Jsem bezdomovec, kdo je víc?

Čas od času jsem se v životě stával bezdomovcem. Třeba tak, že jsem si poprvé v osmnácti letech vypůjčil usárnu (americký vojenský batoh, kus silného plátna, do kterého se vlastně balí, co člověk potřebuje. Půjčil mi ho kámoš, co se pak zabil na motorce, tak mi zůstala. Jeho rodiče ji zpět nechtěli. Asi se jim na nic nehodila.), sehnal starý spacák, za nový se mi nechtělo utrácet, navíc starý lépe vypadal, a vyrazil jsem do světa pěšky. To bylo v roce 1968.

Pak mi na nějaký čas ty toulky zatrhl povolávací rozkaz. V momentě, kdy jsem se vrátil domů z vojny, jsem zjistil, že vlastně ani žádný domov nemám, jediný majetek, který mám, je ta usárna, ze které se stal symbol mého bezdomoveckého období.

Zjistil jsem tedy, že už jsem velký kluk, co nemá potřebu poslouchat kecy rodičů o spořádaném životě. Bylo mi skoro dvacet a širý svět čekal. Já a usárna jsme vyrazili. Ubytovny v Praze, v Benešově nad Ploučnicí, kancelář JZD v Blatnici u Moravských Budějovic a další prostory. Jednou jsem bydlel dokonce týden ve staré pekárně, spal jsem na peci v České Kamenici, spal jsem na peci. Tam všude mě a mou usárnu znali.

Než jsem se oženil, byl jsem vlastně bezdomovec. Občas jsem pracoval, občas se toulal po vlastech českých, bydlel jsem na ubytovnách, autobusových čekárnách nebo pod celtou. Zcela netradičně a proti duchu tehdejší socialistické společnosti jsem měnil zaměstnání, občas jsem nepracoval, ne tedy nijak dlouho, bolševik by mě neměl rád a zavřel by mě pro potulku. Říkali tomu „narušování pětiletého plánu".

Kriminál nikdy nebylo to místo, které bych toužil poznat, takže jsem se skoro přizpůsobil. Nebyl jsem hrdý disident ani Jan Hus, takže jsem neměl chuť až zas tolik trpět za své přesvědčení a touhu po svobodě. Přeci jen svoboda, i když limitovaná, mi byla milejší.

Dnes svému tehdejšímu bezdomovectví říkám hrdě „cestující gentleman". Nekrad jsem, nežebral, jen čas od času nepracoval. Nakonec, když jsem v roce 1997 během dvou měsíců prošel pěšky Británii – Anglii a Skotsko – mne tak jeden anglický gentleman pojmenoval.

Ale dá se říci, že jsem měl k tomu skutečnému bezdomovectví hodně blízko. Vlastně jak jsem tehdy žil já, žil určitý druh lidí odjakživa. Toulali se z místa na místo, pracovali, když měli hlad, když hlad neměli, nepracovali. Měli přesně jen to, co měli na sobě. Já jsem měl tu usárnu a spacák, zabalený do igelitu, protože když jsem nenašel „boudičku", tedy třeba tu autobusovou čekárnu, spal jsem v lese pod igelitem. Taky dobře.

Pravda, v té době jsem zastával názor „chlast = slast". Byl jsem přesvědčený, že „rum je mlíko vojáka", řečeno s Remarquem. Správný tulák a tramp pije rum. A kdo že nemá rád rum, nemá rád lidi. To zase vykládal můj kamarád od plavby Petr Ježek.

Trampem jsem byl krátkou dobu, tedy tím českým trampem. Nebavilo mě to hraní na romantiku. Já ji musel mít v přímém přenosu. Tím skutečným, takovým, co cestovali nákladními vlaky a křižovali Ameriku, nikdy, ale snažil jsem se jim přiblížit. Ne z romantiky, ale z vnitřní potřeby. Nakonec mnozí světci, ať křesťanští, buddhističtí, nebo jiní, měli tu toulavou.

Občas jsem dostal záchvat slušného chování a třeba jsem několik měsíců řádně pracoval, kupoval si hezké šaty, četl prokleté básníky, toho výše zmíněného Remarqua a jiné podobné týpky. Děvčata mne balila, snažila se mi zalíbit, abych si je vzal. To byla taková doba. Mám na mysli sedmdesátý léta. Až jedna přišla do jiného stavu. Nezbylo, než abych sehnal byt. Oficiálně jsem byl usazený muž. Po skoro osmi letech.

Ale stejně, oženil jsem se, nastoupil u ČSPLO a toulání pokračovalo. Nejvíc mi vyhovovalo měnit lodě, střídat posádky, nemít moc klidu. Ono to bezdomovectví toho druhu, jaké jsem zažíval já, poskytuje obrovskou míru svobody. Málo jistoty, ale svobody a klidu náramně. Ano, v dobách, kdy jsem dělal plavby, jsem byl ženatý, už jsem měl byt. Pak i nadále. Už jsem nebyl bezdomovec, ale už jen tulák.

Tuláctví je zvláštní stav mysli. Nejde o to něco poznat, na něco přijít, jde jen o to být zcela svobodný a na nikom a ničem nezávislý. Někam jít a někde být. Kde? To se uvidí. Tedy aspoň mně tohle přijde důležitý. Toulám se, abych se toulal, nikoliv abych něco demonstroval či proti něčemu protestoval. Jako třeba Jack Kerouac. Nikdy jsem nechtěl být třeba rebel na rozdíl od beatníků.

Mně nevadilo, jak lidé žijí, nepotřeboval jsem je měnit a nepotřebuji je dodnes provokovat, abych je nasral. Chápu, že je nasírám občas svým pohledem na svobodu, svět, ale není v tom z mé strany záměr. Oni se nasírají při pohledu na mě, jak třeba spím pod celtou u řeky. Nebo sedím na lavičce a suším prádlo rozvěšené po stromech. Slušný člověk má sušičku, a když ne sušičku, tak aspoň šňůru na prádlo. Já ji měl taky, ale v ruksaku, co se zatěžovat natahováním šňůry, když jsou v dosahu větve. Podobně jsem nikdy nenosil ručník. Otužilé tělo oschne ve větru.

Jack Kerouac mě nikdy neoslňoval. Když jsem se k němu po letech dostal, zjistil jsem, že pro mne to není nic, co by mne ohromilo. Někam jel, někde zůstal, někde se zlil nebo zfetoval do němoty. Takové zážitky mi nepřišly nijak výjimečné a jeho zenbuddhismus mne taky nebral.

Znal jsem ten způsob myšlení. Literárně jsem v tom nenašel nic výjimečného. Popis toho, jak to na takové cestě vypadalo. Kerouac se toulal, aby bylo vidět, že je rebel, aby tvořil. Na tom není nic zlého, určitě mnoho lidí oslovil. Já se aspoň měsíc v roce i na stará kolena toulám, abych se toulal, abych se nemusel zabývat aspoň na čas záležitostmi, kterými se musím zabývat celý rok. Jsem terapeut závislých.

Být sám na cestě, ve světě, je zkušenost, která je pro mne jiná než ta Kerouacova. Tam, kam jsem šel, jsem skoro nikdy nikoho neznal. Zastavil jsem se třeba v Moravských Budějovicích a hledal práci. Našel jsem ji v JZD. Bydlení v kanceláři. Pár kroků od kravína, teletníku. Třetí noc křik, budil mě noční hlídač. „Telí se mi kráva, pojď mi pomoct!" Nikdy jsem to nedělal, ale vstal jsem, natáhl holinky a šel do kravína. Otelili jsme krávu, zapálili cigáro, dal mi napít kořalky a zničehonic jsem potkal jednoho z nejzajímavějších lidí ve svém životě.

Po dvou letech jsem táhnul dál, do jiné vesnice, do jiného kraje, už trochu poučený, že chlast není slast, ale s tím vědomím, že moje toulavá duše je toulavá i bez chlastu a fetu. Tulákem, bezdomovcem se člověk rodí, tím se nestává. To je osud. Prostě osud si vás takhle vybere. Pak roky u plavby. A když už jsem se usadil, tak aspoň občas vyrazil do světa jako člověk bez domova. Šel jsem pěšky přes celou Evropu a zase spal pod igelitem, v autobusových čekárnách, občas ve stodole. Bezva život. Tři měsíce, žádný problém, cesta na Gibraltar. Z Děčína. Pak jiné dlouhé cesty. Dlouhé cesty, dlouhé písně a dlouhonohá děvčata. Tomu říkám život.

Toulám se celý život. Sednu na letadlo, letím do Kanady, známá mě vyveze na sever Kanady a na jih jdu pěšky. Sám. Spím sice ve stanu, to už je skoro domov, a stávám se ve svých očích téměř usedlým, spořádaným občanem. Většinou nevím, kam půjdu, kde skončím, co bude zítra, také nevím, ale je mi to jedno. Na těch cestách ať v Kanadě, v Chile, na Novém Zélandu, nebo kdekoliv jinde ve světě, mám jedinou starost. Aby mi neuletělo letadlo. V Evropě je mi to fuk, Evropa je malá a skoro všude jezdí vlak nebo pro mne dojede nějaký kámoš. Ale jedno musím říct.

Být tulákem a bezdomovcem je v podstatě klidný život. Sice nevíte, co bude zítra, nakonec tohle neví nikdo. Občas nevíte, kdy se dosyta najíte, třeba v Kanadě nebo na Novém Zélandu někde v pustině, ale pokud toužíte po klidu a stereotypu, pak není nad to být bezdomovcem či tulákem. Jako člověk s osmiletou zkušeností, kdy jsem opravdu neměl domov, jen ty ubytovny, čekárny a celty, tohle vím. Vím, že jsem si vždy dokázal vydělat peníze, nikdy jsem nemusel žebrat, většinou jsem potkal slušné lidi. Občas spal u nějaké krásné dívky, která mě chtěla zcivilizovat. Vždy jen chvíli. Pak to vzdala.

Mám takový pocit, že nejvíc bezdomovectví a tuláctví vadí lidem kolem těch tuláků a bezdomovců. Než samotným bezdomovcům či tulákům. Ti si o sebe dělají mnohem méně starostí než ti kolem nich. Na celém světě existují charitativní organizace, které se pokoušejí bezdomovce dostat zpátky mezi slušné lidi. Nijak v tom neexcelují. Nechápou, že bezdomovec netouží po domově. Ten touží po svobodě. Mít svý čůčo, svý cigáro, spát v suchu a hygiena není vládcem jeho života. No, jsou i tací, co by chtěli být zase v suchu a teple, ale z jejich hlediska je to moc velká námaha. Takových jsem potkal a vyslechl v blázinci stovky. Jen málokteří to aspoň trochu zrealizovali.

Najedí se, napijí se, občas spí v suchu a teple, občas pod mostem, občas sedí na schodech, když u Billy vylezu z auta, kdy mě nějaký kámoš vezme domů. Chtějí cigáro, drobáček, vždy slušně pozdraví, když nic nedostanou, nekňučí. Jsou špinaví, smrdí, ale na druhou stranu, jejich věc. Nechci je měnit, nechci jim říkat, jak žít. Vím, co znamená být bez domova. Až takhle bych žít ale nechtěl, jenže kdo jsem já, abych soudil a říkal, jak se má, nebo nemá žít. Vím svoje.