Tento článek původně vyšel na Amuse.
Belgický fotograf Nick Hannes vyhrál cenu za dokumentární fotku v rámci Magnum and LensCulture Awards. Nick ve svých čtyřiceti třech letech zachytil život dubajské elity, a se svou sérií fotek výrazně vystoupil z řady ostatních soutěžících, mezi které patřili například Alex Soth, David Hurn a Susan Meiselas.
Videos by VICE
Hannesova série fotek se představila veřejnosti v říjnu v londýnské Photographers’ Gallery, po boku fotek ostatních výherců v kategoriích pouliční fotografie, portrét, fotožurnalismus a svobodné a krásné umění.
Hannes roku 1997 ukončil své vzdělání na Královské akademii výtvarných umění (KASK) v Gentu a dnes je na univerzitě sám kantorem a vyučuje dokumentární fotografii. Po letech práce fotožurnalisty na Balkáně a Blízkém východě se v roce 2006 začal soustředit na své vlastní dokumentární projekty a vytvořil knihy portrétující bývalý Sovětský svaz, Vlámsko a Středozemí.
Dokumentarista strávil rok v autobuse cestováním po Rusku a vytvořil svou sérii Rudá cesta (Red Journey), která položila základy jeho fotografickému přístupu. Ironie, rozporuplnost a vizuální metafory zde hrají hlavní roli. Hannesova osobní práce má silný politický a sociální náboj a autor se v ní pokouší „odpoutat se od konkrétního momentu ve snaze vytvořit víc univerzální obraz, který se zabývá problematickými vztahy mezi lidmi, přírodou a obecně celým světem“.
Zde Hannes vysvětluje svůj oceněný dubajský projekt.
VICE: Co jsi se svými sériemi snažil zachytit?
Rapidní transformaci Dubaje z rozvojového stádia v šedesátých letech po supermoderní metropoli, jakou je dnes. Je to fascinující případ studie obchodem tažené urbanizace. Zábavní průmysl a centra volného času, hlavní pilíře dubajské ekonomiky, mají významný vliv na rozvoj města. Příbuzná témata jako turismus, konzumní způsob života, prestiž a luxus hrají v této sérii také důležitou roli.
Dubaj je fascinující, ale i kontroverzní. Má své fanoušky i kritiky. Nechci rozhodovat o tom, co by si lidé sledující moji práci měli o Dubaji myslet. Měli by si to vyložit podle svého vlastního názoru a schopnosti. Nemám žádný patent na pravdu, a proto nemůžu dávat odpovědi. Raději bych pozvedával otázky ohledně udržitelnosti státu, nerovnosti, ekonomizaci společnosti, pravosti a chamtivosti.
Mohl bys říct něco málo o kontrastu života, který zachycuješ ve svých fotkách?
90 % dubajské populace tvoří přistěhovalci. Jelikož je tato skupina velmi různorodá, rozhodl jsem se soustředit na její elitu – bohatší prvek společnosti. Navštívil jsem místa, která tato elita navštěvuje za účelem zábavy: noční kluby, pláže, zábavní parky, hotely a obchodní centra. Většina z nich byla opravdu surrealná a snová, jako kdyby se to všechno odehrávalo v paralelním vesmíru, kde jsou všichni šťastní. Každopádně když se dobře podíváte na moje práce, najdete spoustu rozporů. Kdybych se to snažil vysvětlit do detailu, zničil bych svoje fotky.
Máš ve fotografické branži nějakého idola?
Jako studenta mě velmi ovlivnil Henri Cartier-Bresson a starší generace dělající černobílé dokumentární fotky. Jeho odkaz (rozhodující moment, dobře vyvážená kompozice atd.) stále hraje velkou roli v mé fotografii. Taky cítím velkou spřízněnost s filmařem Jacquesem Tatim, pokud jde o kompozici a užití humoru.
Další pro mě velmi důležití fotografové jsou Ed Van der Elsken, pro svou nekompromisní práci a život. Robert Frank, pro své dojemné a emotivní dílo (nejsem typ, se kterým fotka emočně zamává, ale Frankovy fotky dokáží mnoho). Další inspirací jsou pro mě např. Americká síla (American Power) Mitche Epsteina, Poslední resort (The Last Resort) Martina Parra a Carl De Keyzer se Simonem Norfolkem kvůli jejich práci zabývající se politikou a sociálními problémy.
Na jakých dalších projektech teď pracuješ?
Teď dokončuju knihu o kulturním dědictví belgické provincie Limburk. Je to práce pro Sbírku veřejného umění ve Flandrách. Minulý rok jsem tedy pracoval na dvou projektech, jednom o Dubaji a druhém o mé vlastní zemi.