že nejsem totální kokot. A to nejsem. Přísahám.VICE: Měl jsem vtipnou debatu s tvojí novinářkou, než jsme domluvili tenhle rozhovor. Chtěla se ujistit, že tenhle rozhovor nebude nějaká nudná zbytečnost.
Brendan Perry: (ticho)OK, jdem na to! Přečetl jsem si o tobě všechen matroš, co se takhle píše, a koukal jsem, že styl vaší hudby je popisován jako „Keltský folk“, „Středo-Východní mantry“ a „Art rock“, ale vůbec nikdy „goth“, což jsem si vždycky myslel, že to je. Popasováváte se vůbec s touto subkulturou, nebo jsem úplnej mimoň?
Abych byl upřímný, nikdy jsme se nepasovali do žádných forem ani tvarů. Vždycky se větší skupina gothiků na koncertě objevila, samozřejmě podle toho, kde jsme hráli, ale o to nám vlastně nikdy nešlo. Jsme samotáři a jsme tu sami pro sebe. Docela nás to baví. Jde asi o věc generační módy, než o vyjadřování nějaké kulturní hloubky.Když natáčíte album, jste v té haluzi kreativity, není pro vás nesnesitelné chodit do sámošky a vést běžný život?
Jo. Je to odporný. Potřebuješ ty malý mlíčka do čaje a musíš se sebrat, vlízt do auta, a teď jseš najednou mezi všema těma nakupujícíma hltounama a tak, je to prostě trochu šok.Jak to vůbec přišlo, že jste s Lisou založili kapelu? Muselo být asi těžký najít někoho jako no jasně, miluju monotónní skandování, jdem do toho, né?
Naše hudební kořeny jsou velmi rozdílné, ale potkali jsme se v místě, kde se v určitém bodě překrývají. Moje základna je punk a Lisu zase odchoval takový ten lehčí kabaretní styl hudby. Tři věci mohly za to, že k tomu došlo. V tý době jsem s Lisou chodil, taky jsme zároveň potřebovali ještě další perkuse a ona do toho šla. Záhy zpívala vokály a než bys řekl goth, byla v kapele.Takže ona tě zYokoOnovala?
(smích)Teď tedy máte tohle nový album, šestnáct let po tom posledním. Proč to tak trvalo?
Prostě se nějakou dobu přihřívalo na zadní plotýnce.Máte pocit, že všechny ty věci kolem labelů a vydávání se nějak změnily za tu dobu, co jste tím prošli?
Ano. Je to celý mělčí a vypočítaný. Jakoby všechna ta rozhodnutí dělaly banky. Tak trochu smutnej příběh. Světlejší stránka věci je, že všechna ta technologie je přístupná všem, takže pro lidi, kteří chtějí dělat svoje alba, je to super. Je to zkrátka taková dvojsečná zbraň.Myslíš, že styl, který jste kdysi prezentovali, byl díky věcem jako Game of Thrones nebo Renaissance fair (v moderním stylu) zprzněn do něčeho podivnýho a hloupýho?
Myslím, že jsem byl na Renaissance fair v Kalifornii. Ta záležitost, kde se hraje muzika a dělaj řemesla? Jo. Američani to dělaj trošku historicky nemotorně. Ale s těmi nejlepšími úmysly, nebo ne?Dead Can Dance vystoupí zítra v Praze.
Reklama
Brendan Perry: (ticho)OK, jdem na to! Přečetl jsem si o tobě všechen matroš, co se takhle píše, a koukal jsem, že styl vaší hudby je popisován jako „Keltský folk“, „Středo-Východní mantry“ a „Art rock“, ale vůbec nikdy „goth“, což jsem si vždycky myslel, že to je. Popasováváte se vůbec s touto subkulturou, nebo jsem úplnej mimoň?
Abych byl upřímný, nikdy jsme se nepasovali do žádných forem ani tvarů. Vždycky se větší skupina gothiků na koncertě objevila, samozřejmě podle toho, kde jsme hráli, ale o to nám vlastně nikdy nešlo. Jsme samotáři a jsme tu sami pro sebe. Docela nás to baví. Jde asi o věc generační módy, než o vyjadřování nějaké kulturní hloubky.Když natáčíte album, jste v té haluzi kreativity, není pro vás nesnesitelné chodit do sámošky a vést běžný život?
Jo. Je to odporný. Potřebuješ ty malý mlíčka do čaje a musíš se sebrat, vlízt do auta, a teď jseš najednou mezi všema těma nakupujícíma hltounama a tak, je to prostě trochu šok.
Reklama
Naše hudební kořeny jsou velmi rozdílné, ale potkali jsme se v místě, kde se v určitém bodě překrývají. Moje základna je punk a Lisu zase odchoval takový ten lehčí kabaretní styl hudby. Tři věci mohly za to, že k tomu došlo. V tý době jsem s Lisou chodil, taky jsme zároveň potřebovali ještě další perkuse a ona do toho šla. Záhy zpívala vokály a než bys řekl goth, byla v kapele.Takže ona tě zYokoOnovala?
(smích)Teď tedy máte tohle nový album, šestnáct let po tom posledním. Proč to tak trvalo?
Prostě se nějakou dobu přihřívalo na zadní plotýnce.Máte pocit, že všechny ty věci kolem labelů a vydávání se nějak změnily za tu dobu, co jste tím prošli?
Ano. Je to celý mělčí a vypočítaný. Jakoby všechna ta rozhodnutí dělaly banky. Tak trochu smutnej příběh. Světlejší stránka věci je, že všechna ta technologie je přístupná všem, takže pro lidi, kteří chtějí dělat svoje alba, je to super. Je to zkrátka taková dvojsečná zbraň.Myslíš, že styl, který jste kdysi prezentovali, byl díky věcem jako Game of Thrones nebo Renaissance fair (v moderním stylu) zprzněn do něčeho podivnýho a hloupýho?
Myslím, že jsem byl na Renaissance fair v Kalifornii. Ta záležitost, kde se hraje muzika a dělaj řemesla? Jo. Američani to dělaj trošku historicky nemotorně. Ale s těmi nejlepšími úmysly, nebo ne?Dead Can Dance vystoupí zítra v Praze.