Dying Light pro Xbox One ukrývá děsivou metaforu

Jedním z hlavních pilířů pop-kultury jsou dnes počítačové hry. Interaktivní prožitek fungující jinak než film nebo kniha je běžnou součástí kulturní potravy mnoha lidí. Hraní her je masovou záležitostí, rozpočty na jejich výrobu si v ničem nezadají s náklady na hollywoodské trháky a vydělávají často mnohem víc. Svým dopadem (například posledního dílu GTA V se prodalo přes 40 000 000 kopií) mohou aktivně ovlivňovat společenskou diskusi a otevírat ožehavá témata.

V případě Grand Theft Auto je to například diskuse o mučení vězňů.

Když totiž GTA V v roce 2013 vyšlo - řada komentátorů byla zděšena situací, kdy v roli jedné z hlavních postav velice brutálně (kombinačky, elektrický proud) mučíte vězně, abyste z něj dostali důležitou informaci. Nakonec se vám to podaří a mučený vše přizná…

Britské tajné služby nedávno jasně a natvrdo řekli, že mučení při získávání informací prostě funguje a že ho často používají. V roce 2010 díky tomu odhalili dvě bomby na civilních letadlech. Více o tomto třeba zde.

GTA V se k mučení tedy staví naprosto realisticky - interaktivně, a hlavně bez příkras, Vám ukazuje, že je hnusné, ale prostě funguje. Po dohrání téhle sekvence jsem se cítil opravdu nepříjemně a myslím že je to jeden z milníků moderní videoherní historie.

Zkrátka odvětví interaktivní digitální zábavy je nesmírně důležité a proto bych čas od času věnoval v mém sloupku prostor úvaze o nějakém novém titulu. Nechci psát klasické recenze od toho jsou tu jiné weby, ale rád bych občas nějaký titul blíže představil a eventuálně ho k zahrání DOPORUČIL nebo prostě NE. Takže žádné diskutabilní procentuální hodnocení, čas je dnes vzácný).

Začnu tedy rovnou s aktualním hitem polského Techlandu, syrovým survival horrorem "Dying Light" ,který u nás distribuuje Cenega.

Hra sice vyšla už na konci února, ale je docela obsáhlá a proto si troufám jí hodnotit až po mnoha hodinách hraní. Na začátku rovnou říkám že je v mnoha aspektech velice zajímavá a rozhodně ji nepovažuju za ztrátu času a DOPORUČUJU ji.

Jde o mix parkour simulatoru v otevřeném městě a brutální likvidace všudypřítomných zombies. Fiktivní město HARRAN (je vtipný že ač je město ve hře opravdu fiktivní tak název má společný s jedním skutečným tureckým městem), bylo totiž zasaženo hroznou pandemií, ze všech jsou zombie, město je v karanténě a pár přeživších mezi sebou bojuje o občasné dodávky protilátky kterou sem tam shodí někdo z letadla. Ano příběh je strašný ale naštěstí vás nemusí příliš zajímat (stejně jako třeba v pornu) jelikož jde především o to se naprosto volně proběhnout po zdevastovaném městě (takhle nějak v mých představách vypadá Rakka) a cestou rozsekat na kusy zástupy nemrtvých - což je velice zábavné.

Ten parkour není tak pohodlný jako například v Assasin's Creed a k jeho bravurnímu zvládnutí se musíte poctivě prolevelovat, ale ve vrcholné části mě přišel velmi komplexní a dotažený. Napadlo mě, že by bylo zajímavé, kdyby hra nějak komunikovala s kinectem - to by se pak daly parkurové pohyby dělat třeba pomocí gest a sekání zombíí pomocí kinectu by pak udělalo z Dying Light takovou zábavnější verzi Kinect fitness programu.

Ve hře se taky zrychleně mění den a noc kdy v noci vylezou tužší zombie, proti kterým zpočátku nemáte vůbec šanci, a tak musíte utíkat nebo noc přečkat v safe housu jak srab.

Atmosféra nočního Harranu je asi to nejlepší, co Dying Light nabízí. Místy generuje skutečně děsivé momenty a frenetický útěk před monstry přes mokré potemnělé střechy si budete dlouho pamatovat.

Vizuálni stránka Dying Light není špatná, i když bych čekal že obrovský výkon kozole Xbox One využije trochu víc. Hra rozhodně vypadá velice dobře ale od nové generace konzolí přece jenom očekávám větší rozdíl oproti generaci starší. Textury jsou superostré a nasvětlení je taky perfektní - ale hodně modelů má málo polygonů a taky se mi nezdá zpracování vodní hladiny, která je všudypřítomná, protože Harramen protéká řeka.

Vlastní gameplay je ale tak zábavná, že stupidní příběh i občasné grafické podivnosti můžeme velkoryse přehlédnout.

Zvláštní pachuť zanechává nejasné místo určení fiktivního města. Obyvatelé mluví anglicky s podivným arabským přízvukem. Architektura v něčem připomíná blízký východ - možná tu autoři podvědomě uvažují o zobrazené zombie nákaze jako o metafoře šíření islámského fundamentalismu?

V našem věku už je celkem těžký vydržet hrát několik dní v kuse, ale naštěstí máme spousty Club-Mate, díky kterýmu můžeme hrát dál a dál, a proto teď o hrách budem psát víc a víc!