Lidi fotí z různých důvodů. David Gaberle začal fotit velkoměsta, protože si v nich potřeboval uchovat vnitřní rovnováhu. Po náročném období v Praze strávil osm měsíců na cestách, během kterých pořídil tisíce digitálních fotografií – jejich pouhý, pečlivě vybraný zlomek vydal před nedávem ve své první knize Metropolight. Vztah města, člověka a světla je přítomný v každé z nich. Primární zaměření na architekturu, prostor a světlo nekompromisně ukazuje role, kteří náhodně kolemjdoucí aktéři berou každý den za své. Vizuální smog je na některých z fotografií zachycen natolik věrohodně, až fotografie hučí. Světlo a stín mnohdy vytváří stejné niky, bariéry a koridory jako beton a ocel. Narativ potřebný pro soudržnost knihy několik silných fotografií nekompromisně vyřadil. Někdy to tak prostě vyjde. Ale to nevadí, protože vám srdcové odpadlíky ukážeme aspoň tady.
Hong Kong. Tady to bylo akorát o tom najít tu správnou perspektivu, kde všechno zapadne do sebe.
Odkud jsou fotky ve tvé knížce?
Především z New Yorku, Londýna, Soulu, Sydney, Tokya, Šanghaje a Hong Kongu. Mám rád ulici, ale baví mě i zajímavě nasvícený interiéry včetně nádraží nebo různejch galerií. Třeba první fotka v knize je z Britskýho muzea a poslední ze střechy baráku v Hong Kongu. Taky dost často fotim přes výklopnej displej, takže jsou to vlastně fotky od pasu.
Videos by VICE
Jak bys ta místa popsal slovy?
Každý z nich má samozřejmě naprosto specifickou atmosféru vycházející z architektury, chování lidí, kultury týkající se jídla a tisíce dalších nuancí. Snažil jsem se od podobnejch rozdílů v těch městech odpoutat – musel jsem je upozadit, abych byl schopnej zachytit, v čem jsou si velkoměsta vlastně podobný. Nelze v jedný knížce komplexně zpracovat agresivní energii New Yorku a zároveň zodpovědně charakterizovat zdvořilej chaos Tokya. Já jsem fotograficky dost naladěnej na samotu ostatních, takže mym cílem bylo zachytit to odcizení, který je ve velkoměstech víceméně nevyhnutelný. Každej bojuje s tim, co by si pro sebe vědomě nebo nevědomě přál, ale zároveň se musí pohybat v mezích, který mu město vytváří a nastavuje. Snažil jsem se vizuálně zachytit tuhle past, v který je naprostá většina lidí žijících v metropolích uvězněná. Je složitý z toho uniknout a nestat se zároveň vyvrhelem.
V knížce je 35 fotek – vzhledem k tomu, že jsi jich na cestách nafotil tisíce, musel to být náročný výběr. Jak ses dopracoval k tomu finálnímu?
Fotek je díky digitálu naštěstí hrozně moc. Já jsem nechtěl, aby knížka měla víc jak 50 fotek. Víceméně jsem z těch desítek tisíců fotek vytisk 300 nejlepších – vybrat je bylo sice časově náročný, ale ne moc složitý. Vytištěný jsem si je pak rozložil po zemi a stolech a rok vymejšlel jakym způsobem je nejlíp seřadit. Šlo o to, která fotka půjde první, která poslední, kde dělat pauzu a dát třeba jenom jednu na dvoustranu, apod. Zároveň jsem musel opakovaně podkopávat vlastní rozhodnutí a hledat lepší způsob, jak sdělit pocity, který si normálně úplně neuvědomuju. Musel jsem si verbalizovat, co prožívám a pak s tim vědomě pracovat. Najít těch 35 fotek, který nejlíp zachytí, co mě zajímá, bylo strašně složitý a zdlouhavý. Jsou tam třeba fotky, který nepatřej mezi moje nejoblíbenější, ale hrajou roli v tom příběhu. Na druhou stranu jsem musel vyndat spoustu fotek, který mám docela rád. I fotoknížka musí mít začátek a konec a mezitim se odehrává nějakej vývoj, kterej si musí mít rytmus a udržovat divákovu pozornost. Je to trochu jako film. Čumění na filmy a opakovaný prohlížení si oblíbenejch fotoknížek mi určitě v tom procesu dost pomohlo.
Seoul. Dlouho jsem u tohohle schodiště vyčkával a fotil lidi, který procházeli. Bavilo mě to šedivý pozadí a lesklej kov.
Jak vlastně došlo ke knížce samotné?
Prvotní impuls vzešel od fotografa Jana Ságla, když jsem mu přivezl ukázat, co mám nafoceno. Fotky ho nadchly a hned další den mi volali z vydavatelství Kant o schůzku. To bylo příjemný – původně jsem měl v plánu je buď přímo oslovit nebo kontaktovat zahraniční vydavatelství a takhle jsem to vlastně nemusel moc řešit.
Kam se chystáš teď a co tam budeš dělat?
Přiznám se, že v tom teď mám trochu zmatek. Našetřil jsem tak akorát na cestování na další knihu, ale nejsem si úplně jistej, jestli téma, který jsem si vybral, zvládnu zpracovat. Chystám se začít Ukrajinou a pak uvidim… Nejvíc se bojim, že odfotim třeba půlku a zjistim, že to neni dost dobrý, ale už nebudu mít na to, abych to spravil nějakym jinym projektem. Snad to nějak dopadne.
Práci Davida Gaberleho můžete sledovat na jeho stránkách a Instagramu.
Knihu zakoupíte prostě normálně v knihkupectvích.
Video o ní si můžete pustit tady.
New York. Ani vlastně nevim, co to je za barák, ale bavilo mě světlo, který na něj dopadalo.
Seoul. Mám rád práci se světlem, takže mě většinou zajímavý odrazy zastaví a nutí fotit. Seoul je skvělý město, cejtil jsem se tam narozdíl třeba od Šanghaje docela příjemně.
Sydney. Foceno v Central Bussines District – lidi jdou z kanclů domů. Těch fotek mám hodně, ale tady mě zaujal ten rytmus nohou.
New York. Okamžitě jsem zbystřil, když jsem viděl jak světlo prostřeluje při pohybu ty šaty. Chlápka vpravo jsem zařadil do fotky, aby tam byl vztah mezi prvním a druhym plánem – jeho stín byl příjemná náhoda.
Sydney. Nemohl jsem si nechat tuhle červenou ujít. Mám rád deštníky, vždycky tim kulatym tvarem krásně nabourávaj ty přímý linky měst.
New York. Tohle je z Long Islandu. Musel jsem foťák zvedat nad hlavu, abych pána zachytil proti jednoduchýmu pozadí. Jinak by se mi ztratil v těch barácích za nim.
Šanghaj. Pracovnice v obchodním domě měla evidentně přestávku, tak u vstupu koukala na lidi. Já jsem tam vyčkával, protože mě nejdřív zaujaly ty plastový závěsy.
New York. Tohle jsem vyfotil za chůze. Pán hlídal vstup do hotelu. Vždycky jdu asi prvotně po světle a barvách, pak až se soustředim na lidi.
