VICE Guide to Teplice

A tak když jsem dostala nápad objet malá města a zjistit, co se v nich děje, rozhodla jsem se začít právě tady.

Lázeňskému městu s mnohaletou historií, konkrétně jeho nejstarší části Šanov (německy Schönau), se v době Rakouska-Uherska přezdívalo malá Paříž. Během lázeňského pobytu se tu poprvé naživo potkali penfriendi Goethe a Beethoven. Jezdila tu první elektrická tramvaj. I když se na krásném klasicistním městě komunismus značně podepsal, byly to právě zdejší podzimní demonstrace za lepší ovzduší, které daly impuls sametové revoluci. Po ní se městské vlády ujal Jaroslav Kubera, který na radnici sedí doteď. Pokud by vám jeho jméno znělo povědomě, je to přesně ten senátor, co chce prosadit povinné kouření i v porodnicích. A není to jediný zdejší slavný konzervativec. Schválně si tipněte, kde se nechal zvolit Dominik Feri? Výčet toho, co dobrýho daly naší zemi Teplice, by nebyl úplný bez skupiny Kabát.

Pro každé menší město je požehnáním vysoká škola a její studenti, kteří do něj vnášejí život. To však není případ Teplic a smutné je to především s přihlédnutím ke skutečnosti, že město kulturu zrovna nepodporuje. Nadšenců tu přesto pár je. Ten dle mého názoru největší, Frank, provozuje svůj klub Božák neuvěřitelných 12 let, a je tím pádem tím nejpovolanějším průvodcem, kterého jsme si s fotografem Lukášem Havlenou mohli přát.

CAFÉ SCHÖNAU

Ocitáme se v Café Schönau, kavárně, kterou před rokem a něco Frank rozjížděl se svým kamarádem Zulou. Černý humor společný jemu a jeho přátelům se podepsal i na jménu blendu kávy, kterou si na míru nechávají pražit v Nordbeans. Hrnek espressa Sudetta ale není tím jediným důvodem, proč tu začít den: „Je to ideální místo na slanou či sladkou snídani, brunch, sváču, jak chceš a kdy chceš," vysvětluje Frank, zatímco u flat white na neuvěřitelně poetické zahrádce dáváme dohromady plán, kam se vydáme. Schönau žije i večer: pravidelná čtvrteční akce Kleiner Freitag úspěšně narušuje mrtvolný maloměstský klid, a mají to i s livestreamem.

SEKÁČ NA NÁDRAŽÍ A RODINKA

Pokaždé když jedu do Teplic vlakem, je sekáč v nádražní budově mou první zastávkou. Obří prostor, jehož atmosféra by se dala popsat jako něco mezi ruskou Ermitáží a Armádou spásy, nabízí perly typu džíny od Ralpha Laurena za 59 Kč. Úplný módní salon pro lidi na sociálních dávkách, jak poznamenal fotograf Lukáš.

A protože je dobrý styl především o kombinování, doporučuju luxusní kousky doplnit těmi z nedaleké Rodinky, kde vás při přebírání se sukněmi za 6 Kč čekají davy lidí, kteří celý život tvrdě pracovali a tohle teď mají za to, a neodbytná vůně ropy a čínské výroby.

ZÁMEK JEZEŘÍ

Ještě před obědem si děláme vyjížďku za město. Když Frank navrhl zámek Jezeří v Horním Jiřetíně, nejdřív se mi to nezdálo – je to přeci jen v sousedním okrese Most. Když ale chcete poznat paradoxy zdejšího kraje opravdu do hloubky, návštěva částečně rekonstruovaného zámku spravovaného amazonskou kastelánkou se vám určitě vyplatí. Přijedete na místo, podíváte se nalevo a vidíte baroko, podíváte se napravo a tam se před vámi táhne kráter, do kterého by se Teplice vešly dvakrát. „Fascinuje mě ta Lynchovská atmosféra černý díry až za hrob. Tohle je takový naše Sandonorico. Ani my sami nevíme, jak dlouho tady ještě vydržíme. Limity nejsou Nekonečnej příběh a Atrej byl taky fakt jenom malej sudetskej kluk," vystihuje Frank náš výhled až bolestivě upřímně.

BIORESTAURACE ZAHRADA

Na oběd nás bere Frank do podniku své kamarádky Lucky, která je ve svém oboru stejný matador jako on. Zahradu otevřela před deseti lety. Musím se přiznat, že jsem v ní nikdy nebyla, protože bývá otevřená výhradně ve všední dny, a to navíc jen do 16 hodin, zatímco já jsem spíš víkendový návštěvník. O to víc jsem zírala, když jsme vešli. Krásný, vzdušný interiér, tabule popsané nabídkou, hypnotizující vitrína s dorty, u pultu fronta, všechny stoly obsazené. Fakt jsme v Teplicích? „Nabízí neuvěřitelnou přehlídku makro-bio, vegetariánských a veganských jídel. Požehnáním je to tu i pro všechny bezlepkáře, dietáře a alergiky v okolí. Nenechte se vyděsit poledním návalem a těch deset minut na stůl si klidně počkejte," radí Frank.

VICE: Jaký je rozjíždět bio restauraci na malym městě?
Lucka: Nemám srovnání. Nic podobnýho jsem na velkým městě nedělala. Když ale věříš, že i na malým městě tvý zákazníci jsou, dřív nebo později přijdou.
Frank: Je to výzva. Lucka řekla jednu takovou pěknou věc, kterou cpu každýmu. Dělat restauraci v Praze? Prosimtě. V Praze to umí každej debil. Schválně rozjeď něco tady.

VICE: Biozahradu máš už deset let. Jaký byly začátky?
Lucka: Hnusný. Navíc trvaly skoro sedm let. Kdybych neměla peníze od investora, dávno bych to neustála. Prvních pět let jsem se snažila vyvrátit představu, že bio rovná se klíčky a bez masa. Nakonec jsem se naštvala a šla jsem na náměstí s oboustranou nástěnkou s fotkama našeho jídla. „Dobrý den, znáte restauraci Biozahrada?" ptala jsem se kolemjdoucích. Dvakrát do týdne po dva roky. Nasbírala jsem lidi a dotáhla je na kurzy vaření, kde jsem jim ukázala, o čem naše jídlo je a že se nemají čeho bát. Dostali se do toho a najednou je z nich obrovská komunita.
Frank: Je strašný, jakou dobu to trvá. Ani dobrý koncepty tu většinou nepřežívají, protože jejich autoři nemají na to, aby je pět nebo sedm let dotovali. Je to škoda. Moc extremistů, jako je Lucka, se tu nerodí. Každý chce přežít a pud sebezáchovy je vždycky silnější. A jenom my, pacienti, jdeme až přes něj. A tam se to právě zlomí.
Lucka: Pak si o tobě navíc všichni myslí, že přehazuješ prachy vidlema. Dělám všechno poctivě a jak mám, a i tak se mi třeba stane, že kvůli zvýšení platu odchází jedna z našich zaměstnankyň.

VICE: Pardon, kvůli zvýšení platu?
Lucka: Plošně jsem všem zvýšila platy. A jedna holka z kuchyně tím pádem přijde o sociálku, která jí doplácela osmičku měsíčně. Tak se rozloučíme, není problém. Anebo se stává, že zaučuju holku tři čtyři měsíce, už to docela dává, jenže pak jí začne manžel dělat problémy, rozvádí se, a tak se třeba musí přestěhovat jinam.
Frank: To se může stát jenom tady.

VIETNAMSKÉ RESTAURACE

I do Teplic každopádně už dorazil Vietnam. Na jedné z hlavních tříd, 28. října, najdete hned tři restaurace, přičemž každá je něčím specifická. Bistro Bui Van Linh, kterému zkušenější přezdívají U Nikoly a ti méně znalí U Mikyho, na bývalém trhu nabízí v potlučeném interiéru na pohled poměrně autentickou kuchyni. O Nikolově oblibě svědčí i polední nátřesk. Další, v pasáži, poznáte podle červenobílé cedule Imbiss. Ta nabízí především zajímavý pohled. Jak je to s kuchyní, nevím, protože když jsme si sedli k jedinému volnému stolu, uvědomila jsem si, že jsem tam jediná holka, a tak jsem řekla, že jdeme okamžitě pryč. V té třetí se můžete jednak dívat na televizi, ale také být viděni. Takhle nějak si představuju asijský luxus na sudetskou míru.

TEPLICKÝ VODOJEM

Kdokoliv jel autem do Německa ještě před otevřením nového úseku dálnice, dost možná to bral kolem Teplic tak blízko, aby si při pohledu na něco jako přistanuvší UFO řekl: „Co to kurva je?" Odpověď: teplický vodojem. Legendární místo na randíčko ve dvou anebo randíčko s vaší felicií a deseti dalšími tunnery.

Tip: až budete vyskakovat z auta, pozor, ať neuklouznete po jetý šprcce.

ŘEZNICTVÍ U KUBALŮ

Když jsem před dvaceti lety chodila s babičkou za ruku do řeznictví u Kubalů, už tehdy mělo nálepku nejlepšího řeznictví ve městě. Na tom se nic nezměnilo doteď. „Najdeš tu klobásy vlastní výroby nebo několik druhů domácí salsiccii, ale ze všeho nejvíc táhne profláklá šunka Lada, kterou doporučuju žádat zásadně ‚najemno'. Nenechával bych se zaskočit okázalým servisem, a ještě než ti kvartet žen vyzpívá v dolby surround ‚nasleanóu', přibral bych k ní i pár čerstvých houstiček," radí Frank.

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV V SOBĚDRUHÁCH

Z naší zběžný zastávky u židovského hřbitova v Sobědruhách, na teplickém předměstí, mě trochu mrazilo. Zůstává zamčený a zabezpečený. Z množství původních náhrobků tu zůstal po 2. světové válce pouhý zlomek, z nějž ještě nějakou část vyvezl František Mrázek v době svého brigádničení jakožto luxusní mramor.

FRESHLABELS STORE & OFFICE & SKLAD

Urban store Freshlabels, který před časem oslavil deset let působení, asi není potřeba nikde po republice představovat. Možná ale, že by málokoho na velkolepém soirée v jejich showroomu v centru Prahy napadlo, že pochází právě z Teplic. Po Biozahradě jsou další skvělou ukázkou lokálního byznysu. Zastavili jsme se v jejich kamenném obchodě i ve skladu, odkud expedují zásilky do světa.

A taky jsme se zeptali Pavla neboli Elvise, pracovně nejstaršího zaměstnance, co za tu dobu viděl.

VICE: Jak tenhle velkolepý vývoj vnímáš?
Elvis: Pracuju tu přes 8 let, během kterých jsem byl svědkem fantastickýho růstu. Do dneška mám někde vzadu v hlavě uložené obrázky z toho úplně prvního kanclíku, skladu a ateliéru v jednom, kde jsme byli všeho všudy 4 lidi, včetně kluků zakladatelů. Je mi sympatický, že základna zůstává tady, i když Praha má mnohem větší potenciál například z hlediska pracovní síly. Nicméně nakonec najdeme vždy toho správného lokála, který je stejně zapálený pro věc jako my ostatní.

BISTRO BAB ALHARA

Už jsem říkala, že Teplice jsou především lázeňské město? Procedury se zaměřují na pohybové ústrojí. Převážná část klientely pochází z arabských zemí. Když jsem si jako malá hrála v parku, byl plný lázeňských hostů (v hidžábech, jo, je to tak) piknikujících na dece. Každé jaro a léto vypadá v Teplicích stejně, což je legrační s přihlédnutím k tomu, jaká manická xenofobní diskuze poslední dobou rozděluje českou společnost. Nápisy v arabštině tu jsou stejně frekventované jako ty v ruštině v Karlových Varech. Velká část obyvatel to bere jako danou věc, a navíc jako způsob, jak si přivydělat (lukrativní pronájmy bytů, aut apod.), přesto se tu pár xenofobů, vyžívajících se v tom, že děsí arabské děti jezdící kole, najde.

Bistro v šanovském parku, kterému se také přezdívá U Mušle, neboť se nachází vedle venkovního koncertního architektonického útvaru, znám velmi dobře podle facebookové stránky, kterou spravuje Martin, Frankův kamarád a další z lidí kolem Božáku. Miluju arabskou kuchyni, a tak jsem se nemohla dočkat, až se sem konečně dostanu. To, co nám za chvíli přistálo na stole, i tak předčilo má vysoká očekávání. Skvělý hummus, tabouleh a další mezze následovala ta nejvoňavější žlutá rýže s kuřetem. I když malý prostor fungující zároveň jako obchod působí trochu bizarně, gastronomický zážitek je to naprosto transcendentální. Zeptala jsem se sympatického majitele Mohammeda na pár otázek.

VICE: Jak vypadá váš život v Teplicích?
Mohammed: V roce 2013 jsem sem přišel ze Sýrie. Díky kontaktům jsem sehnal prostor a otevřel si bistro. Už rok a půl se snažím otevřít čajovnu především pro českou klientelu, ale neustále se dohaduji s magistrátem kvůli stavebnímu povolení. Polovina lidí je milá a přátelská, ta druhá velmi rasistická. Myslím, že takoví lidé jsou nemocní, já se tím ale nakazit nenechám. Nerozumím tomu. Nadávají na Araby, ale bez nich by město neprosperovalo. Když jsme se před dvěma lety stěhovali do jiného bytu, měli byste vidět, jak se tvářili naši sousedi. Řekl jsem své ženě, ať to nechá být. Že se budeme chovat k lidem podle toho, v co věříme. Až když jsem té starší paní pomohl s nákupem do schodů, změnili na nás názor. S diskriminací se setkáte i u policie. Zkusili mi dát pokutu 2 000, zatímco jiný by to měl za 200. Jenže já znám svá práva a ozvu se.

Co jste dělal předtím v Sýrii?
Byl jsem wrestler. A velmi dobrý, neboť jsem to miloval. Reprezentoval jsem Sýrii a také jsem později vedl národní tým. Do toho jsem ještě obchodoval se second handovým oblečením. Měl jsem opravdu hezký život. To, co se tam děje teď, je strašné. Nikoho nezajímají lidská práva, v televizi neustále běží fotky mrtvých dětí a všem je to úplně jedno.

3OZAK CLUB

Klub Božák, který pod vedením Franka vstupuje do třinácté sezony, a pomalu tak aspiruje na občanku, dostal jméno po Božím prstu, nejvyšším paneláku, v jehož sklepě se nachází, nejen na sídlišti Hvězda, ale v celých Teplicích. Mám odsud vzpomínky na koncerty Vypsaný fixy, Čoko Voko, divný holandský metalový skupiny, kde jsem se jednou uprostřed týdne ocitla sama jen s obsluhou, na výstavy v suterénu a na filosofický rozpravy nad brkem u Franka v kanclu prokládaný nadáváním, co to ty mladý z gymplu zase hrajou za posraný drumíky. Vedle toho je tu i několik zkušeben, spodní stage (ten klub sahá snad až do pekla) a U-rampa. Živě si vybavuju prozření, ke kterýmu jsem došla minulý rok, když Frank slavil narozeniny během koncertu Midi lidí a s partou lidí jsme si povídali v jedné ze zkušeben. Když v Praze nepřijdou vaši kámoši o víkendu na party, tak proto, že jsou na jiný party. V Teplicích to znamená, že jsou nejspíš ve vazbě. OK. I když jsem na Božáku zažila hodně nezapomenutelných nocí, moc mě mrzí, že jsem si ani během jedný z nich nikdy nestihla dát Alpenführera: panáka zelený s Alpou. Obsluha na baru mi zatím vždycky řekla, že jdu příliš pozdě a že je všechna Alpa už vypitá. Většinou tak kolem jedenáctý.

S Lukášem jsme každopádně svědky mnohem civilnější události: je čtvrtek a Vladimír 518 přednáší o zatím posledních Kmenech. „Je zvláštní poslouchat přednášku o době, kdy jsem dospíval. Něco jako když nám do školy chodili přednášet partyzáni před rokem 89," směje se Lukáš docela vyděšeně.

VICE: Vladimíre, co máš nejradši na Teplicích?
Vladimír 518: Božák. Zní to možná trošku prvoplánově v rámci toho, že tu teď stojíme, ale když někdo řekne Teplice, vybaví se mi právě tohle místo. Je pro mě ikonou, která reprezentuje to dobrý a skrze kterou město vnímám.

COCTAIL

I když jsme dělali vše proto, abychom stihli do půlnoci otevřenou kuchyň v Coctailu, pizzerii fungující tak dlouho, že si tu Goethe s Beethovenem dávali napůl havaj, měli jsme smůlu. Frustrovaně jsem si nad Stellou na stopce projížděla jídelní lístek, s tím, že si Frankův tip – legendární La Cream s kuřecím na kari, smetanou, šunkou od kosti (doufám, že používají Ladu najemno) a parmezánem, případně hodně lákavou játrovou s hermelínem, dám až příště, zatímco si Lukáš, nabuzený focením individuí rozhodl na chvíli taky jedním stát a odebral se ke stolu dvou mladých holek, kde se uvedl jako „fotograf z Prahy".

SÍDLIŠTĚ TRNOVANY

Každé město má svůj Bronx. V případě Teplic ho reprezentují Trnovany, sídliště, kam se každý soudný člověk bojí i za světla, tudíž Vice nad ránem končí svou spanilou jízdu právě tady. Dáváme si kebab na dobrou noc a ještě to bereme přes vyhlášenou večerku: „Její hlavní devíza spočívá v tom, že jako jediná ve městě jede téměř nonstop, což se hodí, když nutně potřebuješ chlast, cíga, slaný nebo sladký…" shrnuje Frank. „Venku na chodníku najdeš i dost kyselýho v minisukních, hořkýho v obálkách a snědýho v teplákách a kožených bundách."