Film

Co mě naučil filmový maraton Stevena Seagala

Čtyři filmy, které jsem vybral, jsou kondenzátem Seagalovy kariéry a zároveň korespondují s povstaleckou povahou současné politické scény...
07 listopad 2016, 7:02am

Žijeme ve světě, kde na nás ze všech stran naléhá násilí. Od terorismu, bombardování drony, až po nenávistné zločiny a neustálé rasistické, vzpurné brebentění Trumpových příznivců, bezbřehá nenávist klepe na dveře zdvořilosti. Jak máme tomuhle násilí rozumět? Podle mě, pokud se snažíte pochopit násilí, je jen jeden člověk, na kterého se můžete obrátit: král lamačů zápěstí Steven Seagal.

Jedna z mých nejšťastnějších vzpomínek je ze dne, kdy jsem nešel do školy, protože jsem byl nemocný. Můj táta taky nešel do práce kvůli blíže nespecifikované indispozici. Shodli jsme se, že nejlepším způsobem, jak spolu vydržet, aniž bychom si museli povídat, byl filmový maraton. A proto, že jsme oba byli krvežízniví, znamenalo to maraton akčňáků. Hrdinou, který pro nás všechny převyšoval, byl Seagal. Byl to sakra týpek. Proč? Neumí dobře hrát, být zábavný, nebo odvyprávět dobrý příběh, ale zato umí dávat lidem pořádně po tlamě. Ukojit touhu po násilí, v tom Seagal vyniká. Je to rytíř mužské pomsty světu, který je neférový a nespravedlivý. Možná mi ponoření se do Seagalových filmů pomůže pochopit, proč se to násilí líbilo mě a milionům dalších mužů po celém světě. Rozhodl jsem se hodit se na den marod a dát si další maraton, během kterého se kouknu na čtyři filmy a uvidím, co z toho vzejde krom zlomené stehenní kosti po obzvláště brutálním kopu. Čtyři filmy, které jsem vybral, jsou kondenzátem Seagalovy kariéry a zároveň korespondují s povstaleckou povahou současné politické scény.

Byly to:

Těžko ho zabít (1990)

• Začátek. Seagal hraje policejního důstojníka Mansona Storma, který se po sedmi letech v kómatu probudí a vydá se na odplatnou misi za zabitím zkorumpovaného senátora, který má na svědomí smrt jeho ženy a zmíněného kómatu. Je to jeden ze Seagalových prvních hitů, což znamená, že jeho podřadné herectví je omezené na škálu mhouření očí (méně mhouření znamená příjemné pocity, více představuje hněv) a vypadá a zanechává dojem soft-corového porna. Taky obsahuje nejvíc nejstrašnější hlášku z akčňáků z celé jeho filmografie, v reakci na slogan jeho senátorského protivníka. Na: „Můžeš si to vzít do banky," odpovídá Seagal: „Já tě do té banky vezmu... krevní banky." Nehledě na to, že tohle odvětí osamotě na reklamu v televizi. Seagal v rozpuku je dech beroucím filmovým zážitkem.

Přepadení v Pacifiku (1992)

• Mistrovské dílo. Seagal je Casey Ryback, bývalý mariňák, který se stal kuchařem na letadlové lodi USS Missouri po tom, co udeřil svého nadřízeného, protože nikdo nebude Seagalovi říkat, co má dělat! Když se lodě zmocní teroristi, Ryback je to jediné, co stojí mezi nimi a nukleární katastrofou. Je to trhák, přelomové dílo, jediný „dobrý" film v Seagalově filmografii. To díky režisérovi Uprchlíka Andrew Davisovi u kormidla a Tommy Lee Jonesovi, který hraje záporáka a v podstatě přišel s archetypem výstředního anarchisty 16 let předtím, než Heath Ledger zapálil velkou hromadu peněz.

Aljaška v plamenech (1994)

• Kreativní přestřelení. Seagal tenhle kasovní propadák režíroval sám a místo toho, aby divákům dal to, co chtějí vidět, liboval si ve filozofování o enviromentalismu, násilí a lidské nátuře (vážně). Seagal hraje hasiče Foresta Shawa, který přijde na nekalé praktiky ropné společnosti, která ho zaměstnává. Od starého Eskymáka se dozví, že má v sobě ducha medvěda, vydává se na drogovou jízdu a pak ukončí film monologem, sekvencí, která ukazuje ničení přírody korporacemi a nazve spalovací motor zastaralým. Upřímně, tenhle film je fakt šílený.

Patriot (1998)

• Začátek konce. Seagal hraje doktora (ne jen tak ledajakého doktora, ale zatraceně nejlepšího specialistu na infekční nemoci na světě), který musí přijít na to, jak vyléčit virus vypuštěný ultrapravicovou milicí (to proto ti Trumpovi příznivci). Tenhle film se ani nedostal do kin a je předmluvou dalších téměř dvou dekád Seagalovi kariéry – natáčené na video (streamovací služby), lacině udělané filmy, utahané tempo, sám odulý Steven, který vypadá jako přezrálé hroznové víno s kozí bradkou. Tenhle film spáchal ten největší zločin, jaký může Seagalův film spáchat – je nudný.

První věcí, která mě na Seagalových filmech zaujala, je to množství ega, které vystavuje na odiv. Všechny jeho filmy jsou pomníky Seagalovy velikosti a jeho nevýslovných schopností. Nikdo v těch filmech o Seagalovi nic špatného neřekne. Právě naopak. V každém filmu několik vedlejších postav opakovaně potvrzuje Seagalovu nesrovnatelnou úžasnost. V Těžko ho zabít se Seagalův kamarád vzteká na kolegu policistu, který se odvážil kritizovat mistra s ohonem, plivne mu do obličeje, zatímco na něj řve: „Mason Storm je ten nejčestnější, nejlepší policajt v naší jednotce." V Přepadení v Pacifiku postavy neustále šílí ze Seagalovi minulosti – jak je skvěle vytrénovaný, jak je nebezpečný. Můj oblíbený příklad Seagalova režijního počinu Aljaška v plamenech. Seagalova postava – Forest Shaw – se ukáže na začátku, aby uhasil požár na ropné plošině. Když se objeví, začne skandování a odněkud vně obrazu někdo zakřičí: „Forest je tady! Jako by byl ten oheň zažehnán." Strašně se mi líbí představa, jak si v postprodukci Seagal pomyslel: „V tom filmů není dost promluv o tom, jak dobře umím hasit ohně, kam si můžu jednu vmáčknout?"

Právě to ego tam nemůže chybět, protože to z něj dělá uvěřitelného nakopávače zadků. Segal nemá takové fyzické přednosti jako Arnold nebo Van-Damme. Seagalovo tělo se změnilo z hubeného, neopáleného, knihomolského vzezření v jeho prvních filmech k čím dál více nafouklým a dekadentním vzorům, jak postupovala dekáda, až se usídlil na současném zevnějšku kníratého mrožího pána zločinu. Dokonce i při jeho soubojích nevypadá bůhvíjak impozantně. Zatímco Van-Damme vypadá, že by byl kopem z otočky schopen prostřelit meloun budovou, Seagalovy kopy vypadají, jakoby se snažil otevřít dveře s plnýma rukama. Nejhustší součástí jeho bojového stylu je tak zatočení rukou, kdykoliv bojuje s někým, kdo má nůž. Jenže já se zároveň bojím luskajících výrostků z West Side Story. Ale věříte tomu, že zničí místnost plnou chlápků, protože on a všichni ostatní v to taky věří.

(Tady bych měl poznamenat, jak mi během psaní tohohle článku mnoho jeho příznivců připomnělo, že z výše uvedených akčních hrdinů je Seagal asi jediný, který by byl schopný vyhrát opravdový souboj. Byl to první běloch, který vyučoval v doju v Japonsku a trénoval zápasníky UFC, jakými například byl Anderson Silva, jak zdokonalit jejich kop dopředu. Mluvím tu ale o filmech, ne o reálném životě. A na kameře se Seagal jeví jako někdo s fyzičkou otčíma, který leze po žebříku, aby mohl pracovat na střeše.)

Ať už představuje kohokoliv, všechny Seagalovy postavy mají jednu věc společnou: jsou to pěkní hajzlové. Ve všech jeho filmech jsou jeho pasáže naplněny přezíravostí. Je to, jako by byl neustále naštvaný na kameru, že se jen pokouší zachytit úžasnost jeho postavy. V těch filmech je noční můrou, sarkastický a zlý na přátele a jim podobné nepřátele, a když už dělá něco jiného, tak arogantně buzeruje lidi kolem sebe a ke své milé v Přepadení v Pacifiku se chová jako idiot, protože neumí tak dobře vyrábět bomby jako on.

Odkud tahle zášť vůči ostatním pramení (za předpokladu, že to není proto, že by byl pěknej hajzl, což je bezpochyby pravda, jen méně zajímavá)? Bojové umění, které Seagal předvádí, je aikido. Hlavní filozofií aikida je harmonie, je o využití nepřítelovi hybnosti proti němu, čímž odrazíte jeho útok, ale zároveň ho nijak nezraníte. Jak je potom frustrující, když jste mistrem tohohle bojového umění jako Seagal a pořád se musíte vypořádávat s disharmonickým světem. On ví, jak věci mají vypadat, ale neustále mu to kazí a útočí na něj zkorumpovaní senátoři, nejapní generálové, korporace, vidláci a blbci. Proto sám sebe naštvaně odstraní ze světa, kdykoliv svět naruší posvátná místa, která vytvořil.

Počínaje Přepadením v Pacifiku se Seagalovy postavy nejdřív brání vměšování se. S násilím, kterým si v minulosti prošel si je vědom jeho následků a jeho omezení a snaží se soustředit na to, jak být kuchařem, hasičem na ropné plošině nebo specialistou na nakažlivé nemoci. Napětí v těchto filmech stojí na tom, že musí překonat odpor k boji. Seagala jako protagonistu nikdy nepřistihnete zranitelného, nikdy si nepomyslíte, že by některý z jeho protivníků měl proti němu šanci, nesetká se s žádným T-1000 nebo Tongem Po, jen banda blbců a zbabělců, kteří byli tak naivní, že naštvali podrážděného mstitele. Těsně před vyvrcholením Aljašky v plamenech nabádá eskymáckou ženu k tomu, aby ho následovala ve víře, že modlení k bohu a protestování nikdy nebudou dost dobré na to, aby zastavily dravce z ropné společnosti před příchodem na jejich území. Snaží se jí přesvědčit, že násilí vždycky bylo a je odpovědí. To je opravdová překážka, před kterou diváci stojí: překoná Seagal své osvícenecké ideály pacifismu a zklamání a spáchá ty násilné činy, na které se všichni těšíme. Dostanou ti, kterým to patří pořádnou lekci.

Takhle nějak Seagal působí. Je akčním hrdinou rozmrzelosti. Patří k němu honba za pomstou, která hraje na stejnou notu jako Donald Trump. Je to rozmrzelost a opovržení vůči světu, který mi nenaslouchá, který se nepodvolí mojí vůli, i když jsem tak chytrý a pracoval jsem tak tvrdě, a tak určitě znám cestu k harmonii. Každý karate úder a nadlidské zlomení zápěstí je pomstou opovržlivého ega. Morálka, enviromentalismus a tendence k filozofiím původních severoamerických národů – kterými zkrášluje své dementní filmy jako by to byla čelenka na hudebním festivalu – je to průhledná zástěna, která má zakrýt dlouhodobé existenční vytí mužství, které slibovaly mýty mužnosti, a my jsme nad nimi všichni přikyvovali, ale složitosti soužití s dalšími lidskými bytostmi je zavrhly.

Můj oblíbený moment ze všech jeho filmů je z Aljašky v plamenech. Seagal se přimotá do hospodské rvačky s několika pracovníky z vrtu, kteří šikanovali opilého původního obyvatele (celkem fajn kamarád, tenhle Seagal). Potom, co skupinku rozmetá ,se Seagal pozastaví při mlácení jejich předáka a zeptá se: „Co se musí stát, aby se změnilo jádro člověka?"

Krvácející, pomlácený a opilý protivník odpoví: „Čas...Potřebuju na změnu čas."

Na to Seagal odvětí: „Já taky."

Zbožňuju to částečně proto, že je to absurdní, a částečně proto, že tuhle otázku neustále pokládám sám sobě – co budu potřebovat k tomu, abych se změnil? Při sledování Stevových filmů jsem se zamyslel nad tím, kolik rozmrzelosti jsem nechal proniknout do mého vlastního života, kolikrát jsem měl úspěch přátelům za zlé, kolikrát jsem promarnil dny povalováním v sebelítosti, protože jsem nedostal něco, o čem jsem si myslel, že jsem si zasloužil, protože jsem si myslel, jak jsem dobrý a chytrý a svět je hloupý, protože to neuznává. Odskakuji si zapřemýšlet o šepotu pomsty, která s tímhle pocitem rozmrzelosti souvisí, chtíčem ukázat všem pochybovačům a nepřátelům, jak moc se mýlili. Proto jsou naše ega tak nebezpečná, protože pokud máte pravdu, jste zruční nebo posvěcení, neexistuje žádná záruka toho, že věci půjdou jak po másle a to, jak se s tím vyrovnáte je tou pravou zkouškou. Budete naslouchat svému egu a modlit se za ducha pomsty s koňským ohonem, nebo upřednostníte trpělivost a smíření? Když budeme vycházet z děsů současného světa a sklonku Seagalovi kariéry, druhá volba je tou správnou. Ke změně jádra člověka je tedy zapotřebí víc než jen čas, stejně jako u bojovníka aikida je jedinou cestou, jak změnit jádro člověka vystoupení ze svého vlastního života.