Ráno vstaneš s kohoutím zakokrháním, zapřáhneš koně, nebo sedneš na traktor a vyrazíš na pole. Všude kolem v lůně panenské přírody se pasou ovce a krávy. Na stráni někdo chová včely, někdo jiný peče chleba, někdo dělá sýr. Co si nevypěstuješ, to nesníš. Mají tu turistické značení jako u nás, mluví se tu Česky a v hospodě dostaneš točený pivo. Ale Česko to není.
Místní používají k práci klasiku značky Zetor.
V Rumunsku, kousek od srbské hranice tvořící Dunajem, se v kopcích krajiny zvané Banát rozprostírá pět českých vesnic, které zde založili naši krajané ještě dávno za dob Rakouska-Uherska. Udrželi si jak své zvyky tak chtě nechtě i způsob života, který u nás ve střední Evropě už dávno odvál čas. Připadneš si, jako bys vstoupil do pohádky, jen čekáš, za kterým stromem na tebe vybafne čert s hastrmanem.
Reklama
Salaš mezi pastvinami v kopcích.
Na tomhle místě neexistuje čas, jak ho známe z displejů našich mobilních telefonů, vše se řídí podle zákonů slunce a přírody. Pod tichou atmosférou tohoto místa se však skrývá dennodenní tvrdá práce jeho obyvatel, bez níž by se neuživili. Někteří stráví celý den na poli a večer se ještě věnují dalším činnostem, aby udrželi v chodu svá hospodářství a měli co do huby.
Nejlepší, co tu můžeš stopnout, je vůz s koňmi.
V posledních letech se z banátských vesnic stále čím dál více stává vyhledávaná atrakce českých turistů. Před každým druhým stavením tu stojí auto s českou poznávací značkou, místní vás rádi ubytují, všude tu lze platit korunami. Zdá se, že populární je to tu především i pro motorkáře, ale ti zůstávají rovnou před hospodou.
Turistické značky musíte občas docela obtížně hledat.
V dnešních dnech, kdy většina mladých odjíždí pryč za lepší prací a moderním životem, je turismus aspoň nějakým přilepšením místní starší generace, která ve vesnicích zůstala a kterému se tu spousta věcí přizpůsobuje. Jedna z vesnic, která ještě před dvaceti lety neměla ani elektřinu, dnes již oplývá i wi-fi. Na kopcích nad nejznámější vesnicí Svatou Helenou se tyčí několik větrných elektráren.
Někdo venčí psa, někdo venčí krávu.
Lidé jsou zde vstřícní a nápomocní, jinak by to tu nefungovalo. Rádi se podělí o historky ze života, nebo se s vámi jen tak zakecají o tom, jaký je rok a o úrodě. Včelař z Gerníku, kterému se říká Bouda, mě dokonce vzal na prohlídku svých úlů.
Rámy plástve si včelař Bouda vyrábí sám, stejně jako úly.
Se síťkou na hlavě jsme se dívali včelám až do obýváku a potěžkávali plástve s medem. Obešlo se to dokonce bez žihadla. Bouda je svou profesí učitel, včelařinu provozuje jako koníčka na přilepšenou. Možná se to brzy stane jeho jediným zdrojem obživy, neboť v místní škole už zůstalo jen osm dětí. Takovej med jste ale nikdy nejedli. Klidně bych se v něm koupal celej.
Reklama
Včelař Bouda stáčí med pro zákazníky.
V srpnu se zde koná festival Banát, organizovaný Člověkem v tísni, kam přijedou takový ty český pivní klasiky jako Divokej Bill, nebo Wohnout. Za zmínku určitě stojí Květy a Mucha. Lístek koupíte dohromady s ubytováním i dopravou.
Historky u piva.
Jestli chcete zažít trošku netradiční český léto, vychutnat si ještě krásně podomácku vyrobený potraviny, což je úplně jinej level, než to balený krmivo ze supermarketu u nás, a dát si točený pivko do dvaceti korun, najděte si toto místo na mapě.
