Před obědem nasedáme do mikrobusu vietnamské velikosti. Tady je všechno menší, dimenzované na drobné Vietnamce, obézní Američan by zabíral ne dvě, ale rovnou čtyři sedačky. V hospodách mají běžně malé plastové židličky u malých plastových stolečků, odhadem tříčtvrtinové velikosti oproti našim obvyklým. Sedačky v tomhle mikrobuse měly podobné měřítko a to jsme v nich měli strávit šest hodin. Tady se jezdí všude pomalu, ale tahle cesta byla ješte pomalejší. Vozítko stoupalo klikatou cestou do hor a neustále muselo objíždět obrovské díry a kaluže v rozbité silnici. Mohli jsme si ale vychutnat krásy přírody a nádherný výhled na pobřeží.
Když jsme vjeli do mraků, kvalita silnice se výrazně zvedla, viditelnost klesla a nám začala být zima. Okolní zeleň začínala připomínat evropskou a najednou po třech hodinách cesty vidím patník, který říká Da Lat 50km. Trochu mě zaráží, že bychom měli padesát kilometrů zdolávat další tři hodiny a tak si říkám, že tam asi chybí jednička a má to být 150km. Není tomu tak, autobus to vzal kratší, zato horší cestou. Posledních asi dvacet kilometrů vidím u domů podezřele často americké vlajky, inu jsme stále na jihu a antikomunistů je tu prý docela hodně.
V horském městečku Da Lat se ubytováváme v hotelu dalšího Kaiova vzdáleného příbuzného. Je tady úplně jiné klima než u moře, chodíme venku v dlouhých kalhotech a i mikiny užijeme. Poprvé si oblékám ponožky a uzavřené boty. V hotelu nemají klimatizaci. Jsme tu jen jednu noc a tak vyrážíme na večeři docela brzy. Před hospodou na cigáru potkávám válečného veterána bojujícího na jižní straně konfliktu. Umí slušně anglicky, chybějí mu skoro všechny zuby a je dost ožralý a neodbytný.
Druhý den vstáváme před sedmou, půjčujeme skútry od známeho majitele hotelu za neuvěřitelných 80 korun, jsou to automaty ve velmi dobrém stavu. Jsme trochu nervózní, přecijen tohle není vesnice, ale horské město. Provoz naštěstí ráno není nijak hustý a tak jsme za chvíli venku z města. Terén je ale dost kopcovitý a nedá se jet moc rychle. Naším cílem je asi deset kilometrů vzdálený vodopád Prenn. Na parkovišti před vodopádem nás zastihla věc dosud nevídaná, nutiči - domorodci, kteří se snaží prodat naprosto cokoliv za každou cenu, jsou otravní a těžko se jich zbavuje. S pomocí Kaie se nám to ale nějak podařilo, parkujeme stroje za dvě koruny na celý den a jdeme si dát snídani.
Areál kolem vodopádu je atrakce pro turisty, kolem jednoho odhadem 10m vysokého vodopádu je prodejna suvenýrů, dvě prodejny občerstvení a cigaret, prodejna suvenýrů, občerstvení bez cigaret, půjčovna lodiček, prodejna suvenýrů, květinářství, jízda na slonech s občerstvením a cigaretami, prodejna suvenýrů, jízda na pštrosovi, prodejna suvenýrů, občerstvení, jízda na koních a v kopci tři budhistické chrámy. Obdivujeme vodopád, jízdu na pštrosovi odsoudíme jako týrání a vydáváme se do kopců okouknout chrámy. Není mi jasné, jak to tady s tím náboženstvím mají, když u každého svatostánku jsou nejméně tři portréty Ho Chi Minha, ale je tu krásný klídek.
Cirkus okolo vodopádu nás docela otrávil a tak jedeme zpátky do města svézt se lanovkou na protější kopec podívat se na další chrám. Doprava o poznání zhoustla, ale zvládáme to s přehledem. Docela nás tlačil čas a tak to bylo jak z rychlíku: lanovkou nahoru, půl hodinky na oběhnutí okolí a rychle na lanovku zpátky. Rychle na oběd, vrátit motorky, sbalit kufry a hurá na autobus směr Nha Trang.
Reklama




Reklama


