Nejděsivější momenty počítačových her

Všichni máme v hlavě obrazy, kterých bychom se nejradši zbavili. Možná jste se v noci jako děti plížili do obýváku, abyste se podávali na zakázanou Noční můru v Elm Street. Možná jste někdy v opilosti přišli domů a neuváženě se rozhodli podívat se, co je to vlastně to propíraný video 3 Guys 1 Hammer. Možná byl klaun Pennywise důvod, proč jste se vyhýbali sprchám a většinu svojí puberty jste prosmrděli. Nebo jste viděli staršího gentelmana, jak zvrací své falešné zuby vedle pobočky McDonald's, když vám bylo deset a ten obraz vás pravidelně probouzí zpocené a s žaludkem na vodě.

Všichni je máme v hlavě. Obrazy, které ve dne leží ukryté, ale vrací se, když v naprosté tmě v horizontální poloze pozorujete vnitřní stranu svých očních víček a převalujete se ze strany na stranu. Ty věci, které vás nepustí a neustále se povalují v zadní části vaší mysli, sledují vás a nikdy na ně nezapomenete. Nikdy.

Jak se ukázalo, tak v hrách je takových momentů požehnaně. Jak se hry stávají čím dál tím víc sofistikovanější, vývojáři nacházejí nové cesty jak odradit, zaskočit, vyděsit a znejistit hráče. Od nechutně brutálních k psychologicky zvráceným, až po scény, u kterých nezůstane jedno oko suché.

Představím vám teď tedy momenty, které nemůžu setřást z mé porušené mysli já.

Pokud jste jen trochu jako já, tak jste neracionálně vyděšení z figurín v obchodech. Představte si to, jdete do kuchyně, abyste v noci prozkoumali, co je ten škrábavý zvuk, který se odtamtud ozývá a najdete jednu sedět na gauči. Nebo hůř, představte si, že jste zataženi do nákupního centra podobnému tomu, co je v Condemned, jste obklopení blázny, krvavé stopy a zmrzačená těla vám napovídají, abyste odtamtud vypadli a pak zjistíte, že figuríny jsou živé. Objevují se v řadách za vámi, chytají vás a zabraňují vám v úniku. Není to něco, co chcete dělat ve tmě. To vám přísahám.

Podle mého názoru je konec The Last of Us naprosto geniální. Stačí pozorovat konverzaci mezi Ellie a Joelem. Vstávají mi z toho ještě teď chlupy na těle a do očí mi jdou slzy. "Přísahej," přeruší ho Ellie. "Přísahej mi, že všechno, co jsi řekl o Světlonoších je pravda." Joel se na ní nevěřícně podívá. Není. Ona to ví. Přísahá. Její oči ztmavnou, dívají se podezíravě, až z toho puká srdce, jako by hrála v pozadí španělská kytara. "Ok," opáčí. Slzy jí jdou do podvedených očí a vám taky.

Když přijde na nekonečné omílání, horečky a psychologické pomatení - trýznivý pokoj v Silent Hill 4, Heatheřin potrat skrz ústa v Silent Hill 3 a celá hra P.T. - tak společnost Konami dokazuje, že v žánru hororu nemá protivníka. Pro mě jsou ty nejhorší scény z epizody Abstract Daddy ze Silent Hill 2 - zvrácené zneužívání ženské postavy rukou jejího vlastního otce vám zaručuje náběh na noční můry. Nikdy se mi vlastně úplně nepovedlo dostat Abstract Daddyho z hlavy. Často se mi to vrací.

Způsob, jakým se podobá člověku, způsob jakým lačně a děsivě leží na krví zbarveném prostěradle. Způsob, kter7m Angela málem zvrací na zem, když si jen představí, že na ní bude James sahat. Pokoj připomíná celu, abstraktní předměty přesně vyplňují mezery ve stěnách. Z každého úhlu pohledu je Abstract Daddy důvodem k nočním můrám. On je ztělesňuje, reprezentuje a následně, když jste ve své posteli, tak se jednou z nočních můr stane.

Může někdo už zablokovat všechny zmínky a obrázky tetování na očních víčkách? Jsem nesnesitelně choulostivý na oční bulvy. Jen si to představte. Vaše oční bulvy, které jsou pravděpodobně ten nejcitlivější, nejbolavější a nejzranitelnější orgán celého vašeho těla, někdo píchá miniaturní jehlou.

Pokud si to potřebujete připomenout, drazí bulvafobové, v Dead Space 2 je ta nejvíc oku-ubližující scéna od dob Zombie Flesh Eaters. Hrajete za Isaaca, který je připoutaný k dystopické mašince a jeho šťavnaté oko se chvěje v záchvatu paniky. Když se vám tahle část nepovede, stroje se zhroutí a spolu se spoustou krve se ozve i jeho křik. Ok. Znovu na začátek. Když se vám to ale povede, tak jehla jemně vnikne do vaší duhovky, pronikne až na druhou mozku a vrátí se v podobě krve vytékající z vašeho oka.

Zvláštním způsobem je tohle ta horší varianta. Nemůžu to vidět znovu, třeba i celý den. Nedokážu si představit, jak nesnesitelný to muselo být. Oslepení Isaaca, myslím.

Jo, a chci tady poblahopřát všem, co mají tetování na víčku. Je se ke mě prosím nepřibližujte.

V deštivý den v Arcadia Bay se mi nepovedlo zachránit Kate od skoku ze střechy. Life Is Strange velmi znepokojujícím způsobem přesvědčí hráče, že je za její smrt odpovědný kvůli tomu, co se stalo ve dvou předchozích kapitolách - odmítání nebo zvedání jejích telefonátů, postavení se za ní před jejíma odpornýma šikanátorama ze školy. A všechno to vede sem, na promoklou střechu Blackwell Academy. Kate má krví podlité uslzené oči, které se dívají přímo na vás a vedete s ní rozhovor proti proudu čas.

Já ho vedl špatně a mučivý život Kate došel k předčasnému konci v jednom z nejinteligentnějších a nejvíc devastujících zobrazení šikany a sebevraždy ever.

Kdyby mi někdo mířil zbraní na hlavu, asi bych byl nucen vybrat si 'mikrovlnnou chodbu' z MGS4 jako můj nejoblíbenější moment z celé série. V té nejmučivější sekvenci se Snake prodírá něčím, co vypadá jako nekončící chodba radioaktivního pekla a Otacon ho prosí, ať to nevzdává, ať zapomene na bolest.

Hraje k tomu píseň Love Theme a hráč je nucen neustále mačkat tlačítka než vyprší 5 minutový časový limit. Prsty a zápěstí zažívají krušné období a to hráče přibližuje aspoň trochu k tomu, co cítí Snake. Hlavní rozdíl je asi v tom, že na Snaka na konci chodby nečeká lednice plná vychlazenejch Club Mate, kterou by si za tenhle výkon zasloužil.

Podobných výjevů je schopný jen a pouze designér Hideo Kojima. A je to přesně ta scéna, na kterou jen tak nezapomenete.

SOMA, moje nejoblíbenější hra loňského roku, má jednu sekvenci, ve které se potkávají 3 z nejčastější lidských strachů - strach z pavouků, malých prostor a ze tmy.

Směrem k cíli, při sestupování do pekelných útrob oceánu, unikáte pryč od podvodního hurikánu a najdete tunel, který vám tam vývojáři příhodně dali. Temný tunel. Velmi temný tunel. Velmi velmi temný tunel. Velmi velmi temný a stísněný tunel. Velmi velmi temný a stísněný tunel na dně moře naplněný nechutnýma pavoukama lezoucíma po zdi, kteří neustále vypadají, že na vás skočí a zaútočí. Proto tomu říkám tunel plný ne. Mám z toho noční můry. A to je mi 31 let.

Tohle je svatá pravda. Tolik, jako když zemřel Lee v The Walking Dead, jsem od té doby nebrečel. Jsou to tři roky. Teklo to ze mě proudem. Horké slzy mi kapaly po tváři. Nemohl jsem se kontrolovat. Chvěl jsem se, smrkal jsem. Tahle scéna se prostě nedá.

Lee se zoufale snaží připravit sirotka Clema na krutou realitu, kdy bude muset žít bez něj. Vybral si být zastřelen se a smířit se s osudem. Neustálé napětí, které vás nutí rychle se rozhodovat. Lee se ztrácí a Clem brečí a jeho nevinnost je otřesena. Tím finálním výstřelem.

Tahle scéna je prostě šílená.